Kus křídy - o ctnosti

Pamatuji se na jedno nádherné ráno o letní dovolené, celé modré a stříbrné, kdy jsem se násilím odtrhl od svého úkolu nedělat v podstatě nic, nasadil si obstarožní klobouk, vzal hůl a strčil do kapsy šest velice pestrých barevných kříd. Pak jsem šel do kuchyně (která spolu s ostatními částmi domu v sussexské vesnici patřila jedné řádné a rozumné staré ženě) a zeptal se obyvatelky této kuchyně, jestli má balicí papír. Měla ho dost; vlastně až moc; a špatně pochopila smysl a základní princip existence hnědého balicího papíru. Asi se domnívala, že když někdo potřebuje balicí papír, chce něco zabalit; což bylo to poslední, co bych býval měl v úmyslu, protože tato činnost je, jak mám zjištěno, nad mé duševní schopnosti. Proto se velmi soustředila na otázku síly a trvanlivosti materiálu. Vysvětlil jsem jí, že to chci jen na kreslení a že to vůbec nemusí vydržet. A protože nejde podle mého soudu ani tak o tuhost, jako spíš o drsný povrch, což u balíků bývá poměrně zanedbatelné. Když pochopila, že chci kreslit, nabídla mi spoustu bílého psacího papíru, neboť se zřejmě domnívala, že jsem si z ekonomických důvodů navykl psát poznámky a dopisy na starý hnědý balicí papír.

Pak jsem se jí snažil objasnit onu neobyčejně jemnou logickou distinkci spočívající v tom, že mám rád nejen papír, ale právě i tu jeho hnědost, zrovna tak jako miluji hněď říjnových lesů nebo piva nebo severních rašelinišť. Hnědý balicí papír představuje prapůvodní šero prvního dne stvoření, a když máme několik barevných kříd, můžeme tam namalovat ohnivé body a jiskry zlaté nebo krvavě rudé či mořsky zelené jako ty první žhavé hvězdy, které zazářily v božské temnotě. To všechno jsem té staré ženě řekl (bez dlouhého přemýšlení) a papír jsem strčil do kapsy s křídou a možná ještě jinými věcmi. Jistě každého už někdy napadlo, jak starodávné a poetické věci nosí člověk po kapsách; například kapesní nůž, prototyp všech lidských nástrojů, potomek meče. Jednou jsem chtěl napsat knihu básní jenom o věcech v kapse; ale zjistil jsem, že by to bylo moc dlouhé a dobu velkých eposů už máme za sebou.

S holí, nožem, křídami a s hnědým papírem jsem se vydal do kopců. Lezl jsem jako mravenec po těch kolosálních konturách, které představují tu nejlepší vlastnost Anglie, ježto jsou zároveň mírné i silné. Jejich hladkost se podobá hladkosti velkých tažných koní nebo hladkosti bříz; a navzdor našim bojácným a krutým teoriím prohlašuje, že mocní jsou milosrdní. A když jsem se rozhlížel kolem sebe, krajina byla milá jako ty její chaloupky, ale co se síly týče, byla jak zemětřesení. Vesnice v rozsáhlých údolích si žily zřejmě v bezpečí po dlouhá staletí; celý kraj se však zvedal jako obrovská vlna, která je hrozí spláchnout.

Přebrodil jsem jedno jezero bujné trávy a pak další, při čemž jsem hledal, kde bych se usadil a mohl kreslit. Jenom si proboha nepředstavujte, že jsem chtěl kreslit podle přírody. Hodlal jsem malovat ďábly a serafíny, slepé staré bůžky, které lidé uctívali před rozbřeskem práva, a světce v rozzlobeném šarlatu, a moře podivné zeleně a všechny ty posvátné či obludné symboly, které vypadají v pestrých barvách na hnědém papíru tak pěkně. Kreslit takové věci je mnohem vděčnější než kreslit přírodu; a taky mnohem lehčí. Když jsem spatřil, jak se po sousedním poli loudá kráva, řekl jsem si, že pouhý umělec by ji asi nakreslil, ale mně se u ní většinou nepovedou zadní nohy. A tak jsem kreslil duši krávy, kterou jsem jasně viděl, jak se přede mnou prochází na sluníčku. Byla celá purpurová a měla sedm rohů a tajemství, jež obklopuje všechna zvířata. I když jsem nebyl schopen zvládnout tu krajinu tužkou, neznamená to, že ona nezvládla mne a že mne nedonutila, abych ze sebe vydal co nejvíc. A právě tohle je, myslím, příčinou nepochopení starších básníků, kteří žili před Wordsworthem (1770-1850, angl..romantický básník): z toho, že zřídkakdy popisovali přírodu, se mylně soudí, že je nezajímala.

Psali raději o velkých lidech než o velkých kopcích; ale na těch velkých kopcích seděli, když psali. Neřekli nám toho o přírodě mnoho, ale zato z ní asi mnohem víc čerpali. Bílé řízy jejich svatých panen mají barvu oslepujícího sněhu, na který se dívali celý den. Štíty jejich paladinů jsou pomalovány purpurem a zlatem mnoha heraldických západů slunce. Zeleň tisíce zelených listů se soustředila v živé zelené postavě Robina Hooda (11.-12.stol., legendární zbojník lidových balad). Modř nesčetných zapomenutých obloh se objevila na modrém šatě blahoslavené Panny. Inspirace do nich vcházela v podobě slunečních paprsků a vycházela v podobě Apollóna.

Ale jak jsem tak seděl a čmáral na hrubý papír ty hloupé obrázky, najednou jsem si znechuceně uvědomil, že jsem si zapomněl s sebou vzít jednu křídu, a to právě tu nejpěknější a nejdůležitější. Prohledal jsem kapsy, ale bílou křídu jsem nenašel. No a ten, kdo se trochu vyzná v celé té filozofii (neřkuli náboženství), jež se projevuje kreslením na hnědý papír, bude vědět, že bílá je naprosto nepostradatelná. Neodpustím si, abych tu nepoukázal též na mravní význam. Kreslení na hnědém papíře totiž odhaluje jednu z hlubokých a úctyhodných pravd: bílá není pouhý nedostatek barvy, je to barva. Barva zářivá a konkrétní, nápadná jak červeň a definitivní jako čerň.

Když se vám, obrazně řečeno, rozžhaví tužka, kreslíte růže; a když se rozžhaví do běla, kreslíte hvězdy. Jedna z mála vzdorných základních pravd dobré náboženské morálky a skutečného křesťanství je například právě tohle: že bílá je barva. Ctnost není pouhým nedostatkem neřesti, neznamená jen vyhýbat se mravnímu nebezpečí; ctnost je něco živého a konkrétního jako bolest nebo určitá vůně. Milosrdenství neznamená nebýt krutý nebo nemstít se a netrestat; znamená něco zřejmého a úplně konkrétního jako slunce, které je buď vidět, nebo vidět není.

Mravní čistota neznamená pohlavní zdrženlivost; je to plamen, jako Jana z Arku. Jinými slovy, Bůh maluje v mnoha barvách; ale nikdy nemaluje tak nádherně, skoro bych řekl tak křiklavě, jako když maluje bílou. Naše doba si to v jistém smyslu uvědomila a vyjádřila to chmurnými odstíny našeho oblečení. Protože kdyby skutečně platilo, že bílá je něco prázdného a bezbarvého, negativního a neangažovaného, pak bychom místo černých a šedivých smutečních šatů tohoto pesimistického období určitě nosili bílé. Viděli bychom pány z města ve fraku barvy neposkvrněného bělostného prádla a v cylindru bílém jak lilie. Což nevidíme.

A přitom jsem pořád hledal tu křídu. Seděl jsem tam už tak trochu zoufale. V okolí nebylo žádné město až na Chichester a tam bude asi sotva existovat něco jako obchod s potřebami pro malíře. A přece, bez bílé by mé pošetilé obrázky byly nesmyslné jako svět, kde nejsou dobří lidé.

Zíral jsem hloupě kolem sebe a lámal jsem si hlavu, jak to udělat. Pak jsem najednou vstal a dal se do hrozitánského smíchu a smál jsem se na celé kolo, až krávy na mě začaly civět a svolaly výbor. Představte si člověka na Sahaře, který lituje, že nemá pro přesýpací hodiny písek. Představte si vědce uprostřed oceánu, kterého mrzí, že si s sebou nevzal na chemické pokusy slanou vodu. Seděl jsem na obrovském skladišti bílé křídy. Celý kraj tvořila bílá křída. Byla to míle dlouhá hromada bílé křídy až k obzoru. Sehnul jsem se a ulomil kousek skály pod nohama: nekreslila sice tak dobře jako křída z obchodu; ale mně to stačilo. A tak jsem tam stál jako ve snu, neboť jsem si s potěšením uvědomil, že tahle jižní Anglie je nejen velký poloostrov s tradicí a kulturou, ale ještě něco mnohem podivuhodnějšího: že je to kus křídy. 

Se svolením zpracováno podle knihy:
G. K. Chesterton, Ohromné maličkosti,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
www.kna.cz, www.ikarmel.cz
Redakčně upraveno