Pilát byl zvláštní pán. Už jenom ten věk – přes osmdesát let – byl zarážející. Snažil se udržovat si kondici. A tak se každý den prošel venku – na čerstvém vzduchu – jak sám říkával. V noci, nebo spíš k ránu, toho už moc nenaspal. Sice byl skoro hluchý, ale stěžoval si na šumění v uších, které ho budilo.
Když jsme se potkali, nikdy se mě nezapomněl zeptat, jak se mi daří. A také se svěřil, jak se mu líbí, že po světě běhá tolik krásných ženských. Ale už to prý není nic pro něj. Byl vlastně tak trochu podivín a samotář ten Pilát. Občas ho sice navštěvovala dcera s vnučkou, ale nejraději byl sám. Sám se svými vzpomínkami na chrabré mládí. Ještě před svítáním brouzdával po dvoraně a hovořil sám k sobě. Tak jsem ho, spěchajíc za svými povinnostmi, potkával nejčastěji. A když jsem ho ve dvoraně snad několik dní nepotkal, mohl jsem si být jist, že odjel za příbuznými na letní byt.

Poslední dobou byl hodně nemocný: vážné nachlazení, pak také několikrát upadl a zlomil si ruku a později i nohu. I přesto nikdy nepřestal mít chuť zastavit mě na kus slova, kdykoli jsem spěchal přes dvoranu. Pokoušel jsem se mluvit o Ježíši. Samozřejmě, že ho znal. Ale o lidech okolo něj neměl příliš valného mínění: ani o těch prostých ani o kněžích. Inspirován našimi hovory odcházel na rtech s otázkou, která se neustále pídila po tom, co je vlastně pravda.

Poslední zimu (tenkrát jsem netušil, že je jeho zimou poslední) mi ještě jednou pomohl shrabovat sníh, který v noci náhle padl na město. Prý stejně nemohl spát a také ví, že dvěma lidem práce rychleji ubývá. Stejně si dnes myslím, že spíš tušil blížící se odchod a nechtěl být prostě sám.

Přišlo jaro a on vážně onemocněl. Neviděl jsem ho řadu týdnů a neměl jsem, kde se na něj vyptat. Pak se náhle koncem června objevil. Zavolal mě k sobě na audienci. Vystoupal jsem z dvorany po těch několika mramorových schodech, abych dostal dva kbelíky plné nádherných růží. ”Ty jsou na rozloučenou pro vás a vaši pani. Já vím, že odjela na léto pryč, ale vezměte to s sebou a pozdravujte ji. Měl jsem vás rád. A vidíme se dnes jistě naposledy.” Audience skončila. Zmateně jsem odcházel. Za dva či tři týdny mi jeho dcera přinesla smutné oznámení – zemřel.

Jsem asi jeden z mála lidí, který s Pilátem vedl rozhovory o Ježíši. Ale zatímco ten Pilát z Pontu daroval na rozloučenou Ježíši Kristu bičování, korunu z trní a ukřižování, můj Pilát mi daroval náruč malých, jako krev tmavých, růží…

Když se tak nad tím zamyslím, tak jsem Piláta vlastně měl rád. Pravda, byl trochu podivín a rád se někdy napil, ale celkem to byl zajímavý, snad i dobrosrdečný, člověk – ten můj Pilát.
Někdy se v modlitbě ptávám Boha, co o těch druhých lidech vlastně víme…?
 
Ze zápisníku Petra Plaňanského

(původně psáno pro Život víry 5/2001,
informace o tomto časopise na www.kmspraha.cz)