Navigace: Tematické texty D Duchovní doprovázení (vedení)Delší texty Budování vztahu (Józef Augustyn)

Budování vztahu (Józef Augustyn)

Kladnou stránkou termínu duchovního vedení je skutečnost, že vymezuje velice jasně - bez zamlžování mezí - rozdílné úlohy, které zaujímá na jedné straně vůdce a na druhé vedená osoba: vůdce vede a do- provází, zatímco vedený člověk se nechá vést, následuje. Pojem duchovního vedení také jasně podtrhuje potřebu autority v duchovním životě. Zdrojem této autority není pouze služba, kterou člověku svěřuje církev, ale též osobní vnitřní zkušenost a kompetence. V klasicky chápaném duchovním vedení není příliš mnoho prostoru pro partnerský dialog, který umožňuje, aby se role vůdce a vedeného naplňovaly výměnným způsobem.

Jiný termín, kterého se velice často používá v některých společenstvích, je: duchovní doprovázení. Termín duchovní doprovázení více zdůrazňuje partnerství existující mezi vůdcem a vedeným i potřebu aktivní účasti spolu s osobní zodpovědností vůdce i svěřence. Duchovní průvodce není nadřízeným svého svěřence, nýbrž jen a pouze zkušenějším souputníkem na cestě či pouti, starším duchovním bratrem poskytujícím duchovní pomoc. Pojem duchovního doprovázení však může trochu působit dojmem zamlžování dělící linie mezi jednotlivými rolemi vůdce a vedeného, může navozovat partnerství, které neklade větší důraz na potřebu autority.

Pojem duchovního doprovázení ale zdůrazňuje možnost vzájemného sdílení a výměny individuální duchovní pomoci mezi dvěma osobami. Úlohy vůdce a vedeného se mohou vzájemně zaměňovat. Zdá se, že podobná vzájemná pomoc v duchovním vedení mezi dvěma osobami je v podstatě možná, avšak od obou zúčastněných stran vyžaduje velkou duchovní i citovou zralost. Aby se z takto chápaného duchovního vedení nestal časem nezdravý uzavřený útvar, uvnitř nějž by se obě osoby navzájem utvrzovaly ve svých nezdravých formách jednání, je nutné, aby každá z obou stran opustila čas od času prostřednictvím úsudku třetí osoby objektivizaci duchovního vedení.

Termínem, kterým je často opisována individuální pomoc člověku při jeho duchovním růstu, je též: duchovní otcovství. Hledíme-li na tento pojem v celém jeho bohatém významu, znamená mnohem více než pouhé vedení nebo i duchovní doprovázení. Zdůrazňuje totiž moment rození-předávání duchovního života. V pojmu duchovního otcovství je míra zodpovědnosti vůdce za vedeného nepoměrně větší a hlubší než v obou dříve zmíněných pojmech. Na téma duchovního otcovství v úzkém smyslu budeme hovořit ještě o něco později.

Každý z uvedených termínů odráží část pravdy o individuální pomoci udílené člověku při jeho duchovním růstu. Zdá se, že není na místě přiznávat zde absolutní prioritu pouze jednomu z nich. Teprve všechny tři termíny chápané vcelku odrážejí nejhlubší smysl služby duchovního vedení. (15-17)


Zásadní rozdíl mezi vedením a psychoterapií bude spočívat ve snaze o dosažení odlišných cílů i v užívání odlišných metod.

Cíle, které si klade psychoterapie, závisí velkou měrou na osobě samotného psychoterapeuta, na jím zvolených metodách i na očekávání klienta. Použijeme-li určitého zobecnění, můžeme říci, že si psychoterapie obvykle klade za cíl, aby klient získal určitou schopnost zvládat vlastní emoce, schopnost poradit si v krizových situacích, aby upravil své chápání vlastní identity a získal větší odolnost vůči stresům. Psychoterapie - a to i v případě, že se odvolává na duchovní život člověka - se v každém případě méně zabývá duchovním rozvojem člověka, i když zohlednění této kvality opět do značné míry závisí na osobě psychoterapeuta.

V psychoterapii je pro klienta základním vztažným bodem osoba psychoterapeuta. V jeho přítomnosti vyslovuje své citové stavy. Na něho jako na projekční plochu promítá své vlastní problémy, zranění, potřeby, strachy, touhy, očekávání, naděje. To, co pacient sám nedovede unést, přenáší v psychoterapii na osobu terapeuta. Psychoterapeut hraje po dobu terapie často celou řadu zástupných rolí: otce, matky, přítele. V podstatě také vždy plní úlohu "obětního beránka, na něhož pacient svaluje všechno, s čím si v životě sám nedovede poradit, co ho bolí a zraňuje. Souhrnně můžeme říci, že se psychoterapie zaměřuje na psychické a citové stavy člověka.

Duchovní vedení nabízené v rámci společenství církve se soustřeďuje především na budování vztahu mezi člověkem a Bohem. Duchovní vůdce není pro svého svěřence konečným vztaženým bodem. Pro vedeného stejně jako pro duchovního vůdce je konečným vztaženým bodem víra v Boha, interpretovaná v rámci téhož společenství církve, na němž má účast on stejně jako jeho vůdce. A přestože duchovní vůdce počítá s psychickými a citovými reakcemi vedeného a přihlíží k veškerým psychologickým pravidlům, kterými se lidská přirozenost řídí, přesto nepředstavují ve vedení zásadní a tím spíše už nejedinou úroveň. (105-06)(...)

Skutečnou projekční plochou však není vůdce, nýbrž Boží slovo. Ono se stává konečným místem konfrontace nejen pro vedeného, nýbrž i pro vzájemný vztah mezi vůdcem a vedeným.

Vedený skutečně bezděčně přenáší své problémy, obavy, strachy, potřeby, naděje nejprve na vůdce, avšak ten ho postupně učí přenášet je v modlitbě na Boha. Duchovní vůdce učí svého svěřence, jak před Bohem vyslovit všechno čím žije. "Obětním Beránkem“, na kterého přenáší všechno, s čím si sám neví rady, je Pán Ježíš Kristus, který vzal na sebe všechny naše bolesti, utrpení, nepravosti, hříchy (srv. Iz 52,1 nn). (105-07)


Pokud by se ze strany vedeného projevil nějaký pokus o nastolení určité formy demokracie ve vztahu vůdce - vedený (řekl j sem ti o vlastních prožitcích a ty mi teď řekneš o svých), měl by vůdce jemně vysvětlit, že to je zbytečné, protože podstatou duchovního vedení není v prvé řadě navázání vzájemného srdečného citového vztahu, ale pomoc při navazování vztahu k Bohu. Mezi duchovním vůdcem svěřencem nemůže jít o sblížení na pouze lidské úrovni. Jiná je totiž role vůdce a jiná je role člověka užívajícího jeho služby. Oba jsou však vázáni poslušností vůči Bohu.

Pokud by se vedený ptal vůdce na jeho zkušenosti a prožitky, měl by si vůdce, než cokoli odpoví, uvědomit záměr, s nímž mu byla tato otázka položena. Přizpůsobení odpovědi bude totiž do velké míry záležet na tom, co svěřenec očekává.

Roli duchovního vůdce by bylo možno přirovnat k úloze, kterou plnil Jan Křtitel vzhledem k Pánu Ježíši Kristu: "On musí růst, já však se menšit" (J 3,30). V duchovním vedení má růst vztah vedeného k Bohu, jeho lidská i duchovní zralost, jeho samostatnost. Pokud by vůdce zabíral příliš mnoho místa ve vědomí i citové oblasti svěřence, může sám sebou zastínit Boha a tak brzdit duchovní i citový růst vedeného. To se děje obvykle tehdy, když se při vedení vytrácí přirozený odstup mezi vůdcem a vedeným kvůli dominanci jejich vzájemného citového vztahu. Toto však je samozřejmě velmi široké problémové pole, na které na tomto místě pouze upozorňuji.

Jinak bude duchovní vůdce reagovat tehdy, když se v otázce na jeho osobní prožitky a zkušenosti bude skrývat touha uslyšet určité svědectví, díky němuž by svěřenec cítil duchovní pozvednutí a povzbuzení k dalšímu snažení a úsilí. Ale i v takovém případě by měl být duchovní vůdce zdrženlivý, i když se může, pokud bude chtít, podělit o své určité zkušenosti. A i při velmi diskrétním hovoru o sobě by měl mít na zřeteli člověka, kterému pomáhá.

Nezávisle na těchto zvláštních situacích, které jsou spíše řídkým jevem, by si měl duchovní vůdce uvědomovat, že o sobě vypovídá neustále svým celým chováním, udílenými radami i upozorněními. Do duchovního vedení totiž není zapojena pouze vůdcova rozumová oblast, nýbrž celá jeho osobnost: jeho povaha, životní příběh, celá citová oblast a všechny jeho psychické i duchovní touhy a potřeby. "Duchovní vůdce by se měl veškerou svou zkušeností, celou svou osobností, celou svou modlitbou zaposlouchávat do toho, co Duch svatý koná v člověku, který mu věnoval svou důvěru.“

A i když nebude svým svěřencům vyprávět bezprostředně o sobě, přesto se celá jeho osobnost zprostředkovaně projeví ve všech jeho reakcích. Pokud by chtěl duchovní vůdce nějakým způsobem skrývat určité stránky své osobnosti, bude v takovém případě málo průzračný a málo spontánní. (108-09)


Duchovní vedení je velkým darem církve i pro samotného duchovního vůdce. V doprovázení druhých lidí na cestě k Bohu se duchovní vůdce stává prvním svědkem Božího působení v lidské duši. Díky své službě obdivuje a kontempluje duchovní vůdce tajemství Božího působení v životě člověka.

Duchovní vedení také poskytuje duchovnímu vůdci možnost rozjímat tajemství samotného člověka. Díky svěřencově upřímnosti a důvěře je vpouštěn do intimní oblasti setkání lidské svobody s věčnou Boží láskou. Tímto způsobem velice jasně zakouší pravdu o neopakovatelnosti každé lidské osobnosti. Tato pravda ho učí osobnímu, individuálnímu pohledu na každého člověka. Duchovní vedení vykonávané v naprosté důvěře v Boží působení zároveň s otevřeností vůči svěřenému člověku uzdravuje vůdce z rutinního a bezduchého chápání jak člověka, tak Božího působení v něm. Díky své službě může duchovní vůdce zjistit, že v duchovních záležitostech mohou být podobnosti určitých případů někdy velice zavádějící.

Praxe duchovního vedení vykonávaná s vnitřní poctivostí učí vůdce čím dál větší otevřenosti a pokoře vzhledem k Božímu působení v člověku. Každý zkušenější duchovní vůdce může dosvědčit, že se jeho lidské předpovědi ne vždycky splnily. Duchovní vůdce totiž bývá nezřídka zaskočen nejen nepředvídaným Božím působením, ale často i nepředvídatelnou reakcí lidské svobody.

Duchovní vedení je pozváním k obrácení nejen pro vedeného, ale i pro duchovního vůdce. Vede-li duchovní vůdce ostatní k Bohu, snáze poznává vlastní potřebu prohloubení svého osobního vztahu k Bohu. Pouze osobní zkušenost života s Bohem poskytuje duchovnímu vůdci právo rozeznávat tutéž vnitřní zkušenost u druhých. V normálně fungujícím duchovním vedení by měl duchovní vůdce svou duchovní zkušeností alespoň o několik kroků předcházet svého svěřence. Skutečné rozlišování zkušeností druhých lidí bez osobní duchovní zkušenosti prostě není možné. Při setkávání s nejrůznějšími lidskými problémy, kterým duchovní vůdce beze zbytku neporozumí, pocítí výzvu k trvalému prohlubování své kompetence v mnoha oblastech: v oblasti teologie, biblistiky, psychologie a v dalších důležitých oblastech lidského života.

Duchovní vůdce bude zakoušet v dialogu duchovního vedení často zvláštní Boží výzvu k obrácení a vnitřní proměně. V obdivu k Božímu působení v duši svěřence a jeho otevřenosti vůči Boží milosti může dokonce pocítit stud za svůj vlastní postoj.

(Józef Augustyn: Praxe duchovního vedení, Velehrad, Olomouc 1997, 113-115)


Čtení z dnešního dne: Pátek 23.2.

Ez 18,21-28; Mt 5,20-26

Komentář k Mt 5,20-26: Často nás jde k oltáři tak málo… Není to právě tím, že se nedovedeme s druhými smířit, a tak raději zůsteneme doma?

Zdroj: Nedělní liturgie

Proti jakékoliv totalitě lze bojovat i jinak než mečem

(23. 2. 2018) V nacistickém kriminále jsem si uvědomil, že mezi Hitlerem a Stalinem je ještě třetí perspektiva, třetí možnost – a sice...

Händel - výročí narození (* 23. února 1685)

(22. 2. 2018) Tělnatý, cholerický a věřiteli pronásledovaný skladatel přinesl přese všechno skvělé plody...

Stolec svatého Petra (22.2.)

(21. 2. 2018) Svátek stolce svatého Petra připomíná primát apoštola Petra mezi ostatními apoštoly. Tuto službu ustanovil sám Ježíš a...

Katecheze o rodinách pro rodiny

Katecheze o rodinách pro rodiny
(20. 2. 2018) Papež František nabízí šest katechezí s mottem: "Mluvme o rodině! Buďme rodinou!"

Přijímací řízení KTF - do konce února

Přijímací řízení KTF - do konce února
(20. 2. 2018) Přemýšlíte, kam se vydat po střední škole? Rádi byste rozšířili obzory možností studia svých dětí? Anebo Vaši potomci...

Když děti nepřicházejí

Když děti nepřicházejí
(20. 2. 2018) Nové číslo časopisu Rodinný život nese téma opředené mnoha otazníky, jež se ovšem dotýká stále většího počtu...