Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

17. 7. 2012 , Aleš Opatrný (Foto: IMa)

Víra ve světě, který říká, že je nevěřící

Víra ve světě, který říká, že je nevěřící

Víra ve světě, který říká, že je nevěřící
Konspekt přednášky na kněžské pouti v Kostelním Vydří 16.7.2012 (Aleš Opatrný, KTF UK)

Nemluvíme zde o celém světě, ale o „světě kolem nás“, tedy v naší zemi. A mluvíme o všech obyvatelích naší země, ne jen o těch lidech, se kterými se jako kněží nejčastěji a nejvíce setkáváme (což je i v těch nejreligióznějších oblastech v zásadě početní menšina).

 

Několik základních charakteristik:

-          Nejsme ani ateistická země (atheismus je přesvědčení!) ani křesťanská země. Jsme spíš zemí převážně nábožensky neorientovaných lidí, pro něž není otázka náboženství tématem dne. Jsme zemí s hlubokou křesťanskou minulostí a tradicí, která není v přítomnosti většinou chápána, akceptována, žita.

-          Jako křesťané jsme za určitých okolností přijímání pro naši „zvláštnost“, jistou exklusivitu nebo extravaganci, ale nejsme těmi, kdo zásadně ovlivňují názory a postoje obyvatel (politický vývoj, obecnou morálku.  

-          Témata víry (a znalost obsahů křesťanství) nejsou dnes „povinnou součástí“ kultury (vzdělání) Evropana (tedy nechybí jen u nás díky komunistickému bránění). Zpravidla jsou shledány zajímavými jen nebo až tehdy, když jsou jednotlivcem shledány jako pro něho přínosné. 

-         Je třeba rozlišit:  křesťanskou víru - přesvědčení, že by náboženství bylo dobré pro mravnost - zachovávání nebo přijímání určitých vzorců jednání (křest dětí, svatba v kostele, pohřeb s farářem), které vzešly z víry ale jejichž podkladem je spíš zděděná kultura života než skutečná křesťanská víra.

-         Je třeba rozlišit víru „že něco nad námi je“, víru v Boha jako osobu, výslovnou víru v Ježíš Krista spasitele,  vztah k církvi a její akceptování a také socializaci nebo naopak zesoukromění víry  

Tato rozlišení nemají sloužit k „známkování“ druhých lidí ale k mají být podnětem k tomu, abychom jim skutečně rozuměli, a to i když s nimi nesouhlasíme.

 

Zásadní otázky:

-       Máme v podstatě jako kněží starost jen (nebo zejména) o víru a život z víry těch, kdo jsou „uvnitř“ nebo nás také zajímají formy a obsahy víry těch, kteří jsou „venku“?

-       Máme k těm, kteří jsou „vně“ skutečnou lásku a úctu? Pokud ano, potom by nás měl zajímat jejich „svět“, tedy názory, postoje a důvody k odporu nebo přijímání prvků křesťanské víry. Měli bychom je poznávat, ne jen odsuzovat jako mylné nebo míjet jako nedůležité. Pokud to už předem „víme za ně“, úctu k nim nemáme.

-       Rozlišujeme skutečnou křesťanskou víru od zbytků či pouhého stylu zbožného života?

-       V čem vidíme jádro křesťanské víry, bez něhož není víra křesťanská a které je tedy třeba v prvé řady budovat?

 

K povzbuzení: Benedikt XVI. - Porta fidei (list vyhlašující Rok víry) - úryvky:

*Motiv cesty víry, tedy pohybu, ne statického „přijetí a setrvání“:

 1. Brána k víře (srov. Sk 14, 27), jež uvádí do života ve společenství s Bohem a umožňuje vstup do jeho církve, je pro nás vždy otevřena. Překročit její práh lze tehdy, jestliže se hlásá Boží slovo a srdce se nechá přetvářet proměňující milostí. Vstoupit do této brány znamená vydat se na cestu, která trvá po celý život. Tato cesta začíná křtem (srov. Řím 6, 4), díky němuž smíme Boha nazývat Otcem, a končí tehdy, když skrze smrt projdeme do věčného života.

„Celá církev a pastýři v ní se musí jako Kristus vydat na cestu, aby vyvedli lidi z pouště na místo života, k přátelství s Božím Synem, k tomu, který dává život, a to život v plnosti.“

 

*Mylný předpoklad víry (doplňme u nás o další či jiné prvky):

Často se stává, že křesťané mají větší starost o sociální, kulturní a politické důsledky své činnosti a o víře uvažují jako o samozřejmém předpokladu života společnosti. Ve skutečnosti však už tento předpoklad nejen že není samozřejmý, ale často je i veřejně popírán.                         V minulosti bylo patrné jednotící tkanivo kultury, obecně přijímané jako odkaz k obsahu víry a jí inspirovaných ctností. Dnes se však zdá, že ve značné části společnosti už tomu tak není. Důvodem je hluboká krize víry, která postihla množství lidí.

 

*Ježíš středem našeho snažení i naděje v nastávajícím roce víry:

Nelze se smířit s tím, že by sůl ztratila svou chuť a světlo zůstalo skryto (srov. Mt 5, 13–16). Tak jako samařská žena mohou i dnešní lidé zakoušet potřebu vydat se ke studni a slyšet Ježíše, který nás zve, abychom v něj uvěřili a čerpali živou vodu vyvěrající z jeho pramene (srov. Jan 4, 14).

Rok víry je tedy z této perspektivy pozvánkou ke skutečnému a novému obrácení se k Pánu, jedinému Spasiteli našeho světa. V tajemství své smrti a svého vzkříšení Pán zjevil plnost lásky, jež nás vysvobozuje a volá k obrácení života skrze odpuštění hříchů (srov. Sk 5, 31).

 

*Zkušenostní a dialogický charakter víry:

Víra roste tehdy, je-li prožívána jako zkušenost přijaté lásky a předávána dál jako zakoušená milost a radost. Díky ní může náš život vydávat plody, neboť víra rozšiřuje naše srdce v naději a umožňuje nám, abychom vydávali životodárné svědectví: ano, otevírá srdce a duše těch, kdo odpovídají na Pánovo pozvání, aby přilnuli k jeho slovu a stali se jeho učedníky.

 

*A v neposlední řadě vnímavý a láskyplný ohled na ty, „kteří s námi nechodí“:

Na druhou stranu nesmíme zapomínat, že v našem kulturním kontextu existuje množství lidí, kteří v sobě sice nerozpoznávají dar víry, upřímně však hledají nejvyšší smysl a konečnou pravdu svého života i celého světa. Toto hledání je skutečnou „preambulí“ k víře, neboť vede lidi po cestě směřující k tajemství Boha.

 

Nyní od povzbuzujících a orientujících slov papeže
zpět k dnešní realitě:

Nejdřív to, co nás zraňuje, co je špatné, ale co není všechno:

-       Nedůvěra k církvi, moře předsudků, odpor k „organizovanému náboženství“, na první pohled bohorovné míjení otázek víry a náboženské praxe.

-       Věci víry jsou chápány jako čistě soukromou věc, osobní víra jako „stavebnice, kterou si sestavím sám“.

-       Náboženství je viděno jako zbytečná věc, církev jako škodlivá instituce.

Tyto nepříjemné a zraňující postoje a prohlášení nás pokoušejí k tomu, abychom prostě charakterizovali podle nich celý svět „vně“:jako nepřející, nenávistný, nebo totálně se o naše témata nezajímající. 

 

Všimněme si tedy změn ve společnosti, které je dobré zaregistrovat, protože bychom na ně měli reagovat:

V dalším používám charakteristik současnosti z knížky: Pavel Hošek: A bohové se vracejí Proměny náboženství v postmoderní době. Mlýn 2012.

 

Doba postracionalistická

Opojení racionalitou řadu lidí opouští. To ovšem není jen šance pro víru ale také pro nejrůznější obskurní cesty a systémy!

 

Doba postideologická

Velké ideologie (u nás marxismus, vulgarizovaný marxismus, konsumismus) jsou řadou lidé objevovány jako prázdné či zavádějící. Otázkou ovšem je, zda jim křesťanství v našem podání nepřipadá jako ideologie, kterou je třeba opustit!

 

Doba postindividualistická

Jakkoliv je člověk dnes citlivý na zachování své individuality, osobní svobody a autonomie,

uvědomuje si také chudobu, prázdno a slabost osamělosti. Nemá rád organizace, ale komunity!

 

Doba posttradicionální

Tradice není pro současného člověka zpravidla určující, nemá normativní charakter. Je zde velký předěl. Na druhé straně je vnímáno ochuzení „odtržením se“ od všeho, co bylo. Musíme se s tím vypořádat – odvolání se na to, „co platilo vždycky“ zpravidla nefunguje. Úkolem je uvést člověka do židovsko-křesťanské tradice jakožto tradice živé a oživující.

 

Doba postoptimistická

Kde jsou doby vyhlížení zářných zítřků a víra v pokrok, který vše vyřeší! Pohled do budoucnosti (změny klimatu, vyčerpání surovin, neúnosný růst bohatství části lidstva, na němž stojí ekonomika, atd.) spíš nahání obavu a vede ke snaze “užít dneška a na zítřek nemyslet“. Jak tedy přiblížit eschatologickou naději, kterou křesťanství obsahuje? 

 

Doba postmaterialistická

Tu u nás vnímají zatím jen někteří – do jisté míry u nás trvá ještě opojení z „praktického materialismu“, který teoretický materialismus (totalitní moc) nedovedl zajistit. Ale v bohaté části Evropy už je to poněkud jiné.

 

Tyto charakteristiky nás upozorňují na to, co se ve společnosti děje, nemají nám sloužit k lacinému triumfalismu („Podívejte se, jak jsou v koncích. no a my jsme to vždycky říkali a měli vždycky pravdu!“) ale mají být podnětem k poznávání, přemýšlení a hledání odpovědi evangelia na tato znamení doby, jak říká konstituce Gaudiu et spes:

 Aby církev splnila tento úkol, musí neustále zkoumat znamení doby a vykládat je ve světle evangelia, aby mohla způsobem každé generaci přiměřeným odpovídat na věčné otázky, které si lidé kladou: jaký je smysl přítomného a budoucího života a jaký je jejich vzájemný vztah. Je tedy třeba poznávat a chápat svět, v němž žijeme, jeho očekávání, touhy a často i dramatičnost.(GS 4)

Osobně se domnívám, že naším úkolem není především vymýšlení strategie, kterak evangelium vnutit těm, kdo ho neznají (a kdo o toto naše nucení nestojí!!!). Opíraje se o papežova slova vidím jako první věc odhalení jádra víry, které se koncentruje v osobě Ježíšově, námi samotnými. Jsme totiž zasazeni do mnohotvárnosti teologie, liturgie, kultury a zejména vnitrocírkevních otázek, takže je pro nás obtížné jádro víry zřetelně vnímat tak, abychom ho mohli přiblížit těm, kdo se o jeho poznání (velmi neorientovaně!) pokouší.

Jako druhou věc prakticky stejně důležitou vidím úkol vytrvale a nepředpojatě poznávat svět lidí kolem nás, rozumět mu a osvobozovat se tak od předsudků, které snadno o tzv. „nevěřících“ nebo „nepraktikujících“ máme a dostávat se k jejich poznávání, neseném láskou a úctou. Jen tak můžeme z bohatství evangelia vybírat věci „nové i staré“, které jsou reálnými odpověďmi na reálná tázání a hledání konkrétních lidí, ne odpověďmi na otázky, které si nekladou a nabídkou „zboží“, které nehledají. Znamená to samozřejmě znovu a znovu „dávat do závorky“ naše vlastní (v mnohém užitečné) stereotypy víry i pohledy na druhé lidi a vnímat originalitu každého jednotlivce. 

 

Konkretizace - kontrolní otázky:

Když přijdou žádat o křest či o svatbu „nepraktikující“ křesťané (nebo katolík s nepokřtěným) - kolik času a energie věnujeme tomu, abychom je něco „naučili“ a tak je „připravili“ a kolik tomu, abychom jejich světu a osobním zkušenostem porozuměli (čili jaký je poměr toho, co se snažíme předat a našeho úsilí poznat „vnitřní svět“ druhých?

Co myslíte, pohybujeme se v nevěřícím nebo spíš „jinak věřícím“ světě? 

 

Nakonec otázka zásadní:

Jak to uděláme či budeme dělat, co u sebe musíme změnit a měnit, aby naše setkávání s lidmi a služba těmto lidem mohla znamenat „setkání s událostí, s Osobou, která otevírá životu nový obzor a dává mu rozhodující zaměření“ (Benedikt XVI., Deus caritas est)?

 

Čtení z dnešního dne: Úterý 21.11.

2 Mak 6,18-31; Lk 19,1-10

Komentář k Lk 19,1-10: I z doby nedávné ke mně mluví vzory statečnosti a odporu. Následování Ježíše předpokládá odvahu postavit se většině. Připravuji se na to?

Zdroj: Nedělní liturgie

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...