Po mých prvních cestách do Číny se mě lidé často ptali, jestli jsem tam ještě viděl nádeníky v tom pravém smyslu slova, tedy ty vyhublé a uboze oblečené postavy. Sedávali na křižovatkách silnic s kladivem, pilou nebo hoblíkem v ruce a do slova a do písmene čekali, až si je někdo najme na práci.

Při pohledu na ně mi vlastně poprvé pořádně došlo, co jsou to námezdní dělníci. Jsou to lidé, kteří skutečně sedí a musí čekat, dokud si je někdo nenajme. A když nenajdou práci, nemají na chleba. Na základě těchto zkušeností mi bylo stále jasnější, jak nesmírná je v Číně bída a jak malou hodnotu tu má pracovní síla a život jednotlivce.

Moc dobře si pamatuji, jak jsem jednou navštívil jakousi kliniku a přišli jsme na oddělení, kde byly hospitalizovány jen samé ženy. Když jsem se ptal, co je to za oddělení, řekli mi: „Ach, to jsou jen potraty.“ Šlo to tu jak na běžícím pásu a bylo to otřesné. Ale také jsem si uvědomil, že potrat v čínském vědomí nepředstavuje naprosto žádný problém. Vždyť jde přece jen o banální drobný zákrok, jako když se odstraňuje vřídek. Nešlo tedy o nic mimořádného, jen o lidský život. Proto také vůbec netrpěli pocitem viny z toho, že by se dopouštěli něčeho špatného.

Bez ohledu na to hraje v Číně roli i pragmatická stránka věci. Při závratném počtu obyvatel – přes jednu miliardu – vůbec nezáleží na tom, jestli jich bude o pár více nebo méně. Zní to cynicky, ale taková je prostě realita ve vědomí většiny Číňanů. A bylo to tak vždycky. Individuum, lidský jedinec, nemá v Číně žádný význam a vlastně tam ani neexistuje něco jako individuální osobní důstojnost.

Vzpomínám si na své první hotelové pobyty v Číně. Tenkrát jsem ještě naprosto samozřejmě zdravil personál hotelu na chodbách, když jsem někoho potkal. Naše čínské hostitele to ale vyvádělo z míry. Vždyť takoví lidé se přece nezdraví. Řekl jsem, že u nás je to jinak. Že pro křesťana má každý člověk svou hodnotu a že se to často odráží právě i v takových drobných gestech. Postupem času se sice i v Číně něco málo změnilo, ale celkově mám přesto dodnes dojem, že individualita jednotlivce není nikde brána vážně, snad s výjimkou toho nejužšího rodinného kruhu nebo mezi nejlepšími přáteli. Jinak se společensky či politicky stále ještě uvažuje ve velkých masách, v davech a zástupech, jaké symbolizuje proslulá terakotová armáda, kterou si můžete prohlédnout v Tsianu: vypadají jeden jako druhý. V Číně není jednotlivec chápán ve své jedinečné hodnotě, nýbrž jen jako položka a součást kolektivu, jako částka „velké harmonie“, jak si to vláda v poslední době zvykla formulovat. Každý tu má své místo jako mravenec v mraveništi. Ale nikdy to není jedinečný, nezaměnitelný člověk.

Tato chybějící důstojnost jednotlivce má svůj původ v čínských dějinách, a především v konfuciánské tradici. Dřív si mohl čínský císař skutečně dělat, co se mu zamanulo, měl absolutní moc. V konfuciánském uspořádání světa neznamená jednotlivec jakožto individualita vůbec nic, všichni jsou poddaní. Stejně tak mohl i Mao vyvraždit celé milióny, aniž by mu kdo kladl zábrany. Vždycky mě děsilo, že Číňané, kteří tvrdě odmítali jakýkoli vliv zvenčí, přejali zrovna marxismus. Křesťanství vždycky vyčítali, že je to západní, a tudíž cizí náboženství. To už samo o sobě zní poněkud podivně v zemi, kde se rozšířilo učení německého filosofa židovského původu jménem Karl Marx.

Marxův kolektivismus se zjevně skvěle hodí k čínské mentalitě. Marxismus se přece dostal do Číny přes Rusko a přes Stalina. Byl jen trochu více přistřižen na fazónu asijské mentality. V marxismu, stejně jako v konfucianismu, jednotlivec neznamená vůbec nic. To je také živná půda pro skutečnost, že se Číňané nechali tak snadno zatlačit do bezejmenné masy právě marxistickou ideologií.

Přesně to je bod, ve kterém jsem přesvědčen, že křesťanské náboženství může Číně nesmírně prospět. Vždyť vlastní hodnota člověka, který dostal od Boha naprosto jedinečnou důstojnost, je přece tím, co křesťanství skutečně respektuje a hájí. Nejhlubší niternou touhou každého člověka přece je, aby mohl zakusit, že tato jeho důstojnost je respektována, ať už v Německu nebo v Číně.