Láska se neutužuje, když za ní není třeba bojovat. - archív citátů

26. 11. 2007 , Aleš Opatrný

Senioři v církvi ? pastorovaní a pastorující

Konspekt přednášky na Celostátním setkání animátorů seniorských společenství v Hradci Králové 22.11.2007
Aleš Opatrný
Senioři

Pokusíme se nejprve o popis této skupiny, ve kterém se vyhneme věkovým hranicím, číselně vyjádřeným. Také nepřitakáme heslům, která říkají „že každý je starý tak, jak se cítí“. Spíš je třeba připomenout, že v naší kultuře došlo k zásadnímu obratu, pokud jde o oceňování stáří. Starý zákon viděl stáří jako výsledek Božího požehnání a cenil si bohatství zkušeností, kterých člověk nabyl. Ostatně i v současné době kultury, které považujeme z pohledu Evropy za primitivní, cení stáří jako jednoznačnou hodnotu. V Evropě se pohled na stáří vyvíjel v posledních zhruba sto letech jinak. Rychlý technický pokrok, zavádění technických vymožeností, které zasahují do každodenního života většiny obyvatel,přinesly velké změny. K tomu přistupuje kultura spotřeby charakterizovaná heslem: „nakup – užij – zahoď“ (a kup si nové, které je automaticky považováno za lepší). To vede k bezmyšlenkovitému podcenění až zavržení toho, co nové není a k přecenění nového a tedy „mladého“. To se samozřejmě přednáší i do lidských vztahů a hodnocení významu stáří. I když to nikdo takto neřekne, může být lidský život v této kultuře pochopen jako něco, co má probíhat podle hesla: „užij co nejvíce – až se bude zdát život nepotřebný, protože už nebude čerstvý a nový, tak ho zahoď!“. „Zahodit“ lze člověka do ústavu nebo tak, že si volí smrt. I zde je asi jedno z ideových podhoubí sympatií k eutanazii.

Nemůžeme ovšem zůstat jen u odmítání a kritizování toho, co vidíme kolem sebe. Proto se pokusme o výše slibovaný popis seniorského „stavu“ (záměrně říkáme stavu, ne věku). Je to fáze života, ve které člověk musí sice poněkud zvolnit tempo, případně zařadit do života více péče o vlastní zdraví, ale přitom z aktivního života neodchází do pasivity. Poznává dál nové věci, ale už ne tak dychtivě jako dříve, protože má zásobu vlastních zkušeností. Ty mu dávají v něčem podklad k relativnímu klidu, ne lhostejnosti, ve kterém vnímá život. Ví lépe než dříve, co má v životě cenu a že se vše nejí tak horké, jak se to uvaří. Může tedy mít více zdravého nadhledu. Má bohatství vzpomínek. S nimi je ovšem někdy potíž, protože vzpomínky většinou potěší vrstevníky, kterým připomínají jejich zážitky, ale nepotěší vždy mladší generaci. Vzpomínky a zkušenosti však mohou představovat jedno úžasné bohatství pokud jsou spojeny s žitou vírou. Tím je originální a nenahraditelné pochopení toho, co znamená v životě „chodit s Bohem“.




Senioři pastorovaní

Nebudeme zde popisovat jednotlivé více či méně osvědčené pastorační postupy, ale zaměříme se na popis potřeb a ohrožení, která se seniora týkají a na něž by pastorace podle okolností měla odpovídat.



Člověk v seniorském věku zpravidla potřebuje:

- hodnotnou náplň života, nejen odpočinek;

- zachování živých kontaktů se současností, což někdy znamená i poskytnutí technické pomoci při využívání komunikačních prostředků;

- dořešení minulosti a to jak pokud jde o vzdělání tak pokud jde o hodnocení života v uplynulých letech.

Dalo by se říci, že senior potřebuje víc pomoci k zachování živých kontaktů s přítomností a potřebuje víc se zabývat řešením minulosti, než člověk středního věku.



Co seniora ohrožuje:

- ztráta kontaktu se současností a pocit vyřazení;

- vzájemné neporozumění s osobami mladší generace;

- neosvícené preferování mladých lidí v církvi a ve společnosti;

- snaha neidentifikovat se se svou skutečnou životní rolí (dělat se stále mladým);

- snaha přenášet do současnosti téměř celý „svět minulosti“, který se seniorovi jeví stále jako přítomnost;

- sebepodceňování („už k ničemu nejsem“);

- křečovitá snaha nepustit otěže z rukou;

- nezpracovaná minulost, neřešená zranění ve vztazích, jakékoliv neodpuštění;

- strach z budoucnosti.




Poznámky k pastoraci

Za velmi nemoudré lze označit mínění, které občas slýchal mladý kněz: „o babičky v kostele se nestarej, ty už do nebe dojdou“. Každý člověk každého věku si zasluhuje pastorační péči, která mu pomůže dobře zvládat přítomnost a směřovat životem k Bohu. Tato pastorační péče ovšem nemůže být zaměněna za snahu nařizovat okolí, aby vše uspořádalo podle mého (nově) nebo zachovalo vše, jak tomu bylo dříve (konzervování starého).

Seniorský věk znamená v církvi a v životě vůbec velké bohatství, ale také výzvu ke specifické chudobě. Není totiž možné si udržet a mladším osobám vnucovat svět, na který je senior zvyklý, ať už jde o zvyky v rodině či v kostele a odmítat všechny změny. Cesta stářím je tak cestou opouštěním mnohého, nač je senior zvyklý a co mu bylo drahé. Ostatně ve smrti člověk opouští vše a zůstává mu, když to dobře dopadne, pouze vztah s Bohem. Pastorace seniorů sice není bezprostřední přípravou na smrt, ale horizont smrti má také vnímat, nesmí ho popírat a má i vzdáleně člověka na smrt připravovat. Mimo jiné se to děje intenzivním duchovním životem, který člověka vede k jádru víry.




Senioři pastorující

Nemáme zde na mysli seniory biskupy, kněze a jáhny. Mluvíme o křesťanech laicích v seniorském věku, kteří nejsou zaměstnáni v církevních strukturách, ale žijí ve farnostech. Jak se mohou podílet na pastoraci? Dokument o formaci kněží Pastores dabo vobis charakterizuje pastoraci pozoruhodnou a jednoduchou větou, totiž jako „účast na milosrdné lásce Ježíše Krista“. Tuto účast může mít křesťan díky své víře. Takovýto pohled, vycházející z myšlenek Písma a z učení II. vatikánského koncilu, do jisté míry vyprošťuje pastoraci z úzkého rámce „církevně právního“ provozu a zapojuje do pastorace široké pole křesťanů různého věku. Nejde zde o žádné „hraní si na faráře“, o zastupování, suplování či uzurpování cizích rolí. Jde zde o podíl na činné Kristově lásce, na kterou je člověk v zásadě napojen křtem, biřmováním a Eucharistií a který je vnitřně živen obdarováním Duchem svatým, na němž má každý pokřtěný podíl. Není to tedy jen využití životních zkušeností, ale je to živá syntéza aktuálních životních sil, nashromážděných zkušeností a obdarování Duchem.

Kdybychom se v těchto souvislostech ptali, jak máme pastorovat, můžeme říci, že je třeba se učit u toho, kdo byl „Pastýř dobrý“, tedy u Ježíše. On miloval Otce, miloval lidi, vnímal jejich nouze a pomáhal jim tím, co dostal od svého Otce. Pastorace v tomto smyslu znamená:

• blízkost lidem v jejich konkrétním životě a blízkost Bohu ve víře a modlitbě;

• využití zkušeností k pochopení druhých a k hledání způsobu jak jim prospět;

• nahlížení situace z křesťanské perspektivy, což v prvé řadě znamená počítat s odpuštěním a se vzkříšením.

Shrnuto: pastorace znamená pomoc k pochopení a zvládnutí lidské situace tak, ve které se uplatní víra pastorujícího a posilují se elementy víry pastorovaného. Je to prostě křesťanský život, který vnímá potřeby druhého, vlastní obdarování, Boží skutečnost a to vše uvádí do souvislosti. Nejde zde zpravidla o práci se skupinou lidí, je to pastorace „od člověka k člověku“, mnohdy skrytá a bez společenského uznání. Vyžaduje čas, trpělivost, vnímavost a důvěru k pastorovaným. Nejde tedy o organizování, ale o vnímání vnitřního světa druhého, který nemá být převálcován, ale křesťansky rozvinut a o využití vlastního bohatství – zkušeností s životní cesty s Bohem.




Dodatek: pastorace seniora ve vlastní rodině

Zde je často velký a nepříjemný rozpor. Pro pastorační péči o nejbližší je senior nejsilněji motivován, ale tato jeho snaha se setkává s minimální, případně zápornou odezvou. Hněv, nucení, vyčítání, vnucování a uplácení jsou vesměs špatné prostředky. Mnohem cennější je uznání vlastní bezmocnosti, které je sice nepříjemné, ale pokud je poctivé, je osvobozující. Přesto všechno má senior šanci být k užitku. Může totiž, ve vztahu k mladšímu rodinnému příslušníkovi být tím, kdo naslouchá, vnímá, odpouští, miluje a trpí nezdarem druhého a tak se k němu staví podobně jako milý Pán Bůh.

Doma skutečně není nikdo prorokem a ve vlastní rodině zpravidla pastorovat nejde. Spíš je člověk přijat cizím člověkem, který k němu nabyl důvěry. Je tedy třeba využít možností tam, kde se otevřou, kde je senior pozván k pomoci a netrápit se příliš situacemi, ve kterých toto pozvání není. K tomu ještě třeba dodat, že všechno má svůj čas, a to, co není možné nyní, bude možné snad později.

Čtení z dnešního dne: Středa 20.6.

2 Král 2,1.6-14; Mt 6,1-6.16-18

Komentář k Mt 6,1-6.16-18: Můj vztah k Bohu je maximálně intimní a důvěrný. Právě ve skrytosti se mohu připravit na společné slavení s celou církví! Pocta vzdávaná veřejně pak bude upřímnější.

Zdroj: Nedělní liturgie

zveřejněno v rámci mediální spolupráce

Patron lidí závislých na alkoholu - Matt Talbot (19.6.)

Patron lidí závislých na alkoholu - Matt Talbot (19.6.)
(18. 6. 2018) Matt se narodil 2. 5. 1856 v Dublinu v Irsku. Všichni muži v rodině pili tak, že se...

Jan Nepomucký Neumann (svátek 19.6.)

(17. 6. 2018) Prachatický rodák Jan Nepomucký Neumann se stal prvním americkým světcem. Ztělesňoval most mezi různými světy: syn Němce...

Příprava na manželství - osvědčená publikace

Příprava na manželství - osvědčená publikace
(13. 6. 2018) Zkušenost ukazuje, že řada mladých lidí dnes nenachází odvahu k rozhodnutí pro manželství. Tato knížka chce...

Jaroslav Škarvada - oblíbený a optimistický člověk - pomocný pražský biskup († 14.6.2010)

Jaroslav Škarvada - oblíbený a optimistický člověk - pomocný pražský biskup († 14.6.2010)
(13. 6. 2018) "Na konci života nevidím nějakou tmu hrobu, anebo pec krematoria. Na mě tam čeká otevřená náruč Boha. Není to hezký...

V roce 2021 si připomeneme 1100 let od mučednické smrti svaté Ludmily

V roce 2021 si připomeneme 1100 let od mučednické smrti svaté Ludmily
(11. 6. 2018) Svatá Ludmila je první česká žena známá jménem, první pokřtěná panovnice, zakladatelka Přemyslovské dynastie, babička a...

Nejsvětější srdce Ježíšovo - slavnost

(8. 6. 2018) Svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova ustanovil r. 1856 Pius IX. na třetí pátek po letnicích. Co je obsahem tohoto...