Drazí bratři a sestry, dnes bych chtěl mluvit o svatých Cyrilovi a Metodějovi, bratřích podle krve i podle víry, nazývaných „apoštolové Slovanů“.
Cyril se narodil v Soluni úředníkovi císaře Lva roku 826/7 jako nejmladší ze sedmi dětí. V dětství se naučil slovanskému jazyku. Ve svých čtrnácti letech byl poslán na studia do Konstantinopole a stal se tam druhem mladého císaře Michaela III. Seznámil se s různými univerzitními předměty; dialektiku ho učil Fotios. Cyril odmítl slibné manželství, rozhodl se přijmout svěcení a stal se knihovníkem patriarchátu. Krátce na to, v touze po samotě, vstoupil do kláštera, ale brzy byl odhalen a byla mu svěřena výuka posvátných i světských věd. Tento úkol plnil tak dobře, že si vysloužil přídomek „Filozof“. Mezitím jeho bratr Michael, narozený roku 815, po úřední kariéře v Makedonii roku 850 opustil svět, aby začal mnišský život na hoře Olymp v Bithynii, kde přijal jméno Metoděj (mnišské jméno mělo začínat stejným písmenem jako křestní) a stal se igumenem kláštera Polychron.
Také Cyril, přitahován bratrovým příkladem, se rozhodl zanechat vyučování a vydal se na horu Olymp meditovat a modlit se. Několik let poté – kolem roku 861 – ho však císařská vláda pověřila misií mezi Chazary u Azovského moře, kteří žádali, aby k nim byl poslán učenec, jenž by uměl diskutovat s Židy a saracény. Cyril, doprovázen bratrem Metodějem, se zdržel delší dobu na Krymu, kde se naučil hebrejsky. Tady také nalezl tělo papeže Klementa I., který tam byl poslán do vyhnanství. Našel jeho hrob, a když se spolu s bratrem vydali na zpáteční cestu, odnesli si s sebou cenné relikvie. Když se vrátili do Konstantinopole, byli oba bratři posláni na Moravu císařem Michaelem III., na něhož se moravský kníže Rastislav obrátil s touto žádostí: „Náš lid se odřekl pohanství a drží se křesťanského zákona, ale nemáme takového učitele, který by nám vyložil v našem jazyku pravou křesťanskou víru.“ (Život sv. Konstantina-Cyrila, XIV) Misie měla záhy neobvyklý úspěch. Oba bratři přeložili liturgii do slovanského jazyka a získali si mezi lidem velké sympatie.
To však vzbudilo nevraživost u franckého kléru, který přišel na Moravu před nimi a toto území chápal jako součást vlastní církevní jurisdikce. Oba bratři se tedy roku 867 vydali do Říma, aby dosáhli spravedlivého řešení. Cestou se zastavili v Benátkách, kde probíhala živá diskuse se stoupenci tzv. trojjazyčníků, kteří tvrdili, že existují pouze tři jazyky, v nichž je dovoleno chválit Boha: hebrejština, řečtina a latina. Proti tomu se oba bratři pochopitelně ostře postavili. V Římě byli Cyril a Metoděj přijati papežem Hadriánem II., který jim vyšel vstříc ve slavnostním procesí, aby důstojně přijal relikvie svatého Klementa. Papež také pochopil velkou důležitost jejich výjimečné misie. Od poloviny prvního tisíciletí se totiž Slované ve velkém počtu usadili na územích mezi dvěma částmi římského císařství, východní a západní, mezi nimiž panovalo napětí. Hadrián II. vytušil, že slovanské národy by mohly hrát roli prostředníka a přispět tak k zachování jednoty mezi křesťany v obou částech císařství. Neváhal proto a misii dvou bratří na Velké Moravě schválil; přijal a schválil také užití slovanského jazyka v liturgii. Slovanské knihy byly položeny na oltář baziliky Santa Maria Maggiore (Panny Marie Sněžné) a slovanská liturgie byla slavena v bazilikách svatého Petra, svatého Ondřeje a svatého Pavla.
V Římě však Cyril těžce onemocněl. Když cítil, že se blíží jeho konec, chtěl se zcela zasvětit Bohu jako mnich v jednom z řeckých klášterů ve městě (pravděpodobně poblíž Svaté Praxedy) a přijal mnišské jméno Cyril (jeho křestní jméno bylo Konstantin). Naléhavě pak prosil bratra Metoděje, který byl mezitím vysvěcen na biskupa, aby neopouštěl misii na Moravě a vrátil se k tamějšímu lidu. Obrátil se k Bohu modlitbou: „Pane, Bože můj, … vyslyš mé modlitby a ochraň stádo, jež je ti věrné a k němuž jsi mne, neschopného a nehodného tvého služebníka, poslal… Zahlaď trojjazyčný blud, všechny v svornosti sjednoť a učiň je lidem vyvoleným, stejně smýšlejícím o pravé víře tvé a správném vyznání“ (Život sv. Konstantina-Cyrila, XVIII). Zemřel 14. února 869.
Metoděj věrný závazku, který přijal spolu s bratrem, se následujícího roku (870) vrátil zpět na Moravu. V Panonii (dnešní Maďarsko) znovu narazil na násilný odpor franckých misionářů, kteří ho uvěznili. Neklesl však na mysli, a když byl roku 873 osvobozen, začal aktivně organizovat církev tím, že zformoval skupinu svých učedníků. Jejich zásluhou pak mohla být překonána krize, která nastala po Metodějově smrti 6. dubna 885. Někteří z těchto učedníků byli uvězněni, někteří byli prodáni do otroctví a odvezeni do Benátek, kde byli vykoupeni konstantinopolským hodnostářem, který jim umožnil vrátit se do zemí balkánských Slovanů. Byli přijati v Bulharsku a mohli pokračovat v misii, kterou začal Metoděj, přičemž rozšířili evangelium až „na území Rusi“. Bůh si ve své tajemné prozřetelnosti posloužil pronásledováním, aby zachránil dílo svatých bratří, které je také literárně zdokumentováno. Stačí zmínit díla jako Evangeliář (liturgické perikopy Nového zákona), Žaltář a různé liturgické texty ve slovanském jazyce, na nichž oba bratři pracovali. Po Cyrilově smrti vznikly zásluhou Metoděje a jeho učedníků – mimo jiné – překlady celého Písma svatého, tzv. Nomokánon a Paterik (Knihy Otců).
Máme-li nyní krátce shrnout duchovní profil obou bratří, je třeba povšimnout si především nadšení, s nímž Cyril přistupoval ke spisům svatého Řehoře Naziánského. U něj se naučil chápat význam jazyka při předávání Zjevení. Svatý Řehoř vyjadřoval touhu, aby Kristus mluvil jeho prostřednictvím: „Jsem služebník Slova, kterému se proto se dávám do služeb.“ Cyril chtěl v této službě Řehoře napodobit a prosil tedy Krista, aby mluvil slovansky jeho prostřednictvím. Své překladatelské dílo uvádí slavnostní invokací: „Proto slyšte, Slované, Slovo, které od Boha přišlo, slovo, jež krmí lidské duše, slovo, jež sílí srdce i rozum, slovo to, jež vede k poznání Boha.“ Zdá se, že skutečně už několik let před tím, než kníže Rastislav požádal císaře Michaela III. o vyslání misionářů do své vlasti, začali Cyril a Metoděj spolu se skupinou učedníků vypracovávat plán, jak shrnout křesťanskou nauku víry do spisů ve slovanském jazyce, a tehdy vyvstala zřejmá potřeba nového písma, které by odpovídalo mluvenému jazyku. Tak vznikla hlaholská abeceda, která byla později upravena a dostala jméno cyrilice na počest svého inspirátora. To byla rozhodující událost pro rozvoj slovanské civilizace. Cyril a Metoděj byli přesvědčeni, že jednotlivé národy nemohou pokládat Zjevení za plně přijaté, dokud je neuslyší ve svém jazyce a nebudou je číst v písmu své vlastní abecedy.
Metodějovi patří zásluha za to, že dílo, kterého se spolu s bratrem ujali, nebylo v zárodku přerušeno. Zatímco Cyril, filozof, tíhl ke kontemplaci, Metoděj byl veden spíše k činnému životu. Díky tomu tak mohly být později položeny základy toho, co bychom mohli nazvat „cyrilometodějskou ideou“, která v různých historických obdobích provázela slovanské národy a inspirovala jejich kulturní, národní a náboženský rozvoj. Uznal to už papež Pius XI. v apoštolském listu Quod Sanctum Cyrillum, ve kterém oba bratry nazývá „syny Východu, kteří jsou svou vlastí Byzantinci, rodem Řekové, posláním Římané a svými apoštolskými plody Slované“ (AAS 19 /1927/ 93–96). Jejich role v dějinách byla pak slavnostně potvrzena papežem Janem Pavlem II., který je apoštolským listem Egregiae virtutis viri prohlásil vedle svatého Benedikta za spolupatrony Evropy (AAS 73 /1981/ 258–262). Cyril a Metoděj představují klasický příklad toho, čemu dnes říkáme inkulturace. Každý lid musí vpustit do své kultury zjevené poselství a vyjádřit jeho spásonosnou pravdu jazykem, který je mu vlastní. To předpokládá velmi náročnou „překladatelskou“ práci, protože je třeba nalézt výrazy, které vhodně předloží a neznehodnotí bohatství zjeveného Slova. Svatí bratři Cyril a Metoděj o tom zanechali svědectví natolik významné, že z církev ještě dnes čerpá inspiraci a orientaci.
Také Cyril, přitahován bratrovým příkladem, se rozhodl zanechat vyučování a vydal se na horu Olymp meditovat a modlit se. Několik let poté – kolem roku 861 – ho však císařská vláda pověřila misií mezi Chazary u Azovského moře, kteří žádali, aby k nim byl poslán učenec, jenž by uměl diskutovat s Židy a saracény. Cyril, doprovázen bratrem Metodějem, se zdržel delší dobu na Krymu, kde se naučil hebrejsky. Tady také nalezl tělo papeže Klementa I., který tam byl poslán do vyhnanství. Našel jeho hrob, a když se spolu s bratrem vydali na zpáteční cestu, odnesli si s sebou cenné relikvie. Když se vrátili do Konstantinopole, byli oba bratři posláni na Moravu císařem Michaelem III., na něhož se moravský kníže Rastislav obrátil s touto žádostí: „Náš lid se odřekl pohanství a drží se křesťanského zákona, ale nemáme takového učitele, který by nám vyložil v našem jazyku pravou křesťanskou víru.“ (Život sv. Konstantina-Cyrila, XIV) Misie měla záhy neobvyklý úspěch. Oba bratři přeložili liturgii do slovanského jazyka a získali si mezi lidem velké sympatie.
To však vzbudilo nevraživost u franckého kléru, který přišel na Moravu před nimi a toto území chápal jako součást vlastní církevní jurisdikce. Oba bratři se tedy roku 867 vydali do Říma, aby dosáhli spravedlivého řešení. Cestou se zastavili v Benátkách, kde probíhala živá diskuse se stoupenci tzv. trojjazyčníků, kteří tvrdili, že existují pouze tři jazyky, v nichž je dovoleno chválit Boha: hebrejština, řečtina a latina. Proti tomu se oba bratři pochopitelně ostře postavili. V Římě byli Cyril a Metoděj přijati papežem Hadriánem II., který jim vyšel vstříc ve slavnostním procesí, aby důstojně přijal relikvie svatého Klementa. Papež také pochopil velkou důležitost jejich výjimečné misie. Od poloviny prvního tisíciletí se totiž Slované ve velkém počtu usadili na územích mezi dvěma částmi římského císařství, východní a západní, mezi nimiž panovalo napětí. Hadrián II. vytušil, že slovanské národy by mohly hrát roli prostředníka a přispět tak k zachování jednoty mezi křesťany v obou částech císařství. Neváhal proto a misii dvou bratří na Velké Moravě schválil; přijal a schválil také užití slovanského jazyka v liturgii. Slovanské knihy byly položeny na oltář baziliky Santa Maria Maggiore (Panny Marie Sněžné) a slovanská liturgie byla slavena v bazilikách svatého Petra, svatého Ondřeje a svatého Pavla.
V Římě však Cyril těžce onemocněl. Když cítil, že se blíží jeho konec, chtěl se zcela zasvětit Bohu jako mnich v jednom z řeckých klášterů ve městě (pravděpodobně poblíž Svaté Praxedy) a přijal mnišské jméno Cyril (jeho křestní jméno bylo Konstantin). Naléhavě pak prosil bratra Metoděje, který byl mezitím vysvěcen na biskupa, aby neopouštěl misii na Moravě a vrátil se k tamějšímu lidu. Obrátil se k Bohu modlitbou: „Pane, Bože můj, … vyslyš mé modlitby a ochraň stádo, jež je ti věrné a k němuž jsi mne, neschopného a nehodného tvého služebníka, poslal… Zahlaď trojjazyčný blud, všechny v svornosti sjednoť a učiň je lidem vyvoleným, stejně smýšlejícím o pravé víře tvé a správném vyznání“ (Život sv. Konstantina-Cyrila, XVIII). Zemřel 14. února 869.
Metoděj věrný závazku, který přijal spolu s bratrem, se následujícího roku (870) vrátil zpět na Moravu. V Panonii (dnešní Maďarsko) znovu narazil na násilný odpor franckých misionářů, kteří ho uvěznili. Neklesl však na mysli, a když byl roku 873 osvobozen, začal aktivně organizovat církev tím, že zformoval skupinu svých učedníků. Jejich zásluhou pak mohla být překonána krize, která nastala po Metodějově smrti 6. dubna 885. Někteří z těchto učedníků byli uvězněni, někteří byli prodáni do otroctví a odvezeni do Benátek, kde byli vykoupeni konstantinopolským hodnostářem, který jim umožnil vrátit se do zemí balkánských Slovanů. Byli přijati v Bulharsku a mohli pokračovat v misii, kterou začal Metoděj, přičemž rozšířili evangelium až „na území Rusi“. Bůh si ve své tajemné prozřetelnosti posloužil pronásledováním, aby zachránil dílo svatých bratří, které je také literárně zdokumentováno. Stačí zmínit díla jako Evangeliář (liturgické perikopy Nového zákona), Žaltář a různé liturgické texty ve slovanském jazyce, na nichž oba bratři pracovali. Po Cyrilově smrti vznikly zásluhou Metoděje a jeho učedníků – mimo jiné – překlady celého Písma svatého, tzv. Nomokánon a Paterik (Knihy Otců).
Máme-li nyní krátce shrnout duchovní profil obou bratří, je třeba povšimnout si především nadšení, s nímž Cyril přistupoval ke spisům svatého Řehoře Naziánského. U něj se naučil chápat význam jazyka při předávání Zjevení. Svatý Řehoř vyjadřoval touhu, aby Kristus mluvil jeho prostřednictvím: „Jsem služebník Slova, kterému se proto se dávám do služeb.“ Cyril chtěl v této službě Řehoře napodobit a prosil tedy Krista, aby mluvil slovansky jeho prostřednictvím. Své překladatelské dílo uvádí slavnostní invokací: „Proto slyšte, Slované, Slovo, které od Boha přišlo, slovo, jež krmí lidské duše, slovo, jež sílí srdce i rozum, slovo to, jež vede k poznání Boha.“ Zdá se, že skutečně už několik let před tím, než kníže Rastislav požádal císaře Michaela III. o vyslání misionářů do své vlasti, začali Cyril a Metoděj spolu se skupinou učedníků vypracovávat plán, jak shrnout křesťanskou nauku víry do spisů ve slovanském jazyce, a tehdy vyvstala zřejmá potřeba nového písma, které by odpovídalo mluvenému jazyku. Tak vznikla hlaholská abeceda, která byla později upravena a dostala jméno cyrilice na počest svého inspirátora. To byla rozhodující událost pro rozvoj slovanské civilizace. Cyril a Metoděj byli přesvědčeni, že jednotlivé národy nemohou pokládat Zjevení za plně přijaté, dokud je neuslyší ve svém jazyce a nebudou je číst v písmu své vlastní abecedy.
Metodějovi patří zásluha za to, že dílo, kterého se spolu s bratrem ujali, nebylo v zárodku přerušeno. Zatímco Cyril, filozof, tíhl ke kontemplaci, Metoděj byl veden spíše k činnému životu. Díky tomu tak mohly být později položeny základy toho, co bychom mohli nazvat „cyrilometodějskou ideou“, která v různých historických obdobích provázela slovanské národy a inspirovala jejich kulturní, národní a náboženský rozvoj. Uznal to už papež Pius XI. v apoštolském listu Quod Sanctum Cyrillum, ve kterém oba bratry nazývá „syny Východu, kteří jsou svou vlastí Byzantinci, rodem Řekové, posláním Římané a svými apoštolskými plody Slované“ (AAS 19 /1927/ 93–96). Jejich role v dějinách byla pak slavnostně potvrzena papežem Janem Pavlem II., který je apoštolským listem Egregiae virtutis viri prohlásil vedle svatého Benedikta za spolupatrony Evropy (AAS 73 /1981/ 258–262). Cyril a Metoděj představují klasický příklad toho, čemu dnes říkáme inkulturace. Každý lid musí vpustit do své kultury zjevené poselství a vyjádřit jeho spásonosnou pravdu jazykem, který je mu vlastní. To předpokládá velmi náročnou „překladatelskou“ práci, protože je třeba nalézt výrazy, které vhodně předloží a neznehodnotí bohatství zjeveného Slova. Svatí bratři Cyril a Metoděj o tom zanechali svědectví natolik významné, že z církev ještě dnes čerpá inspiraci a orientaci.
Benedikt XVI.
17. června 2009
Se svolením převzato z knihy:
Benedikt XVI., Velké postavy středověké církve
(str. 130 – 135)
17. června 2009
Se svolením převzato z knihy:
Benedikt XVI., Velké postavy středověké církve
(str. 130 – 135)
V roce 2013, kdy se připomíná 1150 let od příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu, vyšla novéna „do kapsy“ od Vojtěcha Kodeta. Novéna za evangelizaci národa na přímluvu sv. Cyrila a Metoděje (Vojtěch Kodet)
