Navigace: Tematické texty J JežíšKrátké texty, citáty Citáty z knihy: Setkání s Ježíšem (Vladimír Boublík)

Citáty z knihy: Setkání s Ježíšem (Vladimír Boublík)

Člověk může hledat - a ve skutečnosti stále hledá Ježíše, který je budoucnost světa. Ovšem setkání s tajemstvím Krista se uskutečňuje pouze v životě víry. Víra není plodem hledání - závisí především na Ježíšovi, který se nám dává poznat ve svém tajemství. Dává se však poznat těm, kdo ho hledají ... Mezi hledáním a setkáním je tedy vztah, ale i rozdíl. Přechod od hledání k setkání se neuskutečňuje v pozvolném osobním prohlubování hledání, ale předpokládá určitou nečekanou - a přesto nejistě očekávanou - „změnu stavu“, kdy se rodí v člověku víra a s ní nový život svobody, pravdy a lásky. Každá změna stavu, uskutečněná Bohem ve stvořeném světě, vytváří jistý rozdíl mezi minulostí a přítomností; zároveň je však do určité míry plodem minulosti. (10) (...)

Hledání bude mít tím určitější obrysy, čím více se ukřižovaný a vzkříšený Ježíš bude objevovat na jeho obzoru jako budoucnost světa. Hledající člověk potřebuje proto nějaké důkazy, nebo alespoň náznaky, z kterých by mohl vytušit, že Ježíš je jeho budoucnost. (11)


Ježíšovo jméno je přítomno v nejkrásnějších a nejúchvatnějších okamžicích evropských dějin; bylo však též přítomno v období temna, hrůz, úzkostí a válek. Ježíš se stal nadějí trpících, chudých a pronásledovaných; byl však též zneužíván krutými tyrany, pyšnými boháči a farizejskými kněžími. Mnoho lidí bylo vězněno a umučeno, protože věřili v Krista; bohužel mnoho jich bylo též pronásledováno a popraveno, protože nemohli věřit v Krista. Ježíšovo jméno žije na rtech učedníků, kteří slouží trpícím, sytí hladové, pomáhají chudým a stojí při umírajících; bylo však přítomno též v proslovech křesťanů, kteří vyhlašovali války, stavěli věznice a vykořisťovali chudé.


U Kanta je křesťanství jen pomoc k morálnímu životu. (21-23)
Masaryk: Křesťanství má význam pro humanismus, pro vědomí absolutna a věčnosti, které prozařuje život a dává mu plnost. Ježíš je však jen člověk, který pomáhá lidem při hledání smyslu života. Nepřijímá katolický názor, že je jediným zdrojem spásy. Váží si křesťanství pro přínos pro lidské hodnoty. Kritizuje nadutost, stranění mocným... (23-26)


Ovšem někdy si Nietzsche přizná, že vtělení by snad bylo nejjistější cestou k novému životu. Mohlo by se zdát, že jeho odpor ke Kristu je prostoupen žárlivostí toho, který by se rád stal pro lidstvo tím, čím Ježíš: prorokem a zdrojem nového života, prostoupeného příchutí věčnosti a tvůrčí krásou nové svobody. (38)

Sartre však našel v hlubinách svobody pouze nicotu; jeho objev může snad vyvolat obdiv v některých kruzích mladé generace, je však příliš nelidský pro každého, kdo miluje život i v jeho bídě. (39)

Sartre dává přednost svobodě, která vytváří nicotu, před darem, který by vedl k plnosti svobodě; pro něho je nepochopitelné, že by se plnost lidské svobody mohla zrodit z nějakého daru. (41)

Společenství s Bohem, které se uskutečňuje v Kristu, je nám sice dáno - ale každé společenství lásky je darem, neboť předpokládá, že druhý se mi dává k lásce; je to též vždy svobodný dar (milost), protože nikdo není nucen mě milovat. Tento dar lásky není překážkou svobody, nýbrž projevem oné svobody, která se může projevit jenom v lásce. (42)

/Prožitek prázdnoty a nicoty může být i hledáním.../ Ovšem i tápání předpokládá pokorné vědomí určité slabosti a vlastní neschopnosti. - Jakýkoliv projev pokory je však neslučitelný s totalismem, jak ho hlásá Sartre. Boží království hlásané Ježíšem je nabízeno všem: je snadno přijímáno těmi, kdo mají prosté a pokorné srdce; nemůže však proniknout do života těch, kteří si pyšně vyvolili titánskou samotu v prázdnotě a nicotě. (42-43)


Ježíš z Nazareta je člověk a Bůh, Bůh a člověk. V něm se uskutečnila tajemná jednota, trvalý mír, soulad a harmonie mezi nebem a zemí, mezi věčností a časem, mezi člověkem a Bohem. V něm se Bůh stává lidský a člověk se stává božský ; v něm se nebe sklání k zemi a země se povznáší k nebi; v něm se věčnost vtěluje do času a čas se naplňuje věčností. V Ježíši se poprvé vytvořil nový svět a nový život. Onen svět, kde Bůh a člověk prožívá tajemné společenství života, kde se božský život vtěluje do lidského a lidský proniká do božského.


Pod slovem „Kristus víry“ se dnes rozumí postava Kristova a jeho poslání podávané a vykládané ve světle víry prvotní církve. S „Kristem víry“ se setkáváme v evangeliích, která nám nechtějí podávat historický životopis Ježíšův; jsou to „poselství spásy, která vykládají spasitelný obsah života a poslání Kristova a podávají tento výklad především ve světle víry v Kristovo vzkříšení a oslavení. V evangeliích totiž nemůžeme najít životopis Ježíše z Nazareta sepsaný podle moderních požadavků současného historického bádání, nýbrž jen teologický výklad jeho života, podávaný ve světle požadavků víry v Kristovo vzkříšení. Podkladem tohoto výkladu není tedy nějaká historická skutečnost, která může být ověřena moderní vědou, nýbrž pouze tajemná skutečnost, která se může přijmout jedině ve víře. (136)

(...)
Kristus víry se totiž nerodí až po vzkříšení, ale už za svého života v dějinách: jeho ·> dějiny < (tj. to, co Ježíš byl, vykonal a učil) se nepohybovaly nikdy pouze v mezích dějin, které mohou být dokonale poznány naším rozumem nebo moderní vědou; byly to vždy „dějiny spásy“, jejichž obsah a smysl se může poznat jenom očima víry. (139)
(...)
Historický Ježíš je tedy přítomen ve svědectví apoštolů; ovšem jeho viditelný život je stále vykládán očima víry, které pronikají do tajemného obsahu dějin spásy, v kterých Ježíš žije, jedná a mluví. Tento poznatek znamená důležitý krok vpřed při řešení otázky o vztahu mezi Kristem víry a historickým Ježíšem. I historický Ježíš je stále a v každém okamžiku Kristus víry. (147)

(...)
Historický Ježíš a jeho slovo jsou tedy přítomny v evangeliích, nemohou být však pochopeny a vyloženy v oblasti historického poznání, protože Ježíšovo poslání se uskutečňuje v dějinách spásy. Z tohoto důvodu Ježíš a jeho slovo mohou být dokonale poznány pouze očima víry. (149)


Mezi životem člověka-tvora a životem člověka-učedníka Kristova existuje tedy nutný vztah: život člověka je zaměřen ke Kristu, který je jeho „budoucnost“ - proto může najít plnost svého života jenom u Krista a v Kristu; z druhé strany „nový život“ nabízený Kristem se vtěluje do života člověka; předpokládá tedy jeho neklid a hledání, jeho pohled zaměřený v budoucnost a touhu po překonání smrti a po plnosti života. Řád stvoření a řád „nového života“ nejsou tedy položeny vedle sebe, ale jsou vzájemně na sobě závislé: nový život se „vtěluje“ do lidského života a lidský život se může plně uskutečnit jenom ve věčném životě.


Při rozboru nauky synoptiků o Synu člověka jsme došli k závěru, že tato teologie spojuje v sobě dva mesiášské tituly, které by žádná židovská tradice nikdy nesloučila. Následkem tohoto spojení se Ježíšovo poslání jeví v jistém paradoxním světle: jako syntéza božské moci a lidské slabosti, smrti a vzkříšení, času a věčnosti. Žádný žid nikdy nedovedl sloučit vědomí božské všemohoucnosti s lidskou pokorou a poslušností; žádná židovská tradice by nikdy nemluvila o Synu člověka v souvislosti s naukou o smrti a bolesti ; žádná židovská apokalyptická literatura nikdy nemluví o tom, že uskutečnění eschatologického Božího království by mělo být závislé na pokorném kázání „Božího služebníka“ a na jeho smrti. Kdyby býval Ježíš ve svém kázání neuskutečnil tuto syntézu, apoštolové by k ní bývali nikdy nedošli, protože by to bylo v úplném rozporu s židovskou tradicí, která vytvářela jejich myšlení. Nepřeháníme proto, když tvrdíme, že Ježíš a pouze Ježíš je autorem „teologie“ Syna člověka, s kterou se setkáváme v synopticích.

(Vladimír Boublík: Setkání s Ježíšem, Křesťanská akademie, Řím 1970, 156)


Témata: Ježíš

Čtení z dnešního dne: Neděle 25. 2.

Gn 22,1-2.9a.10-13.15-18; Žalm 116; Řím 8,31b-34
Mk 9,2-10

Proč Ježíš vystoupil na horu a zjevil učedníkům svoji slávu? Přítomnost Mojžíše, spojeného s darem Smlouvy, a Eliáše, největšího z proroků, oblak a Boží hlas… naznačují, kým Ježíš je. Ale učedníci jsou zmateni. Kam Ježíš míří, když toto všechno prožívají a nemají o tom mluvit? Boží záchrana není otázkou vysvětlování, pouček nebo definicí. Učedníci musí nejprve sami zažít Velikonoce, stát se svědky všech událostí a přijmout Ducha svatého. Pak teprve budou schopni mluvit o tom všem. I my jsme učedníky, i my potřebujeme nejprve na sobě zakusit moc Kristovy smrti a vzkříšení, přijmout Jeho Ducha, abychom mohli svědčit o velikosti Boží.

Zdroj: Nedělní liturgie

25.2.1950 zemřel komunisty umučený kněz Josef Toufar

(24. 2. 2018) Žádný člověk není bezvýznamnou figurkou na šachovnici Boží.

P. Pavel Kučera - uprchlík a uprchlický farář

(24. 2. 2018) Tzv. uprchlický farář P . Pavel Kučera utekl v roce 1964 z komunistického Československa. Jeho posláním se pak na dlouhá...

Proti jakékoliv totalitě lze bojovat i jinak než mečem

(23. 2. 2018) V nacistickém kriminále jsem si uvědomil, že mezi Hitlerem a Stalinem je ještě třetí perspektiva, třetí možnost – a sice...

Händel - výročí narození (* 23. února 1685)

(22. 2. 2018) Tělnatý, cholerický a věřiteli pronásledovaný skladatel přinesl přese všechno skvělé plody...

Stolec svatého Petra (22.2.)

(21. 2. 2018) Svátek stolce svatého Petra připomíná primát apoštola Petra mezi ostatními apoštoly. Tuto službu ustanovil sám Ježíš a...

Katecheze o rodinách pro rodiny

Katecheze o rodinách pro rodiny
(20. 2. 2018) Papež František nabízí šest katechezí s mottem: "Mluvme o rodině! Buďme rodinou!"