Vláda České republiky projevila výroky svého ministra kultury, Pavla Dostála, úmysl vytvořit z nerestituovaného církevního majetku fond, ze kterého by v budoucnosti byly financovány církve u nás. Ponechme stranou skutečnost, že takový fond už u nás jednou existoval i zkušenosti, které jsme s ním udělali až do okamžiku, kdy se jeho podstata kamsi vypařila a všimněme si příznačného způsobu, jakým se tato informace dostala na veřejnost.
Od roku 1990 bylo u nás vytvořeno několik jednacích stolů, u kterých se spojeným úsilím vlády a církví mělo hledat řešení budoucího vztahu církví a státu u nás spolu s trnitou otázkou jejich finančního zabezpečení. Nejde teď o hodnocení nového návrhu, ale o způsob, jak se dostal na veřejnost. Nevzešel totiž z úporné snahy o dohodu u některého se zmíněných jednacích stolů, ale vynořil se odkudsi z vládního zákulisí, bez skutečné návaznosti na dosavadní vleklá a neplodná jednání. Naším současným problémem číslo jedna je právě tato nově demonstrovaná mimoběžnost vztahu, v daném případě vztahu církve a státu, přes všechny komise a v rozporu se všemi oficiálními prohlášeními. Přesněji vzato je to ale jen poslední markantní projev dramatického nedostatku zcela obyčejné lidské vzájemnosti v celé naší společnosti vůbec, církevní vztahy bohužel nevyjímaje. Všichni ještě žijeme jednou nohou v monarchii, bez ohledu na volby a řeči o dialogu. Opravdová, fungující vzájemnost u nás stále ještě nezískala domovské právo! Není divu, že stejně jednáme i s našimi zahraničními sousedy, naposled ve věci temelínské elektrárny. Navíc - ruku na srdce - kdo z nás, po tisícerých zkušenostech, které jsme udělali, tady opravdu neochvějně důvěřuje těm papírovým potvrzením, nakupeným okolo temelínské stavby socialismu? A přesto se česká strana ke svým sousedům chová jako barokní šlechtic, absolutní pán na svém zboží, který si do svých záležitostí od nikoho nenechá kecat. Čiší z toho neochota, možná dokonce neschopnost vnímat starosti lidí okolo a to nevěstí nic dobrého. Demokratický systém lze opsat jako snahu o dohodu se všemi zúčastněnými, ať už jsou jejich výchozí názory jakékoliv a křesťanovým vodítkem je ještě jednoznačnější Slovo boží, obsažené v evangeliu. Obojímu je velmi vzdáleno bojovné heslo kdo z koho. To je mocenská hra, boj. Takto si nastolení míru představovali komunisté a víme, jak to dopadlo. Přesto jako by jejich ideologie přežívala v našem současném jednání. Mír a dobré sousedské vztahy se nedají vybojovat. Ty jsou na konci únavných snah o pochopení názorů všech zúčastněných a často kompromisních a nedokonalých dohod. Ty jsou přece pořád daleko lepší než i ta nejbrilantněji vyhraná válka.

Pro RaVat/ceco Petr Kolář SJ
Praha, 15. září 2000