Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

3. 11. 2005 , Václav Vaško

V leopoldovské pevnosti

V celém Leopoldově nastalo hromadné stěhovámí. Samotky se musely vyprázdnit tentokrát pro leopoldovské rebely. Také kněží museli pryč. Dali je sice do zvláštní cely, ale v normálním muklovského baráku, takže na nějaký čas skončila jejich izolace.
Od patera Bradny přišel vzkaz pro mě a Svobodu, abychom, až nás ,budou zařazovat do práce, řekli, že jsme kněží, a abychom se nebáli, že lžeme, neboť už svatý Petr říká:
"Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý... "
Den nato vešel do cely Hvízdavý Dan: "Čo ste v civile?"
"Kňaz" říkám s předstíranou jistotou.
"To je ako farár?"
"Ano. "
Za hodinu jsem byl i se Svobodou na kněžské cele.

Náš příchod způsobil mezi kněžími pozdvižení. První se k nám radostně přihrnul Bradna, pak Kajpr a Jakub Zemek z Nikolaje a Šilhan, můj první zpovědník po návratu z Moskvy. Kdo tady jen nebyl! Litoměřický biskup Stěpán Trochta, spišský světící biskup Stefan Barnáš, premonstrátští opati Vít Tajovský ze Želiva a Augustin Machalka z Nové Říše, benediktinský opat břevnovský Anastáz Opasek, provinciál redemptoristů František Suchomel, svatovítští kanovníci Josef Čihák, Jaroslav Kulač a Otakar Švec, ředitel pražského arcidiecézního pastoračního ústředí Antonín Mandl a další a další. Hlásili se ke mně přátelé a známí mých rodičů: dominikán Silvestr Braito, vicerektor pražského semináře František Kohlíček, redemptorista Jan Blesík od Svatého Kajetána.



Vězeňské studium teologie

Dvacet cel jsem už měl za sebou a každá byla v něčem jiná. Tady se modlilo, studovalo, více či méně učeně diskutovalo, téměř nehádalo. Hovor byl tlumenější než jinde. Nemluvilo se sprostě a už vůbec ne oplzle. Jenom poměry v socialistickém státě, a ve vězení zvlášť, nebylo možné ani tady vyjádřit jinak než technickými termíny "bordel" a "buzerace". Také jsem zde přišel k poznání, že kněžské pomazání neznamená samo o sobě ani moudrost, ani svatost, ale také je nevylučuje. Stávalo se, ne často, ale stávalo, že jsem se ptal: Bože, podle čeho sis je vybíral? Přesto, čím více jsem je poznával, tím více jsem byl Bohu vděčný, že mi dopřál žít mezi nimi.

Denně se zde sloužilo na osmdesát mší. Odkud se opatřovaly hostie a mešní víno, nevím, nepátral jsem po tom. V nouzi vyráběl někdo víno z rozinek a za materii chleba posloužily obyčejné housky.


Spirituál kněžského oddělení

Hned po příchodu na kněžskou celu nabídl Kajpr Svobodovi a mně, že nám bude přednášet liturgiku. Tím začalo naše bohoslovecké studium. I když nevím, jak se liturgika obvykle přednáší, nepochybuji, že Kajprovo podání bylo originální, nemluvil ani tak o rubrikách (kdy jaké gesto), spíše nám odhaloval skrytou tvář liturgie, jejího ducha, její mystiku, její poezii. Zpaměti, měl ji skvělou, nám recitoval hymny a jiné texty církevního roku. Pochopil jsem logiku střídajících se liturgických období a vnitřní smysl slavností a svátků s jejich vigiliemi a oktávami.

Kajpr byl jakýmsi spirituálem kněžského oddělení. Vždy ráno - poté co nás dozorce přivedl na pracoviště a odešel- nám dával punkta na rozjímání, myšlenku na den. Nečekal, až Jan XXIII. vyřkne slovo "aggiornamento", on je měl v sobě. Více než jiní si uvědomoval, že autentický Kristus se nevznášel v nějakém oparu nad zemí, ale že v konkrétní době a na konkrétním místě mluvil s konkrétními lidmi. Radoval se a trpěl s nimi. Podobně jako on nemluvil ani Kajpr o pseudoproblémech, reagoval na to, co viselo ve vzduchu, co nás v dané chvíli vzrušovalo, co důležitého se kde ve světě dělo.

Měl k tomu průpravu: vesnický kluk, mlynářský mládek ponořený do knížek, kvartán ve čtyřiadvaceti, jezuitský novic v šestadvaceti. Filozofii a teologii studoval v Belgii, Francii a Rakousku, za profesory měl Josefa Maréchala, bratry Huga a Karla Rahnery. V roce 1935 se stal knězem, kazatelem, zpovědníkem a exercitátorem u Svatého Ignáce, v roce 1941 se vydal na čtyřletou pouť po nacistických koncentrácích, kterou si v roce 1950 zopakoval jinou trasou pod komunistickým dozorem. Pět svobodných let mezi oběma poutěmi využil k intenzivní pastoraci, stal se šéfredaktorem "Katolíka", našich nejlepších katolických novin, jaké jsme kdy měli.

Kajpr se nestylizoval, byl svůj a naprosto normální. Stojím u stolu a se zalíbením se dívám v Květech na fotografii krásné dámy s dekolté. Tu cítím něčí pohled. Zvednu hlavu, Kajpr. Upadnu do rozpaků a říkám: "Nemohu si pomoct, ale mně se to líbí."
"Bodejť, vždyť je to hezký."

Koncem léta 1959 - to už vím jen z doslechu - říká Kajpr při vycházce Janu Pavlíkovi, příštímu provinciálovi: "Víš, Jendo, když jsem byl v Dachau, tak jsem si říkal, Pane Bože, já bych ještě nechtěl umřít, já bych chtěl ještě něco pro tebe udělat. Dnes si myslím, že bych vlastně už mohl jít." Odešel krátce nato, 17. září 1959, po opakovaném infarktu, ve svých sedmapadesáti letech.



Prosťáček Boží

V prvních dnech mého pobytu mezi kněžími upoutával mou pozornost drobounký človíček odněkud z Haliče - Josafat Kamiňski, bazilián. Bylo mi divné, proč právě tento, na první pohled prosťáček, je důvěrníkem či zpovědníkem tolika učených pánů. Snad to, že z jeho úsměvného obličeje vyzařoval pokoj? Až jednou ... U stolu propukla učená teologická diskuze, pamatuji si její závěr: '
"Ádolf, Ádolf," hrozí Otec Josafat prstem Kajprovi a oči se mu smějí, "ty jeretik!"
"To snad ne," brání se Kajpr.
"No, celkom nie, ali ..., ali ..., ešte kúsok a už budeš!"

Josafat nebyl prosťáček Boží, byl v době, kdy se Stalin paktoval s Hitlerem, profesorem filozofie na řeckokatolickém bohosloveckém učilišti ve Lvově. Když Rudá armáda zabrala Lvov, zatklo ho s dalšími uniatskými mnichy NKVD. Dny a noci prošlapal v temnici naplněné po kotníky vodou. Po německé okupaci Lvova se stal farářem v jedné ukrajinské vesničce, odkud ho "zbožní" polští katolíci vyhnali a kostel mu zapálili. Svou pastoraci pak přenesl na východní Slovensko, kde ho při likvidaci řeckokatolické církve zatkla pro změnu naše Státní bezpečnost a nařkla z velezrady.

S humorem dovedl vyprávět o svých svérázných farnících, o chrámu, jenž "slávou Božiju napolnilsja", i o tragických zážitcích svého života. Jeho "novelky", tak nazýval své vzpomínky, se mohly stát literárními skvosty, kdyby je byl někdo zapisoval. Po amnestii v šedesátém roce jsem ho navštěvoval na Žižkově, kde nalezl pokojíček a opravdový domov v rodině svého bratra a jeho ženy. Moc mi pomohl v době, kdy jsem těžce prožíval odloučení od rodiny. V té době řídil tajně československou provincii řádu svatého Basila.



Áťa- aristokrat ducha

Při draní peří seděl proti mně Antonín Mandl, zvaný Áťa. Byl o čtyři roky starší než já, doktorát teologie získal v Římě, kde také pokračoval v postgraduálním studiu na papežském Orientálním ústavu, což komunistický soud považoval za školení "v boji proti socialismu a komunismu a ve špionáži se speciálním zaměřením na Sovětský svaz ", kam ale neměl vůbec namířeno. Kratší čas strávil ve Francii, kde se zabýval studiem hnutí křesťanské dělnické a studentské mládeže, což soud hodnotil jako úsilí získat zkušenosti "s metodami zákeřného boje proti komunismu". V procesu "Zela a spol" byl odsouzen k 25 letům vězení. Ve vyšetřovací vazbě byl týrán, fyzicky i psychicky, což nezůstalo bez následků. Dlouho trpěl psychickými poruchami a nikdy se nezbavil bolestí hlavy. Některé úseky vyšetřovací vazby a soudu mu vypadly z paměti, přitom paměť měl fenomenální. "Jak si to můžeš pamatovat?" ptal jsem se ho závistivě. Odpověděl, že má spíš problém něco si nezapamatovat. Z toho důvodu se stal téměř nepostradatelným pro Václava Renče. Naučil se jeho celou leopoldovskou tvorbu zpaměti, a to včetně tak rozsáhlých poem, jako jsou Popelka Nazaretská a Litanie za mřížemi. Všechny pak kolovaly na toaletním nebo cigaretovém papíře po věznicích a táborech.

Áťa byl aristokrat ducha. Jeho jednání bylo noblesní, lehce přirozené, nesnášel faleš a církevní triumfalismus. Nelíbila se mu přemíra církevních titulů a nádhera církevních knížat. Protože měl smysl pro recesi, založil Výbor pro ustřižení kardinálských vleček. Prohlásil se jeho předsedou a mě jmenoval jeho generálním sekretářem. Další členy jsme prozatím neměli, ale počítali jsme s Bradnou a Kajprem. Jaká pak byla naše radost, že s příchodem Jana XXIII. a jeho nástupců na papežský stolec zmizely nejen kardinálské vlečky, ale i papežské sedes gestatoria, paví péra, tiara a tak dále, takže už nebylo co střihat.



Dvě podoby patera Silvestra Braita

Jak jsem už naznačil, v době mého leopoldovského pobytu drali kněží peří. Norma byla taková, že ji ne všichni, já mezi, nimi, dokázali splnit. Hravě ji však plnil pater Braito.
"Jak to dokážete, Otče?", ptal jsem se.
"Já rychle jím, rychle mluvím, rychle se modlím, rychle pracuji."
"Ale ta kvalita," poznamenal "kontrolor" Bradna.

Opakem Braitovým, snad ve všem, nejen v kvalitě odevzdaného peří, byl jeho bývalý žák, slovenský dominikán Aquinas Gabura. "Nepárej se s tím tak!" popoháněl ho Bradna, který dbal na to, abychom plnili normu, jen jak se na mukly slušelo, ani víc, ani míň, jen natolik, abychom nebyli trestáni. Aquinas se hájil: "Ale, Toník, predstav si, že by si nejaké dieťatko položilo hlavičku na polštárik naplnený našim perím, a niečo by ho pichlo, no vieš si to predstaviť, chudáčika?"

Já jsem si zas nedovedl představit, jak mohou být Braito, Gabura a Jakub Zemek z jedné dominikánské líhně. Braito byl napůl Ital, napůl Vídeňák, srdcem Čech, myšlením a rozhledem Evropan. V době první republiky dodával sebevědomí zakomplexovaným, austrokatolicismem zasaženým českým katolíkům. Burcoval je k činnosti, ale zároveň jim ukazoval cestu na hlubinu. Psal lehce a břitce. Byl povznesen nad malicherné detaily:
"Silvestře, spletl jsi se o sto let."
"To je toho! Žil? Žil. Byl svatej? Byl. To je hlavní, a kdy to bylo, to není tak důležitý."

Mně a Svobodovi přednášel fundamentálku způsobem obehrané gramofonové desky, byl jsem dost zklamán. Až jednou, to se nám z nějakého důvodu posunula jeho přednáška do podvečera. Seděli jsme v kamrlíku s uskladněným peřím. Otec Silvestr vykládá o svém oblíbeném tématu, církvi, a tu, jakoby zapomněl, kde je, a viděl v houstnoucím šeru ne nás dva, ale plnou posluchárnu bohoslovců, se úplně proměnil. Oči mu zářily, monotonní recitace se rázem změnila ve strhující výklad. Tak toto je Braito, profesor, spisovatel, publicista, kazatel!

"Můj největší řečnický úspěch byl," chlubil se jednou, "když se mi podařilo rozplakat nad hrobem hrobníka."

Ale pro kriminál stavěn nebyl, těžce ho snášel, také zdraví neměl zcela v pořádku. Měl proto povoleno ležet i během dne. Běda však, vešla-li do cely uniforma. Jako hypnotizován, sunul se k ní a: Pane veliteli toto a pane veliteli tamto. V té chvíli mu přiskočil na pomoc jeho anděl strážný, Jakub Zemek, a syčí mu do ucha: "Otče, okamžitě si sedněte na prdel a nezlobte!"
"No jó, no jó," říká Braito a poslechne. Když je pak nebezpečí pryč, omlouvá se: "Víte, já jsem ten podělanej Talián. Znáte přece tuhle: Na frontu přišel novopečenej poručík, plamennou řečí nadchne batalion, zavelí do útoku, zvolá: Evviva Duce, evviva Italia, vyběhne ze zákopu, hrdinně padne a batalion mu z hlediště zákopu nadšeně zatleská."

Měl jsem možnost přesvědčit se i o druhé Braitově podobě. Odvezli ho do Prahy, a když se vrátil, byl jako vyměněný, šťastný, že je opět "doma". Na Pankráci přišli za ním zmocněnci ze Státního úřadu pro věci církevní s návrhem, aby šel přednášet na problematickou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích. Dali mu den na rozmyšlenou. "Bylo to strašný," líčil Braito své pocity. "Na jediném slově záleželo, zda půjdu zítra domů, nebo strávím další roky v kriminále. Prosil jsem Ducha svatého o moudrost a sílu. Když přišli: 'Tak jak? Ano, nebo ne?' Řekl jsem: 'Ne.' Odešli a já padl na kolena a zpíval: Te Deum laudamus!"


***
Se svolením převzato z knihy: Ne vším jsem byl rád, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství


***
Několik kapitol z této knihy naleznete zde

Čtení z dnešního dne: Úterý 21.11.

2 Mak 6,18-31; Lk 19,1-10

Komentář k Lk 19,1-10: I z doby nedávné ke mně mluví vzory statečnosti a odporu. Následování Ježíše předpokládá odvahu postavit se většině. Připravuji se na to?

Zdroj: Nedělní liturgie

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...