Aneb zmínka Benedikta XVI. o sv. Benediktovi
Světci jsou pravými reformátory církve, skrze něž se církev vracela k prostotě a zároveň otevírala nový přístup k víře.
Světci jsou pravými reformátory církve, skrze něž se církev vracela k prostotě a zároveň otevírala nový přístup k víře.
Co dnes skutečně potřebujeme, jsou lidé, kteří jsou křesťanstvím vnitřně uchváceni, kteří je prožívají jako štěstí a naději, kteří se proto stávají těmi, kdo milují. A takovým pak říkáme světci.
Pravými reformátory církve, skrze něž se církev vracela k prostotě a zároveň otevírala nový přístup k víře, byli právě vždycky světci.
Vzpomeňme třeba na to, že Benedikt na konci starověku vytváří formu života, díky které pak křesťanství projde stěhováním národů. Nebo František a Dominik - to je ve feudální, ustrnulé církvi naprosto nový rozkvět evangelijního hnutí, které žije chudobu evangelia, jeho prostotu, jeho radost, a které pak vyvolá skutečné masové hnutí. Nebo si připomeňme 16. století. Tridentský koncil byl důležitý, ale jako katolická reforma se mohl prosadit jen proto, že existovali světci jako Tereza z Avily, Jan od Kříže, Ignác z Loyoly, Karel Boromejský a mnoho jiných, kteří byli prostě vnitřně zasaženi vírou. Svým způsobem touto vírou originálně žili, vytvářeli pro ni formy, skrze něž pak také nastoupily nutné a ozdravné reformy. Proto si myslím, že reformy určitě nevyjdou od různých fór a synod, i když tyto synody mají také své oprávnění a mnohdy jsou nezbytné. Podle mne reformy přijdou od přesvědčivých osobností, které nazýváme světci.
(Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí, Portál, Praha 1997, 187-88)
Pravými reformátory církve, skrze něž se církev vracela k prostotě a zároveň otevírala nový přístup k víře, byli právě vždycky světci.
Vzpomeňme třeba na to, že Benedikt na konci starověku vytváří formu života, díky které pak křesťanství projde stěhováním národů. Nebo František a Dominik - to je ve feudální, ustrnulé církvi naprosto nový rozkvět evangelijního hnutí, které žije chudobu evangelia, jeho prostotu, jeho radost, a které pak vyvolá skutečné masové hnutí. Nebo si připomeňme 16. století. Tridentský koncil byl důležitý, ale jako katolická reforma se mohl prosadit jen proto, že existovali světci jako Tereza z Avily, Jan od Kříže, Ignác z Loyoly, Karel Boromejský a mnoho jiných, kteří byli prostě vnitřně zasaženi vírou. Svým způsobem touto vírou originálně žili, vytvářeli pro ni formy, skrze něž pak také nastoupily nutné a ozdravné reformy. Proto si myslím, že reformy určitě nevyjdou od různých fór a synod, i když tyto synody mají také své oprávnění a mnohdy jsou nezbytné. Podle mne reformy přijdou od přesvědčivých osobností, které nazýváme světci.
(Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí, Portál, Praha 1997, 187-88)
