"Má ještě dnes řeholní život u nás nějaký smysl?" - tuto trochu řečnickou otázku mi se zkoumavým pohledem nedávno položil známý kněz střední generace. Dosah otázky mi v prvním okamžiku nedošel, na mysli mi vytanuly spontánně nejdříve problémy s navazováním přerušené tradice. Výchozí zkušeností této pochybnosti jsou viditelné potíže, plynoucí z přerušené kontinuity řeholního života, otázka ale míří za ně.
Řeholníci byli terčem prvního velkého organizovaného zásahu moci po roce 1948, což jistě nebyla náhoda. Po těžkých počátcích si ale ti z nich, kteří byli kněžími postupně cestu do duchovní správy a přirozeně si na tuto vysloveně kněžskou činnost zvykli. Mnozí v ní dodnes, deset let po pádu komunismu, pokračují a to má řadu dobře viditelných důsledků.
Předně je tu určitá nejasnost ve vztahu k církevním autoritám. Zatímco diecézní kněz má v biskupovi svého jediného představeného, má řeholník ještě svého opata, proinciála či převora. Kdo je rozhodující autoritou pro činnost ve farním systému, dojde-li zde k nějakým napětím?
Další rozdíl spočívá v odlišném vztahu k majetku. Na rozdíl od světského kněze má řeholník za sebou ještě své řeholní společenství, kterému náleží jeho výdělek. Okolo jeho "odvádění" snadno vznikají nepříjemné spory.
Počáteční tvrdý zásah totality orientoval řeholníky směrem k podzemní církví a tím řády dále vnitřně oslaboval. Diecézní kněz, spolupracující s řeholníky, má proto důvodně dojem, že řeholníci jen zbytečné komplikují (jemu běžný styl) práci ve farním systému. Řády "v akci" nevidí: Řádová činnost byla dlouho nemožná a opravdu viditelná není dodnes. Sami členové řádů s ní nemají mnohdy žádnou osobní zkušenost; pokud už nějakou měli v okamžiku záboru v roce 1950, jsou to dnes lidé okolo osmdesátky. Pokud vstoupili do řádu za komunismu, neměli možnost ji získat. K takovému vstupu ostatně docházelo nejčastěji nikoliv z touhy po uplatňování řádového charizmatu ve vlastním životě, ale v důsledku náhodného setkání s řeholníkem a jeho statečného postoje vůči totalitě. O vlastní řádové činnosti se takový kandidát z dob ilegality dověděl až po pádu komunismu a mnohdy se s ní nedovedl ztotožnit. Řády u nás zatím neplní svou specifickou funkci a proto si asi také můj přítel zcela vážně klade otázku "jaký smysl vlastně řeholní život vůbec má".
Svou úlohu tu konečně hraje i skutečnost, že decimované řády u nás nejsou schopny zajistit ani dnešním, novým kandidátům, patřičnou formaci. Cestou nejmenšího odporu se pak tito mladí lidé ocitají v přednáškovém sálu teologické fakulty, spolu se diecézními seminaristy. Kruh je do značné míry uzavřen, řeholníci se dále připodobňují světskému kleru, jehož členy už de facto dnes jsou.
K čemu ale pak jsou řády?
Pro Ravat/ceco Petr KolářSJ
25 dubna 2000
Předně je tu určitá nejasnost ve vztahu k církevním autoritám. Zatímco diecézní kněz má v biskupovi svého jediného představeného, má řeholník ještě svého opata, proinciála či převora. Kdo je rozhodující autoritou pro činnost ve farním systému, dojde-li zde k nějakým napětím?
Další rozdíl spočívá v odlišném vztahu k majetku. Na rozdíl od světského kněze má řeholník za sebou ještě své řeholní společenství, kterému náleží jeho výdělek. Okolo jeho "odvádění" snadno vznikají nepříjemné spory.
Počáteční tvrdý zásah totality orientoval řeholníky směrem k podzemní církví a tím řády dále vnitřně oslaboval. Diecézní kněz, spolupracující s řeholníky, má proto důvodně dojem, že řeholníci jen zbytečné komplikují (jemu běžný styl) práci ve farním systému. Řády "v akci" nevidí: Řádová činnost byla dlouho nemožná a opravdu viditelná není dodnes. Sami členové řádů s ní nemají mnohdy žádnou osobní zkušenost; pokud už nějakou měli v okamžiku záboru v roce 1950, jsou to dnes lidé okolo osmdesátky. Pokud vstoupili do řádu za komunismu, neměli možnost ji získat. K takovému vstupu ostatně docházelo nejčastěji nikoliv z touhy po uplatňování řádového charizmatu ve vlastním životě, ale v důsledku náhodného setkání s řeholníkem a jeho statečného postoje vůči totalitě. O vlastní řádové činnosti se takový kandidát z dob ilegality dověděl až po pádu komunismu a mnohdy se s ní nedovedl ztotožnit. Řády u nás zatím neplní svou specifickou funkci a proto si asi také můj přítel zcela vážně klade otázku "jaký smysl vlastně řeholní život vůbec má".
Svou úlohu tu konečně hraje i skutečnost, že decimované řády u nás nejsou schopny zajistit ani dnešním, novým kandidátům, patřičnou formaci. Cestou nejmenšího odporu se pak tito mladí lidé ocitají v přednáškovém sálu teologické fakulty, spolu se diecézními seminaristy. Kruh je do značné míry uzavřen, řeholníci se dále připodobňují světskému kleru, jehož členy už de facto dnes jsou.
K čemu ale pak jsou řády?
Pro Ravat/ceco Petr KolářSJ
25 dubna 2000
