Jedním nových problémů by mohlo být to, že i ze strany teologů bude stále naléhavěji kladena otázka, jak by se mělo odůvodnit, že se Bůh vtělil jen do osoby Ježíše Krista, a ne například do božských postav v asijských náboženstvích. Jak je možné, aby jedna jediná osoba v dějinném procesu mohla být absolutní pravdou?
Nejdříve je třeba říci, že v dějinách náboženství skutečně neexistují paralely ke křesťanské víře v božství Ježíše z Nazareta. Postava, která se mu nejspíše přibližuje, hinduistický bůh Krišna, uctívaný jako "avatár" (pozemská manifestace) boha Višnu, prochází v nejrůznějších variantách indickými náboženskými dějinami; je však koncipován naprosto jinak než křesťanská víra v definitivní spojení jednoho Boha s jedním určitým historickým člověkem, skrze nějž táhne k sobě celé lidstvo. Křesťanská víra je uložena do židovské víry v jednoho Boha Stvořitele, který vytváří s člověkem dějiny, sám sebe na dějiny váže a neodvolatelným způsobem v dějinách pro všechny lidi jedná. Není to tedy volba mezi Kristem a Krišnou nebo nějakou jinou osobou. Existuje jen volba mezi jedním Bohem, který sám sebe nezaměnitelným způsobem ukazuje jako jednoho Boha všech lidí a váže se na člověka i svou tělesností, a mezi jiným náboženským chápáním, ve kterém se božstvo manifestuje v různých podobách a obrazech, žádný z nich však není definitivní: jejich prostřednictvím se člověk vztahuje na něco nikdy nepojmenovatelného. Je to pokaždé jiné chápání pravdy, boha, světa, člověka. V náboženských představách světových náboženství může křesťan rozpoznat vesměs tápavé pokusy blížící se křesťanství. Může za nimi nacházet tajemné Boží působení, které se skrze ostatní náboženství dotýká lidí a přivádí je na cestu. Je to však stejný Bůh, Bůh Ježíše Krista.


(Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, 179-80)