Kolik těch, kdo následují Krista, je souženo minulou nebo přítomnou vinou? Stále znovu se tím trápí, a když se přistihnou u nějaké chyby, napadne je myšlenka: "Vidíš, jak jsi neschopný", "je to s tebou marné" nebo "z tebe nikdy nic nebude"! Takové myšlenky nic nevyjasňují ani nebudují, proto nejsou od Boha.
 
Větší nebezpečí leží tedy nikoliv v chybě, které jsme se dopustili, nýbrž ve způsobu, jak se tím zpětně necháváme soužit. V tom vězí pokušení vlastních výčitek, výčitek svědomí a skleslosti a za tím konečně vězí nedůvěra vůči Bohu.

Čistá lítost naproti tomu sice ví o chybě, jíž se člověk dopustil, ale nenechá se tím zdeprimovat, nýbrž prosí Boha s důvěrou o odpuštění a také toto odpuštění přijímá. Zde leží pozitivní úkol po poznané vině: v okamžiku přiznat Bohu, že jsem hříšník, a uznat, že skrze něho znovu žiji. Toto je pravá lítost, jež je opakem strachu a výčitek svědomí. Musíme si proto ujasnit, z jakého podnětu poznání viny pochází. "Nikdo nás nesmí obvinit kromě Ducha svatého."