Každá krize,
i ta dnešní,
má v sobě vedle mnoha negativ
i výzvu ke změně, k obratu k lepšímu....
„Anežský zázrak“ a zhroucení komunistického systému

Před dvaceti lety, 12. listopadu 1989, dosáhla velká postava našich duchovních dějin Anežka Česká koruny svatosti a o pět dní poté zahájil policejní zásah proti studentské demonstraci na Národní třídě události „sametové revoluce“. Zdá se, jako by Anežčiny prosby v nebi „otevřely“ pro naši zemi cestu k návratu svobody po čtyřiceti letech útlaku.

Takové přesvědčení tehdy skutečně panovalo. Mluvilo se o „anežském zázraku“. Pokud se rozhlédneme i po dalších státech východního bloku, zjistíme, že křesťané napříč konfesemi stáli často na počátku hnutí, která zde vedla ke zhroucení totalitního systému, a že byli aktivními aktéry celého procesu. Zvláště výrazně to platí o katolické církvi v sousední bývalé NDR. Svět také uznává nezastupitelnou roli osoby papeže Jana Pavla II., který svými jasnými postoji zásadně přispěl k pádu komunistického systému.

Nelze nevidět, že velkým znamením vzrůstající odvahy věřících v našich zemích byla již pouť u příležitosti jubilea sv. Metoděje na Velehradě v létě 1985, velké masové poutě na různá slavná poutní místa na Slovensku, vyhlášení Desetiletí duchovní obnovy kardinálem Františkem Tomáškem o dva roky později a souběžně s tím šířená petice za náboženskou svobodu, kterou podepsalo více než 600 000 nejen věřících signatářů, či rozehnání pokojné svíčkové demonstrace vodními děly v Bratislavě v březnu 1988. Odjezd více než dvanácti tisíc poutníků za železnou oponu, aby mohli být přímo svědky římského obřadu svatořečení – jakási paralela k mohutnému „exodu“ východních Němců na Západ několika směry – to bylo pak již jen dalším potvrzením toho, že chatrné základy „stavby komunismu“ se začínají rozpadat i u nás. Lidé u nás doma tehdy mohli také poprvé vidět přímý přenos z náboženské slavnosti z Říma, který byl nepochybně velkým svědectvím i pro mnoho nevěřících spoluobčanů.

Slavná bohoslužba na poděkování za svatořečení Anežky České ve svatovítské katedrále po Tomáškově návratu z Říma v sobotu 25. listopadu a jeho slavná věta před přeplněnou katedrálou „V této důležité hodině zápasu za pravdu a spravedlnost v naší zemi jsem já i katolická církev na straně národa!“ – to byl jasný signál, že katolická církev a její představitelé stojí za „sametovou revolucí“. Z této mimořádné bohoslužby se pak odcházelo na slavnou manifestaci na Letenskou pláň moderovanou podobně jako v řadě dalších listopadových dní tehdejším disidentem P. Václavem Malým. Byla to první manifestace, kterou v přímém přenosu vysílala televize. Z toho je patrné, že události „sametové revoluce“ jsou těsně spojeny se svatořečením Anežky Přemyslovny a že katolická církev s nimi byla velmi aktivně a účinně spojena.



Příležitost k ohlédnutí zpět

Časový odstup dvaceti let od pádu železné opony nabízí také vhodnou příležitost k ohlédnutí zpět nejen pro společnost, ale i pro nás věřící, pro celou církev. Po dvaceti letech můžeme s velkou vděčností říci, že z hlediska civilní společnosti byly vytvořeny základy demokratického politického systému, otevřené a pluralitní společnosti, svobodné ekonomiky a rozvíjení možností, plynoucích z našeho opětovného zakotvení v systému euroatlantické spolupráce.



Cíle transformace se orientovaly jen na materiální sféru

K uspokojení ze směru a postupu vývoje však máme určitě daleko. Postupně se z naší společnosti začal vytrácet pocit jednoty a mezilidské sounáležitosti, který nás provázel v euforických listopadových dnech. Cíle transformace se bohužel orientovaly podstatnou měrou na materiální sféru a proměny morálního klimatu a náprava devastace hodnot nebyly považovány částí tehdejší vládnoucí garnitury za prioritní, a tudíž chyběla vůle je pojmenovat a řešit. Snaha po obecném blahu byla podřizována partikulárnímu zájmu vlivných zájmových a lobbistických skupin, a to na všech úrovních a ve všech oblastech. Klasickým dokladem nepochopení šance, kterou „sametová revoluce“ poskytovala, a naléhavých potřeb, které náš další vývoj, pokud měl vést k pozitivnímu cíli, naléhavě požadoval, je výrok Václava Klause, pronesený při 5. výročí listopadu 1989: "Musím říci, že jsme za krátké pětileté období uspěli v přeměně naší země na svobodnou společnost a tržní ekonomiku. ... Nic víc nebylo třeba provést. Někteří lidé však chtějí použít konce komunismu k vytvoření něčeho více než ´pouze´ svobodné společnosti. Tito lidé s naší vizí světa nesouhlasí. Nestačí jim, abychom zde měli občany svobodné, chtěli by zde mít i občany lepší. Tváří se, že vědí, jak nás polepšit, co je s námi špatného a proč. Jsme jim příliš materialističtí, příliš egoističtí, příliš krátkozrací, příliš do sebe zahledění. Osvobození člověka od nejrůznějších pout nepovažují za dostačující. Chtěli by transformovat nejen společenské instituce a pravidla jejich fungování, ale i nás samotné.“

Tehdy jsme netušili, jak nešťastný tento pohled je. Jeho katastrofální důsledky vidíme jasně na dnešní situaci. Nepochopené a neřešené problémy postupně narůstaly jako choroba prostupující bez viditelných znaků organismem, aby pak najednou a zdánlivě nečekaně udeřila. Není tedy divu, že dnes stojíme před takovými důsledky, jakými jsou ideové vyprázdnění české politiky, chybějící etické mantinely pro politickou i ekonomickou sféru a nezdravé tendence prosadit primárně ekonomické zřetele i do veřejné sféry či vzdělávání. Důsledky takového počínání nám názorně ukazuje v poslední době aféra na Západočeské univerzitě, pokud zmíníme jen jeden konkrétní případ z velké řady dalších. Mezi občany se pak právem vzmáhá nedůvěra k politice, k fungování a vymahatelnosti práva, poukazuje se na projevy korupce, dosahující stále větších rozměrů, čelíme vzrůstajícím projevům extremismu, který chce neutěšenou situaci řešit násilím, i všeobecné skepsi vůči dalšímu společenskému směřování a velkému odcizení občanů od veřejných záležitostí. Hluboká analýza situace a hledání východisek se nekoná. Skutečné pochopení příčin a nalézání řešení při současném způsobu společenského a politického myšlení, který působí už po 20 let, je v nedohlednu. Takže se jen bezmocně potácíme od mantinelu k mantinelu.



A co církev?

Někdy se objevují tvrzení a výčitky, že ani katolická církev nenaplnila očekávání, která s ní byla při revoluci spojena. Položme si však otázku: Naplnila se očekávání, která si od revolučních změn slibovala i většina společnosti? Dostáli jsme jako občané často proklamovaným heslům, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí? Musíme jistě uznat, že podobné výtky církvi mají do určité míry pravdu. Změny v oblasti duchovní a morální nejsou a nemohou být výsledkem vnějších změn systému, nadekretování, ale organického růstu, který je dlouhodobým procesem. A pak je tu třeba spolupráce všech. Nemůžeme popřít, že církev žijící pod tlakem a přísnou kontrolou totalitního režimu, nebyla schopná se připravit na působení v nové době, kterou nikdo neodhadoval a netušil... Nelze však přehlédnout, že se církev po roce 1989 aktivně angažuje v oblastech, které jsou ceněny i nekřesťanským prostředím – v sociálních službách (charita), ve školství, v nabídce aktivit pro mládež, v duchovní službě v armádě, v sociální práci ve vězení, v nemocnicích, v hospicovém hnutí vzniklém v církvi. Kritikům církve se však poměrně rychle podařilo vytvořit myšlenkovou asociaci, že se při vyslovení pojmu „katolická církev“ okamžitě vybavilo téma „církevní majetek“. Demokratický systém nebyl schopen za dvacet let vyřešit bezpráví, která komunismus způsobil – spíše se zdá, že je kryje – a nastolit i zde právo. V proticírkevních kampaních pak byly využity i zasuté stereotypy z minulých dob, prezentující katolicismus jako cizorodý prvek v české společnosti. Pod hesly o chamtivosti církve se však skrývala i touha některých politiků a jiných veřejných činitelů po rychlém získání materiálních výhod, takže se dá říci, že platilo rčení „zloděj křičel: chyťte zloděje“.

Je však rovněž třeba otevřeně přiznat, že církev nedokázala mnohdy najít způsob a jazyk, který by srozumitelně oslovil duchovně vyprahlé a nebo lhostejné okolí kolem nás, a nedokázala ukázat přívětivější tvář. Církevní obec se plně nevzpamatovala ze ztráty mnoha výrazných osobností, které mnohdy byly vězněny za nacismu i komunismu, a nedokázala často jejich ztrátu plnohodnotně nahradit. Mezi některými věřícími byl také po roce 1989 pod dojmem vývoje posledních let komunismu rozšířen názor, že křesťanství by mělo nahradit stávající ideologii a stát se vůdčí ideou, k níž se společnost přihlásí. Když to nenastalo, nastoupilo rozčarování, jehož plodem byl možná i trend budovat si znovu mentalitu ghetta. Díky tomu pak i klesala podpora církve ze strany společnosti.

Každá krize, i ta dnešní, má v sobě vedle mnoha negativ i výzvu ke změně, k obratu k lepšímu. Připomeňme si znovu odkaz přemyslovské princezny Anežky. Jsem přesvědčen, že k nám naléhavě promlouvá i přes propast několika staletí. Byla královskou dcerou a členkou mocného a vlivného rodu. Odmítla však výhody, které jí z této nepochybně i politicky vlivné pozice plynuly, a rozhodla se dobrovolně sestoupit z lesku a přepychu do „podhradí“ a zde sloužit potřebným. Není to obecná srozumitelná výzva a cesta ke společenské obnově?

Nechceme zde však stát se vztyčeným prstem a pouze moralizovat a kázat o společnosti, podléhající kultu novodobých zlatých telat. Svatý otec to při promluvě během modlitby nešpor v katedrále jasně formuloval slovy: „Církev – a opakovat to je užitečné – pro sebe nežádá privilegia. Žádá jen, aby mohla svobodně působit ve službě všem lidem, v duchu evangelia.“ Všechny problémy, které nás obklopují, jsou tak výzvou i pro nás křesťany, abychom se znovu nasadili pro posílení duchovních a morálních hodnot i v občanské společnosti. Velkým povzbuzením pro naši víru, příslibem naděje a výzvou pro sebedarující a nesobeckou lásku pro nás byla určitě zmíněná návštěva Svatého otce před pár týdny, která byla znamením možného nového začátku v putování církve naší současností. Je to výzva k partnerskému dialogu a společnému hledání i s agnostiky dnešní doby.


* Převzato z www.kardinal.cz
* Nadpis a mezititulky: redakce pastorace.cz