Je druhá adventní neděle a já jsem si v příloze Lidovek právě přečetl, že na Marsu s největší pravděpodobností kdysi existovaly řeky s tekoucí vodou. A kde je (byla) voda, je (byl) pravděpodobně i život.
A existoval-li někdy v minulosti život na Marsu, pak mají vědci zase jeden pořádný klacek na křesťany, ty tmáře, co si myslí, že stvořitelem a dárcem života je Bůh (jehož vtělení si v těchto dnech právě připomínáme).
Opět na nás tedy bude vytažen onen starý dobrý argument, který má v podstatě dvě mutace: (1) je-li život, jakožto určitý fenomén, naprosto ojedinělý, pak je vše věcí náhody a nikoli stvoření; (2) není-li život ojedinělý, pak jde o věc náhody, která má určitou statistickou pravděpodobnost replikace a tudíž opět nejde o akt stvoření.
Zdá se mi, že vědci patrně nečtou klasiky. Nebo přesněji: jednoho konkrétního klasika právě završeného tisíciletí – C. S. Lewise. On se s jejich ”novým problémem” brilantně vypořádal před více jak třiceti roky v eseji Náboženství a vesmírné lety.
To, že jej nečtou neodarwinističtí vědci mi nevadí. Řečeno jejich slovy: asi se zastavili ve svém vývoji (zamrzli v evolučním skoku) a zřejmě tedy nemají potřebu se seznamovat s novými myšlenkami mimo svůj obor.
Je mi však líto, že se podobně chovají i křesťané. Nečtou své moudré klasiky a proto se neustále vracejí k dávno vyřešeným problémům, jako onen pověstný pes z Přísloví, co se tak rád navrací k vlastnímu vývratku.
A proto nejenže neznají odpovědi na otázky, které si kladou lidé kolem nich, nýbrž neznají a nezajímají se ani o ty otázky. To je škoda. Protože by byli jinak schopni dát nejenom odpověď na případný život na Marsu, ale i odpověď na smysluplný život na zemi. Nu, snad nám to třetí tisíciletí poskytne ještě alespoň ždibec času…

Ze zápisníku Petra Plaňanského