Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

16. 9. 2001 , Aleš Opatrný

Terorismus a odpuštění, aneb křesťanský a islámský pohled

Neděle 16.9.01
Texty evangelia o odpuštění (Lk 15) nám kladou neúprosné otázky pro všední život. Teď zvlášť. Shrneme-li reakce lidí na tragédie v USA zachycené sdělovacími prostředky, najdeme kromě mnoha projevů smutku, zděšení, obav nemálo tvrdých slov o pomstě a odvetě. Prastará touha po vykořenění zla v úplnosti a třeba tou nejbrutálnější silou se zcela pochopitelně dostává u mnohých na pořad dne.
Ptejme se tedy jako křesťané: jsme schopni odpustit těm, kdo barbarsky ničili objekty v New Yorku? A ještě ostřeji: jak rychle bychom odpustili, pokud by mezi těmi, kdo zahynuli v letadlech či budovách, byl někdo z našich nejbližších? S odpovědí není dobré spěchat, byť si můžeme připomenout, že Bůh nezavrhl a nevyhladil ani Jeruzalém, ani Izrael, natož celé lidstvo, když byl na zemi brutálně zavražděn jeho syn – Ježíš.

Ale události uplynulého týdne vynesly na povrch ještě další otázky a ty mohou být velmi nepříjemné. Například:

- Jde-li o náboženský konflikt, jak někteří podstatu konfliktu posuzují (islám vers. křesťanství), nejsou nakonec náboženství zdrojem nestability a tedy škodlivá? Mnozí to teď nahlas tvrdí.

- Jde-li o konflikt kultur či civilizací (euroamerická versus muslimská či arabská, i když obě vyjádření jsou nepřesná) – jaké je z toho východisko? Vyhlazení jedné druhou? Které kterou?

- Má vůbec naše civilizace, ve které si každý jednotlivec tak pečlivě střeží svou svobodu a pečlivě si hlídá kvalitu i délku svého života, šanci ve střetu s těmi, kdo jsou ochotni vědomě za své ideály umírat? Že může takové odhodlání eliminovat velkou technickou převahu, na kterou euroamerická civilizace nejvíce spoléhá, nám bylo bohužel velmi názorně ukázáno.

- Je vůbec možné a účinné mluvit o odpuštění, setkáváme-li se s protivníkem, který vidí v odpuštění a zřeknutí se násilí jen slabost?

Jsem dalek toho, abych viděl na tyto otázky zřetelné, komplexní a uspokojující odpovědi. Tím ale není řečeno, že se jich máme zbavit. Než dojdeme k otázkám o našem odpouštění, zastavme se nejdříve u námitek proti náboženstvím vůbec. Jsou tedy nebo nejsou náboženství zdrojem nestability? A pokud ano, je zde křesťanství “vinno“ stejně jako jiná náboženství? A vyostřeně: přivádí křesťanství k odpouštění a míru a islám naproti tomu k násilí a krutosti? Z obou táborů se ozývá zpravidla rozhodné „Ne!“. A znalci islámu jistě po právu tvrdí, že nelze tzv. islámský fundamentalismus (velmi nepřesná zkratka nebo spíš nálepka!) ztotožňovat s islámem a s arabským světem vůbec.

Zdá se, že je užitečné rozdělit problém na dvě části: ptát se, jak lidé chápou, jak si přisvojují náboženství a ptát se, co skutečně jednotlivá náboženství učí.

Nemusíme hned jít k islámu, stačí se podívat po našem domácím katolickém světě. Jsou lidé, kteří mají ve svém přilnutí ke křesťanství, ve své víře, především útěchu. Jiní uspokojivé vysvětlení života a světa. Pomoc a sílu k životu. Radost. Krásu. A potom jsou jiní, kteří se svou vírou ( a mnohdy svou pravověrností, ať už konzervativní nebo progresivní) rozhánějí jako dřevorubec sekyrou. Křesťanství v podobě, jak ho chápou, jim je nástrojem k poražení těch druhých, k zaujetí zcela privilegovaného postavení těch „pravých“ a „správných“. Není to samo náboženství, ale postoj člověka, který si z něho udělá útočný předmět nebo obhajobu své exklusivity či nástroj k potření či potlačení druhých. Vidíme to v přítomnosti, lze to najít v jakékoliv epoše minulosti. Zůstává ovšem otázkou, do jaké míry křesťanství tyto postoje umožňuje a do jaké míry jsou žitím víry v církvi (pro katolicismus je autentická víra žita jen v církvi) eliminovány nebo naopak podporovány.

A co jednotlivá náboženství učí? Omezme se teď jen na islám a křesťanství. Obě náboženství jsou na první pohled exklusivistická: chápou sebe sama jako jediná správná. Katolická církev toto chápání na 2. vatikánském koncilu určitým způsobem modifikovala. Nic neslevila z jedinečnosti Ježíše Krista – Vykupitele, ale přiznala i jiným náboženstvím určitou hodnotu a možnost spásy všem, kdo se řídí svým svědomím. Někteří její příslušníci tento krok těžce snášejí případně nepřijímají. Nicméně tím církev otevřela cestu k smysluplnému náboženskému dialogu a uzavřela cestu k oprávněnosti vnutit správné náboženství druhým cestou násilí.

Islám ale takový postoj v podstatě nezná. Považuje sice ty, kdo se řídí křesťanstvím a židovstvím za lepší než jsou ostatní, nicméně považuje obě tato náboženství za zmýlení a pokažení Boží zvěsti lidem. Tento postoj je jistě dialogu málo příznivý, i když ho zcela nevylučuje. Otevřenou pak zůstává otázka, jak naložit s těmi, kdo islám nepřijali. Zde je v praxi celá škála postojů od tolerance (zejména islám v západní Evropě, tedy v menšině) až po nesmiřitelný odpor, směřující k likvidaci zejména těch, kdo ke křesťanství přistoupí (islámské státy).

Oba náboženské systémy se shodují v naprosté svrchovanosti Boží. Oba mluví o Bohu slitovném. Rozdíl je v tom, v jakém rozsahu se toto slitování chápe. Zjednodušeně: islám počítá s Božím slitováním pro své příslušníky. Za touto hranicí ale vidí věci jinak. Křesťanství se opírá o zásadní tvrzení Písma: Ježíš zemřel za všechny lidi, spása je činem, který je v zásadě určen a otevřen všem. Boží odpuštění svou velikostí přesahuje lidské představy (tato myšlenka je ale už vlastní starozákonním textům!). Velmi stručně můžeme říci: Islám zná Boží svrchovanost, ale křesťanství zná svrchovanost která šla až k oběti vlastního Syna. Můžeme říci, že křesťanství se tedy hlásí k Bohu „slabému“, odpouštějícímu, který „nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a byl živ“, zatímco islám si pro své příslušníky snadno přivlastní rysy Boží svrchovanosti a hříšníka odsoudí a zničí? Tuto otázku považuji za velmi podstatnou. Přesto nám kritik křesťanství řekne, že i křesťanství si tyto rysy „silného Boha ve svých dějinách přisvojovalo (Augustinovo „přinuť vejít!“, obracení na víru násilím, zásahy inkvizice). Přesto lze namítnout a prokázat, že tyto postoje nejsou pro křesťanství něčím, co vyplývá přímo z jeho základů.

Dostáváme se tedy ke dvěma možným závěrům:

1. Jakkoliv nelze mezi křesťanství a islám klást rovnítko pokud jde o jejich postoj k :jinak smýšlejícím“, vidíme na obou stranách v průběhu dějin celou škálu postojů od smířlivých po velmi tvrdé. Důležitou stále zůstává otázka, co a z jakých motivů si kdo z náboženství přisvojí a k čemu jeho ideje používá. Tato volba je v člověku samém, ne v náboženství jako takovém.

2. Křesťanství zřejmě ukazuje ve zcela jedinečné podobě a velikosti odpouštějícího Boha, jehož odpouštění nesmírně přesahuje hranice, dané pouhou spravedlností (viz zacházení s otce s marnotratným synem). A na své příslušníky klade nesmírné nároky ve vztahu k bližním – od požadavku milovat své nepřátele a ž k ochotě odpouštět vždy, opakovaně, každému. Ve srovnání s islámem se může jevit opravdu jako slabé, moderně řečeno „dlouhodobě konkurence neschopné“. Nicméně příklady mnoha světců ukazují, že radikální cesta „slabosti“ je možná a je úspěšná (za všechny: svatý František z Assisi). A tak nám nejen poslední tragické události, ale i pohled do dějin a konfrontace s islámem kladou velmi tvrdou otázku nejen o radikalitě naší ochoty odpouštět, ale o radikalitě naší víry vůbec. (Filologická poznámka: slovo radikální neznamená ani fanatický, ani zuřivý, ani bezohledný, jak je dnes mnohdy chápáno. Je odvozeno od slova radix = kořen. Znamená tedy „ke koření jdoucí“, nebo „od kořene vycházející“). Je dobré přistoupit na to, že našim hlavním problémem nejsou teroristé, ale my sami – jakožto příslušníci euroamerické civilizace obecně a jako křesťané zvlášť.

Aleš Opatrný

Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 23.11.

1 Mak 2,15-29; Lk 19,41-44

Komentář k 1 Mak 2,15-29: Horlivost pro Hospodina, dnes těžko pochopitelná. Proto tvrdíme, že je málo „povolání“. Rozhodnutí obětovat se, nelze-li jinak, odejít na poušť. A odtamtud zachraňovat…

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace KAAD poskytuje mladým křesťanským akademikům ze zahraničí studijní a badatelská...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...