Navigace: Tematické texty V VíraDelší texty Víc než největší z lidí (Leo Scheffczyk)

Víc než největší z lidí (Leo Scheffczyk)

Víra v Krista, která se zakládá na svědectvích Nového zákona, nebyla nikdy dětinskou ani naivní vírou. Byla to vždy víra hledající, tázající se, která chtěla Ježíšovu tajemství také „porozumět“. Taková víra též zjevně odpovídá úmyslu samotného Ježíše, který svým učedníkům předložil následující otázku: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ (Mt 16,13) Odpovědi, které učedníci přednesli jakožto mínění „lidí“, zněly velmi rozdílně: jedni jej pokládají za znovu přišlého Jana Křtitele, jiní za nového Eliáše anebo některého jiného z řady velkých proroků.

Na druhé straně bylo již záhy jasné, že Ježíš neodpovídá schématu velkých proroků. Již v evangeliích čteme: „Zde je někdo víc než Jonáš“, „zde je někdo víc než Šalamoun“ (Mt 12,41n).

Ježíš se ve skutečnosti od proroků podstatně liší. Nikdy kupř. nehovoří o svém povolání od Boha, nezpravuje nás o podobném zážitku, jak činili starozákonní proroci, aby prokázali své zplnomocnění.

Velmi specifický je rovněž jeho postoj k Zákonu, jehož splnění pro věřícího Žida rozhodovalo o spáse. Ježíš Zákon pouze nevykládá, nýbrž prohlašuje ho ve svém příchodu a ve své osobě za naplněný (Mt 5,17). Podle Pavla je proto Ježíš „konec Zákona“ (Řím. 4). V mnoha případech se Ježíš rovněž staví nad literu Zákona. Může říci: „Syn člověka je Pánem i nad sobotou“ (Mk 2,28). On sám je „více než jeruzalémský chrám“ (Mt 12,6), což je neslýchané tvrzení.

Chceme-li Ježíše uvádět v souvislost se starozákonními proroky, musíme si být zároveň vědomi, v čem je Ježíš převyšuje. Je to každopádně „poslední zvěstovatel“ a „definitivní vyslanec a prorok“ Boží, po němž už nepřijde další.

S tím rovněž souvisí, že Ježíšovu vystoupení, jeho chování a působení náleží autorita, s jakou se lidé v jeho okolí dosud nesetkali. Vycítili tuto moc z jeho slov i z jeho činů: uzdravování, vymítání démonů, nenadálé pomoci, divů. Tyto skutky ukazují, že v Ježíšovi vstoupilo mezi lidi Boží panství. Proto může říci: „Jestliže však vyháním zlé duchy prstem Božím, pak k vám opravdu přišlo Boží království“ (L 11,20).

Nejmocnější působení však vycházelo z jeho osoby samotné. To se ukazuje na jeho postoji k lidem. Dnes velmi často zdůrazňujeme, že se Ježíš solidarizoval s hříšníky, celníky a chudinou. To jistě nelze popřít; je to však jen jedna stránka jeho vztahu k lidem. Z druhé strany jej vidíme jako někoho, kdo lidi nezměrně převyšuje: prohlédne je jediným pohledem (Mk 10,21), zná jejich myšlenky (Mt 9,4), zasáhne je v srdci svým slovem (L 9,44; 21,14), osvobozuje je od hříchu (Mk 2,5; Mt 9,2). Právě Ježíšovo odpouštění hříchů je přesvědčivý doklad jeho jedinečného postavení nad člověkem. Znalci Zákona jsou si toho dobře vědomi, když říkají: „Kdo může odpouštět hříchy nežli Bůh sám?“ (Mk 2,7) Obvinili jej proto z „rouhání“. Tím ovšem nemohli zrušit jeho plnomocný nárok.

Na základě této moci byli také lidé nuceni Ježíšův nárok uznat; mohl je volat k obrácení a požadovat od nich, aby rozhodli o svém životě, jak to vidíme ve stále znovu opakované výzvě: „Pojď za mnou, následuj mě!“ (Mt 4,19; 9,9;19,21) Z toho je zřejmé, že rozhodnutí člověka k obrácení a pro Boha se muselo odehrát tváří v tvář Ježíši samotnému. Při svém rozhodování pro Boha se tedy tito lidé nemohli vyhnout setkání s Ježíšem. Bylo třeba se k němu přiznat, pokud měli dospět k Bohu, jak praví Ježíšovo slovo: „Kdo se za mne a za má slova stydí..., za toho se také Syn člověka bude stydět, až přijde ve slávě svého Otce“ (Mk 8,38).

Odkud měl však Ježíš tuto neobyčejnou moc a autoritu? Touto otázkou se dotýkáme samotného tajemství Kristovy osoby. Toto tajemství spočívá vposledku v jeho jedinečném vztahu k Otci. Ježíš zvěstuje velikost, vyvýšenost a dobrotu nebeského Otce. Zároveň se však cítí této velikosti a vyvýšenosti nekonečného Boha tak blízko, že pro něho neexistuje žádná hranice. „Ježíšův život jako by byl prozářen božstvím“ (G. Bornkamm). Nemá vůči Otci žádný odstup. To se ukazuje především na jeho zcela důvěrném oslovení Otce („Abba“). Mezi svým vztahem k Otci a vztahem ostatních lidí k Otci činí přitom zřetelný rozdíl. Hovoří vždy o „mém Otci“ a „vašem Otci“ (Mt 18,14.35).

/Leo Scheffczyk: Ježíš Kristus, pravý Bůh a pravý člověk/
(Kol.: Křesťanská víra ve světle současné teologie, Křesťanská akademie, Praha 1993, 28-29)


Témata: Víra

Čtení z dnešního dne: Středa 24. 4.

1. čtení Sk 12,24 – 13,5a; Evangelium Jan 12,44-50

Komentář k Sk 12,24 – 13,5a: Boží slovo se i dnes „šíří a rozrůstá“. Prosme za církev, aby měla cit k vkládání rukou a k vysílání hlásat!

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťanská nostalgie nefunguje

Křesťanská nostalgie nefunguje
(24. 4. 2024) Obranné křesťanské strategie jsou plodem nostalgického návratu do minulosti, což nefunguje, řekl m.j. papež František na…

Žena, která neohnula hřbet: Růžena Vacková (* 23. dubna 1901) / audio k poslechu

(22. 4. 2024) Od nacistů trest smrti, od komunistů 22 let tvrdého žaláře.

Co obsahuje vatikánský dokument Dignitas Infinita (Nekonečná důstojnost)?

(22. 4. 2024)  Co se v dokumentu píše a v čem je překvapivý?

Den Země - 22. dubna

Den Země - 22. dubna
(22. 4. 2024) 22. dubna si celosvětově připomínáme Den Země. Nejde o svátek, kdy bychom se měli stát nějakými pohanskými uctívači…

Svatý Vojtěch (23. duben)

(22. 4. 2024) Dvakrát z Čech odešel a dvakrát se vrátil. Svůj život završil mučednickou smrtí při hlásání evangelia pohanům v…

Den skautů - 24. duben

Den skautů - 24. duben
(21. 4. 2024) Na svátek sv. Jiří se připomíná Den skautů.

P. Emil Kapaun (* 20. 4. 1916)

P. Emil Kapaun (* 20. 4. 1916)
(19. 4. 2024) Emil Kapaun byl Americký katolický kněz s českými kořeny, který zahynul v zajateckém táboře v Severní Koreji v roce…