S plným vědomím…

Když Benedikt VI. oznámil 11. února 2013, že odstupuje z úřadu papeže, bylo to jako blesk z čistého nebe nejen pro několik desítek lidí přítomných v  Apoštolském paláci. Během pár následujících sekund zpráva obletěla celý svět a vyvolala nejrozmanitější reakce na všech úrovních. Podle odborníků na kanonické právo byla poprvé v plném rozsahu aplikována norma, která byla vždy součástí církevního zákoníku. Kodex kanonického práva z roku 1983 ve druhém paragrafu kánonu 332 uvádí: „Jestliže se papež zřekne svého úřadu, vyžaduje se k platnosti, aby zřeknutí se bylo svobodné a řádně sděleno, nevyžaduje se, aby bylo přijato od kohokoliv.“ A vskutku, Benedikt XVI. zmínil ve svém proslovu právě tyto pojmy: „S plným vědomím závažnosti tohoto úkonu a zcela svobodně prohlašuji, že se zříkám služby římského biskupa, nástupce svatého Petra, která mi byla kardinály svěřena 19. dubna 2005, takže od 28. února 2013 od  8 hodin večer bude římský stolec, stolec svatého Petra, uprázdněn.“

Emeritní papež a jeho důvody

Joseph Ratzinger se formálně stal prvním „emeritním papežem“ v dějinách. Na vysvětlení svého počinu stručně vyznal: „Poté, co jsem opakovaně před Bohem zpytoval své svědomí, dospěl jsem k jistotě, že z důvodu pokročilého věku nejsou již mé síly dostačující k náležitému vykonávání petrovské služby. Jsem si dobře vědom, že tato služba musí být pro svou duchovní podstatu vykonávána nejen skutky a slovy, ale také skrze utrpení a modlitbu. Nicméně v dnešním světě, který podléhá rychlým změnám a který je zmítán otázkami velmi závažnými pro život z víry, je k vedení Petrovy loďky a k hlásání evangelia nezbytná také tělesná a duševní síla – síly, kterých mi v posledních měsících natolik ubylo, že musím uznat svou neschopnost dobře vykonávat službu, jež mi byla svěřena.“

Jen pár zasvěcených

Důkazem toho, jak málo osob předem vědělo o tomto rozhodnutí, je i absence několika kardinálů, kteří dali přednost jiným pracovním povinnostem před účastí na konzistoři, kterou považovali za zcela rutinní záležitost. K těm nemnoha, kteří o tomto rozhodnutí již věděli, kromě státního sekretáře Tarcisia Bertoneho a osobního sekretáře Georga Gänsweina, patřil ještě kardinál děkan Angelo Sodano (jenž byl však o rozhodnutí informován pouze den předem), kardinál Gianfranco Ravasi (jenž měl následujícího týdne dávat členům papežské kurie postní duchovní cvičení), a jak se zdá, i kardinál Marc Quellet, který – jakožto prefekt kongregace pro biskupy – měl mít v sobotu 9. března odpoledne s papežem obvyklé pracovní setkání.

Nezamlčel svůj vnitřní zápas

Benedikt XVI. učinil nesnadné rozhodnutí a nezamlčel svůj vnitřní zápas. Když v promluvě před modlitbou Anděl Páně 17. února komentoval Ježíšova pokušení na poušti, naznačil, že měl pochybnosti o tom, zda jeho zřeknutí se úřadu nebylo pokušením, jemuž byl on sám vystaven: „Při pokušeních je ve hře víra, neboť je ve hře Bůh. V rozhodujících životních momentech ale – když se zahledíme pozorně, tak vlastně v každé chvíli – stojíme na rozcestí: Chceme následovat sebe, nebo Boha? Individuální zájmy, nebo opravdové Dobro, to, co je reálně dobré?“ A při generální audienci 27. února vysvětlil: „V těchto posledních měsících jsem cítil, že mi síly ubyly, a naléhavě jsem v modlitbě prosil Boha, ať mě osvítí svým světlem, abych učinil správné rozhodnutí nikoliv pro své dobro, nýbrž pro dobro církve. Učinil jsem tento krok s plným vědomím jeho závažnosti i novosti, ale s hlubokým vnitřním pokojem. Milovat církev znamená též mít odvahu k nesnadným a bolestným rozhodnutím, při nichž máme vždy před očima dobro církve a nikoliv sebe sama.“