Dobrý a milosrdný Bůh?

Křesťanská víra se neopájí představami, jak nemoc a bolest ze života lidí beze zbytku odstraní. Vychází z přesvědčení opřeného o biblickou zvěst, že svět byl stvořen jako dobrý a nemoc a bolest je něčím, co toto dobré stvoření kazí. Ovšem i pro křesťanskou víru je těžkým oříškem současně vyznávat dobrého, milosrdného a všemohoucího Boha i brát na vědomí existenci utrpení, zejména takového, které si člověk sám nezpůsobil a nezavinil. Proto je pro některé lidi nemoc a smrt posledním vrcholným argumentem pro jejich odmítání Boha: „Kdyby byl Bůh, náš malý synek by neumřel!“ Pro jiné lidi je utrpení a nemoc takřka jediným stavem, o kterém si myslí, že se Bohu líbí a že jej cení. Proto utrpení bližních všelijak ideologizují – dělají z něj cosi, oč je takřka třeba Boha žádat. Naopak uzdravení považují za něco podezřelého a nezřídka se ostýchají Boha o ně prosit. A konečně jsou takoví, kteří trvající nemoc považují za defekt víry a tvrdí, že je-li naše víra dostatečná, Bůh uzdraví každou nemoc. Pokusme se tedy v této spleti poněkud zorientovat.

Nemoc, bolest a smrt jsou trvalí průvodci života

Pohled do evangelií nám ukazuje, že Ježíš se staví k nemoci jednoznačně jako její odpůrce a nikomu nedoporučuje, aby v nemoci dobrovolně setrvával. Přesto nám celé dějiny křesťanství ukazují nemoc, bolest a smrt jako trvalé průvodce lidských, a tedy i křesťanských životů, přes všechna podivuhodná a mimořádná uzdravení. Katechismus katolické církve o tom mluví velmi vyváženě: „Nemoc a utrpení vždy patřily k nejvážnějším problémům, které podrobují lidský život zkoušce. V nemoci člověk zakouší vlastní bezmocnost, vlastní meze a svou ohroženost. Každá nemoc nám může dát zahlédnout smrt.“ (KKC odst. 1500).

Nemoc může vést ke vzpouře proti Bohu

Vážná nemoc a utrpení má většinou značný vliv na nitro člověka. Katechismus počítá s různými následky těchto změn: „Nemoc může vést k úzkosti, k uzavření se do sebe, někdy dokonce k zoufalství a vzpouře proti Bohu. Může však také napomáhat člověku k větší zralosti, pomoci mu rozlišit v jeho životě, co není podstatné, aby se zaměřil na to, co je důležité. Velmi často nemoc vyvolává hledání Boha a návrat k němu.“ (KKC odst. 1501.)

Zkouška víry není hanbou

Nemoc znamená pro člověka nepochybně velkou fyzickou, ale hlavně psychickou zátěž. A pro věřícího mnohdy představuje také velkou zkoušku víry, tím větší, čím je stav beznadějnější nebo příchod bezmoci rychlejší. Tato zkouška víry není žádnou hanbou, není zpravidla lehce odstranitelná a vyžaduje trpělivost doprovázejícího i doprovázeného. Může to být cesta k dozrávání víry. Ovšem v utrpení lze i víru ztratit. Podobně je zkoušena také víra těch, kdo jsou svědky utrpení svých blízkých. Ti někdy silně trpí svou bezmocností, protože sami, na rozdíl od nemocného, nemohou proti nemoci a bolesti bojovat.

Bolest a nemoc jako trest?

S náboženskou oblastí bývá často spojena snaha o interpretaci bolesti nebo životního nezdaru, za který je nemoc a její důsledky považována. Bolest a nemoc jsou potom v tomto pohledu vnímány některými jako trest, jinými jako výzva a někdy také jako šance. Tam, kde je Bůh chápán jako tvrdá, soudící autorita, může být bolest velmi snadno považována za trest. Dotyčný člověk si potom klade otázku, za co tento trest dostává, případně jak by mohl vinu odčinit, aby byl trest zrušen. V těchto případech se zpravidla předpokládá, že Bůh nebo božstvo jedná podobně jako přísný a mstivý člověk. Příznivější je situace, je-li bolest a nemoc pochopena jako výzva k prohloubení života z víry nebo k hledání cest k pozitivním změnám ve vlastním životě. Ještě příznivější a také náročnější je situace, kdy je nemoc a bolest přijata a pochopena také jako šance, a to buď k dovršení života, nebo k důležitým změnám v uspořádání života, k nimž se nemocný rozhoduje.

Náboženství během nemoci – již nepotřebná rekvizita?

Může se také stát, že náboženská a existenciální oblast života se míjejí. Náboženství zůstává buď coby hezká vzpomínka na dobu před nástupem nemoci, nebo se stává v bolesti a nemoci nepotřebnou rekvizitou, kterou je možno odložit. Tato situace ovšem nemusí být definitivní a může být etapou přechodu k získání nového pohledu na víru a celou náboženskou oblast. Pro nemocného mů­že být také velkým povzbuzením, jestliže si po delším čase snášení bolesti a nemoci uvědomí, že jeho svět víry trvá i při změnách, které v životě nastaly. Pro fáze nemoci, které se již blíží smrti, je důležité, že náboženská víra člověku zpravidla umožňuje smysluplný výhled i za hranice smrti. Někdy ovšem nemocný bojuje o to, aby se mu tato naděje nerozplynula, nebo přímo neztratila.

Vztah ke smrti a umírání prošel pozoruhodným vývojem

Vztah ke smrti a umírání prošel v několika posledních staletích pozoruhodným vývojem.  Do devatenáctého až dvacátého století byla smrt a umírání v evropských zemích z velké části rodinnou a duchovní záležitostí. Proto při ní hráli mnohdy zásadní úlohu rodina a kněz. V devatenáctém století začíná s pokrokem medicíny něco, co bývá nazýváno medicinalizace smrti. Umírání a smrt přechází z velké části pod kontrolu lékaře a stále méně často se umírá doma v rodinném kruhu.

Smrt mizí z očí a z životní zkušenosti

Dvacáté století je potom považováno za dobu, kdy se v Evropě z velké části umírá v nemocnici, za plentou, v osamění, které „narušuje“ jen zdravotní péče zaměstnanců zdravotnického zařízení. Smrt tak mizí nejen z očí těch, kdo ještě žijí, ale také z obsahu životní zkušenosti dospělých, kteří jsou konfrontováni nanejvýš s mrtvolou, ne s umíráním. Smrt je tak fyzicky a posléze i mentálně vytěsněna z oblasti duchovního života i z horizontu lidí. V naší zemi ještě navíc komunistická ideologie, která si s utrpením a smrtí nevěděla rady, toto vytěsnění podporovala. Tím větší je šok, je-li se smrtí ve své blízkosti nebo v osobním životě konfrontován ten, kdo ji vytěsnil.  Pohled na smrt jako na něco, „co by vlastně nemělo být“, člověka před smrtí neochrání. Paradoxem ovšem je, že posledním „výkřikem“ životní kultury, která uctívá osobní svobodu nade vše, je sympatie k eutanazii. Snad také proto, že eutanazie se snaží eliminovat nikoliv smrt, ale proces umírání. A umírání je pro dnešního člověka větším zdrojem obav než sama smrt.