Navigace: Tematické texty C CírkevDelší texty Co člověk vlastně potřebuje? (John Powell)

Co člověk vlastně potřebuje? (John Powell)

Teprve s příchodem současné "teologie vtělení" se dostáváme k odstranění minulé nerovnováhy a tělu, sexualitě, manželství a radostem tohoto světa se dostává čestného místa. Ve všech církvích se vášnivě odmítá jakýkoliv postoj zatracování světa. Mizí prostor pro starý dualismus nebe a pekla, ducha a hmoty, tohoto a příštího světa. Stále méně je akceptován názor, že potěšení je jen ústupkem křehkostí lidské povahy. Silný obrat k těmto věcem u všech náboženských myslitelů se zdá být dobrým znamením. Objevuje se nová apologetika radostí tohoto světa, která je nadšeně podporována moderní psychologií a teologií.
(...)
Jasnozřivější lidé se pokoušejí o smysluplný dialog, který by nahradil "dialog hluchých", v němž nikdo doopravdy nenaslouchá druhému a každá strana si je jistá, že má naprostou pravdu. (...) Byla by tragédie, kdyby se ztratilo ústřední poselství Božího zjevení - vztah lásky mezi Bohem a člověkem a mezi lidmi navzájem - kvůli nesmyslnému handrkování o organizační záležitosti a malicherná pravidla.

Křesťanská víra by nikdy nemohla být věrná sobě a oddanosti vůči Ježíšovi, kdyby kompromitovala význam Božího poselství. My věřící se musíme ptát, zda skutečně dosvědčujeme a kážeme autentické Boží poselství. Mnoho inteligentních věřících, včetně biskupů, shromážděných na 2. vatikánském koncilu, je přesvědčeno, že církev se musí od světa mnoho učit. Světskými poznatky se církev musí očistit, má-li zůstat věrna svému poslání sloužit lidem. Zároveň se musí církev očistit od všech lidských vlivů, které zatemnily čitelnost jejího poselství. I když čas utíká, zdá se, že církve si konečně uvědomily nezbytnost flexibility a změn bez toho, že by dělaly kompromisy, které by byly zradou.

Lze spekulovat o tom, co se stane, bude-li církev prezentovat víru v termínech pozitivní motivace. Co se stane, budou-li lidské sily a energie zapojeny spíš ve věci lásky, míru a bratrství, než aby byly utráceny vinou, bázní, výčitkami svědomí a strachem z trestu, čehož už lidé zřejmě mají dost? Co když tradiční víra představí nový obraz Boha imanentního tomuto světu a starajícího se o něj, Boha lásky a povzbuzení, žijícího s člověkem a budujícího s ním svět bratrství? Co když ukáže Boha, který se dívá s potěšením na "dobrý svět"? Co když víra ukáže člověka jako "pána světa", pro něhož si Bůh přeje, aby užíval všech svých účinných možností, jež ho činí jen o málo nižším, než jsou andělé?

Co se stane, když zmizí pevné hranice mezi posvátným a sekulárním, jež rozdělují realitu i lidský život, a když se zjistí, že i sekulární skutečnost má sakrální rozměr? Co když víra otevřeně uzná, že i její vlastnictví pravdy je ve skutečnosti omezeno, a uzná svou povinnost spolupracovat se vsím lidstvem v úsilí o hlubší poznání Boží pravdy? Staré pravdy budou samozřejmě platit, ale vždycky je možné pochopit je hlouběji, musí být aplikovány na nové okolnosti a je třeba se na ně dívat v nových souvislostech.

Co když víra a náboženství ukážou soucitného Boha, který miluje člověka tak, jak je, v jeho lidské situaci a slabosti, místo aby představovaly Boha jako velkého biskupa nebeského kancléřství? Zanechá pak moderní člověk svých nákladných a komplikovaných triků a vystoupí ze své prázdnoty nesmyslnosti dost daleko, aby sel tam, kde se může setkat s Bohem, aby se otevřel zkušenosti Boží moci, přítomnosti a lásky? Těmito bolestnými cestami se musí vydat moderní církve a musí se poctivě ptát, zda nepředstavují člověku jen karikaturu Boha a jeho vztahu k člověku a tomuto světu.

Co když víra a náboženství pomohou člověku, aby nasel Boha ve svých denních starostech, ve věcech, které se mu zdají neskutečnější? Co když víra přehodnotí svůj tradiční obraz člověka jako "hříšníka" zkaženého žádostivostí a spíš zdůrazní, že člověk je obrazem a podobou Boha? Co když víra přeloží realitu Krista do dnešního jazyka a přinese mocný Ježíšův vliv a dotek jeho léčivé ruky do všech neuralgických oblastí lidského utrpení? Co když tradiční víra a náboženství opustí všechny své přeludy o privilegovaném postavení a spojí své sily ve spolupráci se všemi, kdo chtějí pracovat na řešení problémů lidské nejednotnosti a bídy?

Co když moderní člověk otevře svou mysl a uzná skutečnosti, jež se nedají vědecky zkoumat a ověřovat, skutečnosti, jako jsou láska, krása, heroismus a léčivý dotek Boží v rozbolavělém lidském srdci? Co když moderní člověk přehodnotí vlastní úspěchy a objeví, že zoufale potřebuje Boží pomoc?

Moderní člověk hraje ztracenou hru, když blouzní o své soběstačnosti. Lidé se stále vzájemně zabíjejí, po celém světě najdeme ohniska ničivé nenávisti. V novinách se dočítáme, jak houfy zvědavců popichují potenciální sebevrahy, aby vyskočili z okna, na němž balancují. Čteme o rituální smrti narkomanů. Duševní choroby rostou děsivou rychlostí. Druhou nečastější příčinou smrti dětí v USA je týrání vlastními rodiči. Důkazy jsou nezvratné. Co když člověk tyto důkazy přijme a připustí, že jeho nemocná společnost potřebuje víc než jenom technické znalosti a dovednosti? Co když člověk znovu poklekne u Božích nohou a vztáhne ruku, aby se dotkl okraje Kristova šatu?

Co když moderní člověk pozve do lidského života Boží silu? Co když se naučí modlit? Ano, co když se naučí skutečně komunikovat s Bohem? Co když bude Bohu naslouchat s postojem víry a očekávání ve víře, že Bůh mu skutečně má co říci a že mu může dát novou silu? Co když moderní člověk připustí, že sám není vsevědoucí, vsemohoucí ani vsudypřítomný? Co když sestoupí ze svého vysněného olympského vrcholku a připustí, že je součástí slávy Boží, která naplňuje nebe a zemi?

Je to spousta "když", ale tyto otázky nejsou jen zajímavou spekulací. Co když dojde k hluboké revizi postojů tradiční víry i moderního člověka? Co když oba naváží otevřený a smysluplný dialog? Co když se vzdají triumfalistických a poraženeckých postojů a začnou si naslouchat a jeden od druhého se učit? Řekli jsme, že žijeme v období pluralismu.Mohu nebo nemusím s vámi souhlasit, ale budu rozhodně bránit vaše právo přijmout a vyznávat pravdu tak, jak ji sami vidíte.
(John Powell: Proč žít, proč umírat? Zvon, Praha 1995, 78-83)


Témata: Církev

Čtení z dnešního dne: Pátek 23.2.

Ez 18,21-28; Mt 5,20-26

Komentář k Mt 5,20-26: Často nás jde k oltáři tak málo… Není to právě tím, že se nedovedeme s druhými smířit, a tak raději zůsteneme doma?

Zdroj: Nedělní liturgie

Proti jakékoliv totalitě lze bojovat i jinak než mečem

(23. 2. 2018) V nacistickém kriminále jsem si uvědomil, že mezi Hitlerem a Stalinem je ještě třetí perspektiva, třetí možnost – a sice...

Händel - výročí narození (* 23. února 1685)

(22. 2. 2018) Tělnatý, cholerický a věřiteli pronásledovaný skladatel přinesl přese všechno skvělé plody...

Stolec svatého Petra (22.2.)

(21. 2. 2018) Svátek stolce svatého Petra připomíná primát apoštola Petra mezi ostatními apoštoly. Tuto službu ustanovil sám Ježíš a...

Katecheze o rodinách pro rodiny

Katecheze o rodinách pro rodiny
(20. 2. 2018) Papež František nabízí šest katechezí s mottem: "Mluvme o rodině! Buďme rodinou!"

Přijímací řízení KTF - do konce února

Přijímací řízení KTF - do konce února
(20. 2. 2018) Přemýšlíte, kam se vydat po střední škole? Rádi byste rozšířili obzory možností studia svých dětí? Anebo Vaši potomci...

Když děti nepřicházejí

Když děti nepřicházejí
(20. 2. 2018) Nové číslo časopisu Rodinný život nese téma opředené mnoha otazníky, jež se ovšem dotýká stále většího počtu...