Poznámky k referátu "Sloužící křesťan a jeho duchovní život", kterou pronesl P. Ing. Aleš Opatrný ThD 20.5.2006 na Setkání křesťanských zdravotníků v Praze v nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského Pod Petřínem v Praze.
Teze k referátu
Sloužící křesťan je člověk. Ne nad-člověk ani pod-člověk.
Duchovní život není protikladem k životu tělesnému, ale žije se v tělesném životě.
Duchovní život je protikladným pojmem k životu povrchnímu, sobeckému, sebezničujícímu, otrávenému, pyšnému, atd…
Řečeno ryze křesťansky: duchovní život je život v těle - v tomto světě - ale z Ducha Božího.
Kdo chce žít dobře duchovně musí se přiměřeně starat o svou „tělesnou pohodu“.
Kdo chce žít dobře tělesně, neobejde se bez duchovní stránky života.
Duchovní život ohrožují:
- falešné představy o něm samotném;
- falešné představy o nás samotných;
- nepřiznané a nepřekonané krize víry.
Duší duchovního života není žádná naše činnost, ale Duch svatý.
Potřebnými podmínkami k vedení duchovního života není v prvé řadě dostatek času (ač si na jeho nedostatek věřící v tomto ohledu nejčastěji stěžují!),
ale:
- vědomí, že jsem osobně Bohem chtěn, milován a že je mi odpouštěno;
- modlitba, protkávající všední den;
- láska k Bohu – k bližním – k sobě;
- schopnost nechat občas svět běžet bez našich zásahů a našeho opatrování.
Pro dobrý duchovní život je třeba v životě člověka pěstovat:
- vnímavé srdce, které se nenechá zavalit zlem, jehož je svědkem;
- vědomí vlastních hranic, které je třeba respektovat;
- vědomí, že jsem navzdory všem svým omezením „bohatý Bohem“;
- víru v Boží moc, která je schopna působit druhým dobro i skrze mne samotného;
- vědomí postradatelnosti;
- schopnost zastavit se a reflektovat vlastní život;
- unést vědomí, že mé síly nejsou bezedné;
- spojení lásky k Bohu a lásky k člověku.
Na závěr: část odstavce 18 z encykliky Benedikta XVI. Deus caritas est.
Ukazuje se tedy, že láska k bližnímu v tom smyslu, jak je hlásána v Bibli a jak ji předkládá Ježíš, je možná. Tato láska spočívá v tom, že já miluji v Bohu a s Bohem také osobu, která mi není příjemná nebo kterou dokonce neznám. To se může dít jen na základě niterného setkání s Bohem, setkání, které se stalo jednotou vůle a dospělo až k tomu, že se týká i citu. Pak se učím hledět na osobu toho druhého už nejen svýma očima a skrze své pocity, nýbrž z hlediska Ježíše Krista. Jeho přítel je mým přítelem. Za hranicemi toho, jak se mi ten druhý navenek jeví, vnímám jeho vnitřní očekávání projevu lásky a pozornosti, které k němu nechávám dospět nikoliv pouze prostřednictvím k tomu určených organizací, jako bych to považoval pouze za politickou nezbytnost. Já hledím Kristovýma očima a mohu dát druhému mnohem více než to, co je navenek nezbytné. Mohu ho obdařit pohledem lásky, který tolik potřebuje. Tady se projevuje nezbytné propojení mezi láskou k Bohu a láskou k bližnímu, o němž se v prvním listu Janově hovoří s takovou naléhavostí. Jestliže v mém životě schází kontakt s Bohem, pak mohu v tom druhém vidět jen druhého a nedokáži v něm uznávat Boží obraz. Jestliže však ve svém životě kompletně nedbám na pozornost vůči druhému a chci být pouze „zbožný“, naplňovat „náboženské povinnosti“, pak vysychá také vztah k Bohu. Uvedený vztah je pouze korektní, avšak bez lásky. Jedině má ochota vycházet v ústrety bližnímu a projevovat mu lásku mne činí vnímavým také vůči Bohu. Jedině služba bližnímu otevírá mé oči vůči tomu, co Bůh koná pro mne, i vůči tomu, jak mne Bůh miluje.
***
Další texty k tématu služba naleznete zde
Sloužící křesťan je člověk. Ne nad-člověk ani pod-člověk.
Duchovní život není protikladem k životu tělesnému, ale žije se v tělesném životě.
Duchovní život je protikladným pojmem k životu povrchnímu, sobeckému, sebezničujícímu, otrávenému, pyšnému, atd…
Řečeno ryze křesťansky: duchovní život je život v těle - v tomto světě - ale z Ducha Božího.
Kdo chce žít dobře duchovně musí se přiměřeně starat o svou „tělesnou pohodu“.
Kdo chce žít dobře tělesně, neobejde se bez duchovní stránky života.
Duchovní život ohrožují:
- falešné představy o něm samotném;
- falešné představy o nás samotných;
- nepřiznané a nepřekonané krize víry.
Duší duchovního života není žádná naše činnost, ale Duch svatý.
Potřebnými podmínkami k vedení duchovního života není v prvé řadě dostatek času (ač si na jeho nedostatek věřící v tomto ohledu nejčastěji stěžují!),
ale:
- vědomí, že jsem osobně Bohem chtěn, milován a že je mi odpouštěno;
- modlitba, protkávající všední den;
- láska k Bohu – k bližním – k sobě;
- schopnost nechat občas svět běžet bez našich zásahů a našeho opatrování.
Pro dobrý duchovní život je třeba v životě člověka pěstovat:
- vnímavé srdce, které se nenechá zavalit zlem, jehož je svědkem;
- vědomí vlastních hranic, které je třeba respektovat;
- vědomí, že jsem navzdory všem svým omezením „bohatý Bohem“;
- víru v Boží moc, která je schopna působit druhým dobro i skrze mne samotného;
- vědomí postradatelnosti;
- schopnost zastavit se a reflektovat vlastní život;
- unést vědomí, že mé síly nejsou bezedné;
- spojení lásky k Bohu a lásky k člověku.
Na závěr: část odstavce 18 z encykliky Benedikta XVI. Deus caritas est.
Ukazuje se tedy, že láska k bližnímu v tom smyslu, jak je hlásána v Bibli a jak ji předkládá Ježíš, je možná. Tato láska spočívá v tom, že já miluji v Bohu a s Bohem také osobu, která mi není příjemná nebo kterou dokonce neznám. To se může dít jen na základě niterného setkání s Bohem, setkání, které se stalo jednotou vůle a dospělo až k tomu, že se týká i citu. Pak se učím hledět na osobu toho druhého už nejen svýma očima a skrze své pocity, nýbrž z hlediska Ježíše Krista. Jeho přítel je mým přítelem. Za hranicemi toho, jak se mi ten druhý navenek jeví, vnímám jeho vnitřní očekávání projevu lásky a pozornosti, které k němu nechávám dospět nikoliv pouze prostřednictvím k tomu určených organizací, jako bych to považoval pouze za politickou nezbytnost. Já hledím Kristovýma očima a mohu dát druhému mnohem více než to, co je navenek nezbytné. Mohu ho obdařit pohledem lásky, který tolik potřebuje. Tady se projevuje nezbytné propojení mezi láskou k Bohu a láskou k bližnímu, o němž se v prvním listu Janově hovoří s takovou naléhavostí. Jestliže v mém životě schází kontakt s Bohem, pak mohu v tom druhém vidět jen druhého a nedokáži v něm uznávat Boží obraz. Jestliže však ve svém životě kompletně nedbám na pozornost vůči druhému a chci být pouze „zbožný“, naplňovat „náboženské povinnosti“, pak vysychá také vztah k Bohu. Uvedený vztah je pouze korektní, avšak bez lásky. Jedině má ochota vycházet v ústrety bližnímu a projevovat mu lásku mne činí vnímavým také vůči Bohu. Jedině služba bližnímu otevírá mé oči vůči tomu, co Bůh koná pro mne, i vůči tomu, jak mne Bůh miluje.
***
Další texty k tématu služba naleznete zde
