aneb Pokora podle Junga

Stále znovu a znovu C. G. Jung poukazuje na to, že cesta k "polidštění" vede přes sestup do podsvětí, do nevědomí. Jednou cituje dokonce Ef 4,9: "Když však vystoupil, znamená to, že musel předtím sestoupit dolů na zemi" - a je toho mínění, že psychologie žádá přesně totéž, ačkoliv jí tolik křesťanů nemůže přijít na jméno. Psychologie se maluje tak černě, jak jen možno, protože - zcela v souladu s křesťanskou symbolikou - učí, že nikdo nemůže vystoupit vzhůru, kdo nesestoupil dolů".
 
Jung poukazuje na to, že Kristus jako veliký Novátor byl popraven se zločinci. To, co je v jeho zvěsti nové, se nám podaří přijmout jen tehdy, budeme-li ochotni počítat se k zločincům, budeme-li ochotni smířit se se "zločincem" v nás. Podle Junga vede cesta k Bohu přes sestup do vlastní temnoty, do nevědomí, do říše stínů v Hádu. Odtud se může naše vnitřní já (Selbst) opět vynořit - bohatě obdarováno, podobně jako Maruška v pohádce "Frau Holle": ta spadne do studně, v podzemí najde zlato a s novým bohatstvím se vrátí do světa. Pro Junga je zákonem života, že své vnitřní Já (Selbst) a Boha nalezneme jen tehdy, najdeme-li odvahu sestoupit do svého stínu a do tmy nevědomí.

Jung mluví o inflaci pyšných, kteří se nafukují vysokými ideály, kteří se identifikují s archetypickými obrazy, např. s obrazem mučedníka, proroka, světce. Ztotožnění s takovým obrazem nás činí slepými k vlastní realitě. Pokora je podle Junga odvahou podívat se na vlastní stín. K sebepoznání je zapotřebí pokory jako soli. Bez ní člověk své nepříjemné stránky potlačí; jen doznání vlastních slabostí nás může ochránit před vytěsňovacími mechanismy, jimiž vylučujeme stín.

Dosti často se stává, že se pyšný člověk, ztotožňující se s archetypickými obrazy, může uzdravit jen tehdy, když si natluče nos, když utrpí mravní porážku a upadne do hříchu.


***

Zpracováno podle knihy Anselma Grüna: Spiritualita zdola, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.


Několik kapitol z této knihy naleznete zde (na www.vira.cz)