Půst je od slova pustit.  - archív citátů

Navigace: Tematické texty O Osobnosti, svatíSvatý Pavel Pavlova kristologie / Benedikt XVI.

Pavlova kristologie / Benedikt XVI.

Drazí bratři a sestry,

v minulých týdnech jsme v katechezích uvažovali o „obrácení“ sv. Pavla, které nastalo po jeho osobním setkání s Ježíšem Ukřižovaným a Zmrtvýchvstalým, a ptali jsme se po tom, jaký byl vztah Apoštola národů k pozemskému Ježíši. Dnes bych chtěl mluvit o Pavlově učení, které nám zanechal, o ústředním postavení zmrtvýchvstalého Krista v tajemství spásy, o jeho kristologii. Ježíš Kristus zmrtvýchvstalý, „vyvýšený nad každé jméno,“ stojí skutečně v centru každé jeho úvahy. Kristus je pro Apoštola kritérium hodnocení událostí a věcí, cíl každé námahy, kterou podstupuje při hlásání evangelia, veliká vášeň, která podpírá jeho kroky po cestách světa. A je to živý, konkrétní Kristus. Kristus – říká Pavel – který „mě miloval a za mě se obětoval“ (Gal 2,20). Tento člověk, který mě miluje, s kterým mohu rozmlouvat, který mi naslouchá a odpovídá mi, je vskutku počátkem, od kterého se odvíjí chápání světa a nacházení cesty dějinami.

Kdo přečetl spisy sv. Pavla dobře ví, že se nezdržoval vyprávěním jednotlivých událostí Ježíšova života; můžeme se ovšem domnívat, že ve svých katechezích vyprávěl o před-velikonočním Ježíši daleko víc než napsal do svých Listů, které mají charakter napomenutí ve zcela určitých situacích. Jeho pastorační a teologický záměr byl natolik svázaný s budováním vznikajících obcí, že považoval za přirozené soustředit se naprosto na hlásání Ježíše Krista jako „Pána“, jako toho, kdo je živý a je nyní přítomen uprostřed svých. Odtud také základní charakter Pavlovské kristologie, jež rozvíjí hlubiny tajemství se stále přítomným a zřetelným cílem – jistě, hlásat živého Ježíše, jeho učení, ale především zvěstovat centrální událost jeho smrti a vzkříšení, jako vyvrcholení jeho pozemské existence a jádro dalšího rozvoje křesťanské víry jako celku, celé církve. Pro Apoštola není vzkříšení událost sama pro sebe, oddělená od smrti, nýbrž Vzkříšený je stále tím, kdo byl prve ukřižován. I jako Vzkříšený nese své rány, utrpení je v něm přítomné a lze říci spolu s Pascalem, že trpí až do konce světa, přestože je Zmrtvýchvstalý a žije s námi a pro nás. Totožnost Zmrtvýchvstalého s ukřižovaným Kristem pochopil Pavel při setkání na cestě do Damašku. V tom okamžiku mu bylo jasně ukázáno, že Ukřižovaný je Vzkříšený a Vzkříšený je Ukřižovaný a že Pavlovi říká: „Proč mě pronásleduješ?“ (Sk 9,4). Pavel pronásledoval Krista v Církvi a tehdy pochopil, že kříž není „zlořečením Boha“ (Dt 21,23), nýbrž obětí pro naše vykoupení.

Apoštol s úžasem rozjímá skryté tajemství Ukřižovaného-zmrtvýchvstalého a skrze utrpení, které Kristus zakusil ve svém lidství (.i-pozemská dimense) vystupuje k věčné existenci, v níž je ve všem Jedno z Otcem (před-časová dimense): „Když se však naplnil čas – píše – poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny“ (Gal 4,4-5). Tyto dvě dimense, věčná preexistence u Otce a sestoupení Páně v inkarnaci, ohlašuje už ve Starém Zákoně postava Moudrosti. V sapienciálních knihách Starého zákona najdeme texty oslavující roli Moudrosti, jež existovala před stvořením světa. V tom smyslu čteme pasáže jako je tato, z 90. žalmu: „Než se hory zrodily, než vznikl svět a země, od věků na věky jsi ty, Bože“ (v. 2); nebo pasáže, v nichž se mluví o stvořitelské Moudrosti: „Hospodin mě stvořil jako počátek své cesty, dříve než co konal odedávna. Od věků jsem ustanovena, od počátku, od pravěku země“ (Př 8,22-23). Působivý je také chvalozpěv Moudrosti, ve stejnojmenné knize: „Moudrost se mocně šíří od jednoho konce světa na druhý a ušlechtile všechno spravuje“ (Mdr 8,1).

Sapienciální texty, které mluví o věčné preexistenci Moudrosti, mluví taktéž o jejím sestoupení, o snížení se této Moudrosti, jež si vytvořila stan mezi lidmi. Zaslechneme již předem ozvuk slov Janova evangelia, které mluví o stánku Pánova těla. Vytvořil si stan ve Starém zákoně – tak se poukazuje k chrámu, ke kultu podle „tóry“. Z novozákonního hlediska ale můžeme pochopit, že šlo o pouhý předobraz stanu mnohem reálnějšího a významnějšího: stánku těla Kristova. Již v knihách Starého Zákona vidíme, že toto sklonění se Moudrosti, její sestoupení v těle, zahrnuje také možnost, že bude odmítnuta. Svatý Pavel ve stavbě své kristologie odkazuje právě k této sapienciální perspektivě. Rozpoznává v Ježíšovi věčnou moudrost, jež existovala vždycky, moudrost, která sestupuje a staví si stan mezi námi, a proto může charakterizovat Krista jako „Boží moc a Boží moudrost“, může říci, že Krista „Bůh poslal jako (dárce) moudrosti, spravedlnosti, posvěcení a vykoupení“ (1 Kor 1,24.30). Podobně Pavel objasňuje, že Kristus stejně jako Moudrost, může být odmítnut zejména vládci tohoto světa (srov. 1 Kor 2,6-9), takže v Božích plánech může vzniknout paradoxní situace – kříž, který se změní v cestu spásy pro celý lidský rod.

Tento sapienciální cyklus se dále rozvíjí. Moudrost se snižuje, aby pak byla vyvýšena navzdory odmítnutí, jak je to zaznamenáno ve známém hymnu v Listu Filipanům (srov. 2,6-11). Jde o jeden z nejskvostnějších textů Nového Zákona. Exegeté se v naprosté většině shodují na tom, že tato perikopa odráží původní strukturu textu Listu Filipanům. Je to skutečnost velkého významu. Znamená totiž, že křesťanství vzešlé z židovství už před sv. Pavlem věřilo v Ježíšovo božství. Jinými slovy, víra v Ježíšovo Božství není helénistickou invencí, která zapomněla na jeho lidství a zbožštila ho. Vidíme, že první židovské křesťanství skutečně věřilo v Ježíšovo božství, ba dokonce můžeme říci, že sami apoštolové ve velkých okamžicích života svého Mistra pochopili, že je Synem Božím, jak to říká sv. Petr u Cesareje Filipovi: „Ty jsi Kristus, Syn živého Boha“ (Mt 16,16). Vraťme se ale k hymnu v Listu Filipanům. Struktura tohoto textu může být rozčleněna do tří strof ilustrujících hlavní momenty Kristova poslání. Jeho preexistence je vyjádřena slovy: „ačkoli měl božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu“ (v. 6); pak následuje dobrovolné ponížení Syna ve druhé strofě: „sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka“ (v. 7), až k pokoření sebe sama „stal se poslušným až k smrti a to k smrti na kříži“ (v. 8). Třetí strofa hymnu ohlašuje odpověď Otce na Synovo ponížení: „Proto ho Bůh povýšil a dal mu jméno, které je nad každé jiné jméno“ (v. 9). To, co zapůsobí na první pohled, je kontrast mezi radikálním ponížením a následným oslavením v Boží slávě. Je zřejmé, že tato druhá strofa stojí v protikladu se záměrem Adamovým, který chtěl být jako Bůh, stejně jako s pokusy stavitelů Babylonské věže, kteří sami chtěli vybudovat most do nebe a stát se božskými. Toto dílo pýchy ale skončilo sebezničením. Takto nelze dosáhnout nebes, to není cesta k pravému štěstí, k Bohu. Čin Syna Božího je v naprostém protikladu: nikoliv pýcha, nýbrž pokora, která je uskutečněním lásky a láska je božská. Ponížení, Kristova radikální pokora, s níž se staví proti lidské pýše, je skutečným výrazem božské lásky – a na ni navazuje vyvýšení k nebi, k němuž nás Bůh volá skrze svou lásku.

Vedle Listu Filipanům najdeme řadu dalších míst v pavlovské literatuře, kde jsou propojena témata preexistence a sestoupení Syna Božího na zem. Potvrzení podobnosti mezi Moudrostí a Kristem se všemi kosmickými a antropologickými konotacemi najdeme v 1. Listu Timotejovi: „Kristu přišel v lidské přirozenosti, byl ospravedlněn Duchem, ukázal se andělům, byl hlásán pohanům, došel víry ve světě, byl vzat do slávy“ (3,16). Zejména na těchto předpokladech je možné upřesnit funkci Krista jako jediného Prostředníka, na pozadí jediného Boha Starého zákona (srov. 1 Tm 2,5 a Iz 43,10-11; 44,6). Kristus je pravý most, který vede do nebes, do společenství s Bohem.

A konečně alespoň v náznaku další vývoj kristologie sv. Pavla v Listu Kolosanům a Efesanům. V prvním z nich je Kristus označen jako „prvorozený z celého tvorstva“ (1,15-20). Slovo „prvorozený“ naznačuje, že první mezi mnoha dětmi, první mezi mnoha bratřími a sestrami,sestoupil, aby nás přitáhl k sobě a učinil z nás své bratry a sestry. V listu Efesanům najdeme krásný výklad Božího plánu spásy, když Pavel říká, že v Kristu chtěl Bůh všechno obnovit. Kristus je obnovou všeho, všeho se ujímá a vede nás k Bohu. A tak nám předestírá pohyb dolů a vzhůru, vybízí nás, abychom se podíleli na jeho pokoře, tedy na jeho lásce k bližnímu, a tak měli podíl také na jeho oslavení a spolu s ním se stali syny v Synu. Prosme Pána, aby nám pomohl připodobnit se jeho pokoře a lásce, abychom tak měli účast na jeho božství.

Generální audience na Nám. sv. Petra 22.10.2008

***

Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu

Přeložila Johana Bronková


Čtení z dnešního dne: Pondělí 19.2.

Lv 19,1-2.11-18; Mt 25,31-46

Komentář k Mt 25,31-46: Každý je během studia zvědavý, jaké si „vytáhne“ před zkouškou otázky. Ježíš nám je dopředu oznamuje. Využiji toho, abych obstál?

Zdroj: Nedělní liturgie

Křížové cesty

(16. 2. 2018) Propojit vše těžké v našem životě s Kristem... Soubor různých Křížových cest.

sv. Valentin z Terni (14. února)

(12. 2. 2018) Svatý Valentin, jeden z nejuctívanějších světců na světě, byl občanem Interamny (dnešní Terni) v Umbrii a podstoupil...

Popeleční středou začíná Postní doba

(11. 2. 2018) Je důležité, aby se křesťan v postní době nezabýval sám sebou, ale především Bohem samotným... Postní doba, půst,...

Exercicie online pro postní dobu

Exercicie online pro postní dobu
(10. 2. 2018) Exercicie připravili karmelitáni z duchovního centra d’Avon v Paříži a jsou překládány do několika jazyků. Letos...

Panna Maria Lurdská a Světový den nemocných (11.2.)

(9. 2. 2018) 11.2. se slaví svátek Panny Marie lurdské a Světový den nemocných.

Svatá Josefina Bakita (svátek 8.2.)

(7. 2. 2018) Svatá Josefina Bakita (*1869 Súdán +1947 Itálie) byla v osmi letech unesena od své rodiny. „Volala jsem maminku a...