Modlitba za zemřelé - původ a jak ji správně chápat

Přímluvná modlitba za zemřelé je součástí křesťanské praxe

Mezi druhy přímluvné modlitby patří také modlitba za zemřelé. Při každé mši se minimálně dvakrát na ně vzpomíná, při přímluvách a v eucharistické modlitbě, pak také v denní modlitbě církve a my jako karmelitáni na zemřelé vzpomínáme po modlitbě uprostřed dne. Také celý první listopadový týden je zacílen na pomoc zemřelým. Kde má tato modlitba své kořeny a jak se má správně chápat?

Od počátku křesťané viděli důležitost této modlitby

Od počátku křesťané viděli důležitost této modlitby. Během pronásledování v prvních staletí někteří křesťané ze slabosti zapřeli svou víru v Krista, ale později se chtěli vrátit, a tak prosili o smíření s Církví. Těmto lidem bylo uloženo dlouhé pokání a často se stalo, že mnozí, než ho vykonali, zemřeli.

V této situaci začínají pastýři hledat různá řešení, která by potvrdila, že kajícníci mohou své pokání dokončit i po fyzické smrti, protože za života chtěli mít účast na životě Kristově.

Nacházejí opěrný bod v horském kázání (Mt 5,25n): „ Dohodni se svým protivníkem včas, dokud jsi na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi a byl bys uvržen do vězení. Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře.

Díky tomuto místu z Písma začali otcové uvažovat o tom, že možnost pokání neexistuje pouze na tomto světě, ale i po smrti, protože řecké slovo označující žalář (filaké) označovalo také říši zemřelých.

A už zde začínají modlitby za zemřelé jako projev naší lásky. Tertulián (+225) mluví o každoroční oběti, kterou přináší vdova za svého zemřelého manžela ve výroční den jeho úmrtí.

Z výše uvedeného je vidět, že hlavním důvodem k posmrtné očistě je jakási morální nedokonalost (zapření), ale Tertulián vidí ještě jiný důvod k této očistě a to je, aby mohl člověk plně dokončit svůj lidský rozvoj. Jako příklad uvádí příběh sv. Perpetuy a Felicity. Perpetua vidí ve snu svého mladšího bratra, který jako mladý zemřel zřejmě na rakovinu. Ona ho vidí jako slabého, s rakovinnou ranou, v horku před příliš vysokou nádrží s vodou, z níž se její bratr nedokáže napít. Perpetua chápe poselství snu jako výzvu k modlitbě za bratra a po nějaké době jej vidí uzdraveného, čistého a svěžího. Na tento důvod se názory odborníků liší.

K hlavnímu textu Písma, o kterém jsme mluvili, se brzy přidávají další texty. Ze SZ jde o známý příběh Judy Makabejského, který u padlých spolubojovníků nachází sošky bůžků a nechává za ně přinášet v Jeruzalémě oběti a modlí se za ně, aby spáchaná vina byla zcela odstraněna (2 Mak 12,32-46).

Celý pohled rozšiřují východní otcové, kteří smrt chápou jako přechod do lepšího života, který je dán jasným viděním a poznáním Boha tváří v tvář. A člověk, který nestihl dorůst během života do podoby Boha (1 Jan 3,2), tedy ho nemůže ještě jasně vidět ani poznávat, tak po fyzické smrti bude dále očišťován.

Tedy smyslem očisty (pokání) je především proměnit všechno, co nebylo v životě nasměřováno na Krista a neúčastnilo se jeho poslání a života. To, co nebylo v pozemském životě děláno pod vedením Ducha Svatého musí být očištěno. (srv. 1 Kor 3,11-15). Symbolem tohoto očištění je oheň, kterým je podle Písma samotný Bůh (Žd 12,29), nebo Kristus (Zj 19,12) nebo Duch Svatý.

Sem už nepatří pouze morální nedokonalost, ale i všechno to, co jsme dělali pouze z vlastních sil, co bylo přebytečného a vytvořeno z naší domýšlivosti (ze slámy a ze dřeva), i všechno to na čem jsme tady na zemi příliš ulpěli. 

Očistit i z nevykonaných činů či z neúplného naplnění svého poslání

Dokonce se člověk musí očistit i z nevykonaných činů či z neúplného naplnění svého poslání, které Bůh každému člověku ve větší či menší míře dává.

Člověk tak asi po smrti pozná, jak mohl být jeho život rozvinut a jak by byl plodný, kdyby… Tím největším utrpením asi nebude pouze toto poznání, ale především uznání této věci uprostřed všeobjímajícího láskyplného, ohnivého a všepronikajícího Ježíšova pohledu. Příkladem může být člověk, který se na konci života po zlém životě obrátí ke Kristu. Jeho hříchy jsou mu odpuštěny, ale takový člověk toho moc dobrého neudělal a nenaplnil poslání, které mu Bůh dal. Kdyby se například sv. Cyril s Metodějem nakonec rozhodli, že na Moravu nepůjdou, a pak by je to na konci života mrzelo, a třeba se i z toho vyzpovídali, jistě by byli spaseni, ale nevykonali by to veliké, co vykonali. Jejich život by nebyl tak plodný.

Tajemství sounáležitosti: vzájemná pomoc není přerušena ani smrtí

Tento očistný proces je, podle Klementa Alexandrijského, také závislý na vzájemné péči všech údů v těle Církve. Ten, kdo je očištěn, se věnuje ostatním, kteří se očišťují. Tato pomoc vzájemné očisty začíná již v tomto světě a není přerušena ani smrtí. Lidé si mohou pro sebe navzájem trpět a nést se, dávat si a navzájem přijímat.

Tady se znovu dostáváme k tajemství sounáležitosti. K tomu píše současný papež Benedikt XVI. ve své encyklice Spe salvi čl. 48: „Duším zesnulých může být poskytnuto „občerstvení a posilnění“ prostřednictvím Eucharistie, modlitby a almužny. Fakt, že láska může dosáhnout až na onen svět, že je možné vzájemné obdarování a přijetí, kterými zůstáváme spojeni jedni s druhými citovým poutem i přes hranici smrti, bylo základním přesvědčením křesťanství během všech staletí a představuje dodnes útěšnou zkušenost. Kdo by nezakusil potřebu dát svým drahým, kteří jsou již na onom světě, znamení dobroty, vděčnosti nebo žádosti o odpuštění?

(…) měli bychom si uvědomit, že člověk není monáda uzavřená sama do sebe. Naše existence jsou v hlubokém společenství mezi sebou a prostřednictvím mnohotvárných interakcí jsou jedna s druhou spojeny. Nikdo nežije sám. Nikdo nehřeší sám. Nikdo není spasen sám. Do mého života neustále vstupuje život těch druhých: ve zlém i v dobrém. Má přímluva za druhého tak není věcí jemu cizí, nějakou vnější věcí ani po smrti. V této propojenosti bytí může moje poděkování jemu, moje modlitba za něho, znamenat malou část jeho očištění.

Když prosíme za zemřelé, pak prosíme o zkrácení jejich očistného utrpení. Jinými slovy o to, aby co nejrychleji uznali a přijali vše, co poznávají v Ježíšově pohledu lásky jako nedostačující.

Když mluvíme o zkrácení této očisty, tak nemyslíme na náš čas chronologický, ale spíše na čas vztahu, který smrtí nekončí.

Prostředky pomoci zemřelým

Na prvním místě musíme zmínit slavení Eucharistie. Dnes je běžným jevem, že se nejčastěji kolem data úmrtí nechává sloužit mše za zesnulého nebo celou rodinu. Je to určitě dobrá věc, ale často se setkávám s tím, že k tomu je nepřímo magický přístup. Člověk za mši zaplatí, ale pak se jí vůbec nezúčastní, pan farář to přeci za mne udělá.  Stojí alespoň jednou do toho „pořádně investovat“. Najít si čas a něco o svých zemřelých si zjistit. Člověk je nejednou překvapen, kolik závažných problémů se tam vyskytlo, i když navenek se všichni tvářili, že vše bylo v pořádku. Důležité je také pokusit se zjistit, jestli zemřeli zaopatřeni svátostmi nebo jestli zemřeli náhle, tragicky, jaký byl jejich vztah k Bohu a církvi, jaké měli vztahy mezi sebou v rodině, nejsou o nich známi nějaká veřejná tajemství a selhání?

Tyto všechny informace mne mohou pomoci se více zaangažovat k modlitbě za ně. Díky tomu se zemřelými sblížím, už mi nejsou tak cizí a možná lhostejní. Mohu se také opatřit jejich fotky a ty si dát do svého modlitebního koutku.

Pokud zjistím nějaké závažnější věci z jejich života, mohu zástupně, jako to dělal prorok Daniel, činit pokání. Vydám se na pouť na nějaké poutní místo, pravidelně se modlím po nějakou dobu litanie, novénu aj… a prosím o odpuštění požehnání do naší rodiny.

Zpracováno podle článku Richarda Machana:
Posmrtná očista, Communio 2/2002, str. 138–154.
Redakčně upraveno 

Další: Jak získat odpustky pro duše v očistci