8. 1. 2014 , (Foto: Štěpán Špinka)

Umírat doma?

Umírat doma?

Na otázky odpovídá Martina Špinková, zakladatelka Hospicového občanského sdružení Cesta domů, manželka, matka, malířka a spisovatelka.

Kdo jste?

Snad bytost putující chvíli po této zemi, která se snaží ptát Hospodina, jak to vidí dál... a to mě těší. Když se člověk může takhle ptát, tak se cesty otevírají jinak, než když by plánoval sám…

Jaké máte cíle?

Cíle asi právě nemám, těší mě se dívat, co přichází, a to dělat. Tak to bylo i s Cestou domů. Nevymysleli jsme si ji, přišla spíš ona k nám. Začalo to tak, že jsme se potkali – jedna sestřička, jedna lékařka a její manžel a já s manželem. Lékařka Marie a sestřička Bětka už v hospici pracovaly. Všem se nám nelíbilo, jak končí naše životy, osaměle, v nemocnicích. Z osobních zkušeností jsme věděli, jak je dobré a důležité být na konci života doma; pro toho, kdo odchází, i pro jeho blízké. Vypravili jsme se do Vídně do domácího hospice a učili se od nich. V zahraničí jsme viděli a vidíme jednoznačný trend být na konci života doma. Udělali jsme pak výzkum veřejného mínění, který ukázal, že 80% lidí chce umírat doma, ale skutečnost je taková, že 80% z nás umírá v nemocnicích. Zkušenosti z Rakouska i tento výzkum nás utvrdily v tom, že umírat doma je normální. A tak jsme to zkusili i u nás.

Mnoho lidí říká, že to je smutná práce…

Těžké doby do života patří, tak i čas na konci života. Je to ale čas důležitý a je náš. Nám, kteří smíme být lidem na konci života nablízku, může mnoho dát a také dává – tiché radosti, vděčnost, něhu, naději.

Prožívají věřící lidé umírání snáz?

To neumím jednoznačně říci. Co mne umírající lidé naučili je to, že pro člověka, který odchází, je velmi důležité smíření a vděčnost za to, co bylo. Zdá se mi, že pokud si něco troufnu říci, tak snad to, že vděční lidé jsou smířenější a statečnější.

Doba na konci života je čas křehkých chvil, jakési setkání něhou – ne jen tou naší, lidskou. Něha je pro nás něco drobného, intimního... ale ona je zároveň cosi velkého, co nás přiměje zůstat v úžasu nadechnutý nad tím, co všechno Hospodin umí, jak je daleko i blízko. Nebo prostě nad vším, co nás přesahuje.

Smrtí něco končí, něco naopak ukazuje svoji sílu. Trvá láska, vztahy, porozumění, přátelství. Setkání s tímto „trváním“, snad tedy s věčností, dává člověku naději a svobodu. Je to pozvání k setkání s jednou tváří našeho života, která bývá někdy skrytá…

Setkáváte se také se syndromem vyhoření?

Vlastně tu zkušenost nemám. Lidé v Cestě domů jsou si vědomi té křehkosti našeho života i toho, co skrze tuto křehkost mohou i oni dostat. Jedna paliativní lékařka, od níž jsme se učili, říkala, že víc dostává, než dává, a proto nevyhoří. Tak se různými cestami snažíme, abychom nejen práci dělali dobře, ale aby i nám s ní se žilo dobře.

Nedávno jste měla výstavu o andělech a lidech, ilustrujete a píšete knihy...

Výstava se jmenovala Prchavá setkání. Potkávání andělů a lidí je téma, které mi kolem krouží už dávno. Chvíle, kdy Hospodin chce lidem něco důležitého sdělit, jsou zvláštní. Jsme bytosti hmatatelné a snažíme se být racionální, Bůh ale někdy potřebuje podpořit naši jemnost a bedlivé rozlišování. Takže výstava byla vlastně také o našich křehkých chvílích – na začátku, uprostřed i na konci života. Potřebujeme je: jsou to podle mne chvíle, které život nesou.

Hospicové občanské sdružení Cesta domů

Se svolením převzato ze Zpravodaje pražské arcidiecéze (listopad 2013)
Původní název článku: Křehké chvíle našeho života
Redakčně upraveno

Čtení z dnešního dne: Neděle 21. 1.

Jon 3,1-5.10 ; Žalm 25; 1 Kor 7,29-31
Mk 1,14-20

Velmi podobný text povolání jsme slyšeli minulou neděli, jen ho vyprávěl sv. Jan. Lze tedy srovnávat pohled dvou autorů. Co je společné? U sv. Jana je vidět více aktivita učedníků, Marek zdůrazňuje, že Ježíš oslovil následovníky jako první. V realitě života je to velmi podobně. Nelze jasně odlišit, jak moc to byl nejprve Pán a do jaké míry hledání učedníka. Ale jasné je, že následovník je ochoten hledat Boha a za Kristem jít. A Bůh toto hledání nenechá bez reakce.

Zdroj: Nedělní liturgie

21.1.2014 zemřel P. Karel Fořt - ´Otec Karel z RFE´

(21. 1. 2018) Dlouholetý oblíbený redaktor náboženského vysílání Radia Svobodná Evropa.

Kulturní i přírodní bohatství Amazonie leží papeži na srdci

Kulturní i přírodní bohatství Amazonie leží papeži na srdci
(18. 1. 2018) Papež František směřuje světovou pozornost k záchraně unikátních světových ekosystémů i kulturám domorodých národů,...

Týden modliteb za jednotu křesťanů - smíření křesťanů přesahuje lidské síly...

(14. 1. 2018) "Týden modliteb za jednotu křesťanů" se slaví každý rok od 18. do 25. ledna (nebo na jižní polokouli kolem...

Etty Hillesum - výročí narození (15. 1. 1914)

(13. 1. 2018) Už uplynulo více než 100 let od narození Ester "Etty" Hillesum. Etty se narodila 15. ledna v roce 1914 v židovské rodině...

15.1.2008 zemřel jeden z českých předních biblistů Profesor Jan Heller

(12. 1. 2018) Když se přiblíží stáří, sil ubývá. Co bude dál? Někdo ulpí na tom, co uplývá. To rozmnožuje bolest. Někomu je však dáno...

Marie Elekta od Ježíše (1605?1663), svátek 11.1.

(10. 1. 2018) V roce 1656 se konečně přes různé překážky podařilo realizovat založení pražského Karmelu. Zakladatelkou byla matka...