Navigace: Tematické texty S SpásaCitáty z Katechismu katolické církve Různé

Různé

55
Toto zjevení nebylo přerušeno hříchem našich prarodičů. Bůh totiž "po jejich pádu v nich vzbudil naději na spásu příslibem vykoupení (srov. Gn 3,15) a neustále pečoval o lidský rod, aby dal věčný život všem, kteří hledají spásu trpělivým konáním dobrých skutků (srov. Řím 2,6-7)."7 "A když ti člověk odepřel poslušnost a ztratil tvé přátelství, tys ho nenechal napospas smrti. Slitovával ses nad lidmi... Častokrát jsi jim nabízel smlouvu."8

64
Bůh skrze proroky vychovává svůj lid v naději na spásu, v očekávání nové a věčné smlouvy určené všem lidem,27 smlouvy, která bude vepsána do srdcí.28 Proroci hlásají radikální vykoupení Božího lidu, očištění od všech jeho nevěrností,29 spásu, jež zahrne všechny národy.30 Nositeli této naděje budou především chudí a pokorní Páně.31 Svaté ženy jako Sára, Rebeka, Ráchel, Miriam, Debora, Anna, Judit a Ester si uchovaly živou naději na spásu Izraele. Avšak nejzářivější postavou je Maria.32

74
Bůh "chce, aby se všichni lidé zachránili a (došli) k poznání pravdy" (1 Tim 2,4), tj. k poznání Ježíše Krista.38 Je proto nutné, aby Kristus byl hlásán všem národům a všem lidem, aby tak zjevení dospělo do všech končin světa:
"Bůh ve své velké dobrotě zařídil, aby to, co zjevil ke spáse všech národů, zůstalo navždy neporušené a bylo předáváno všem pokolením."39

75
"Proto Kristus Pán, v němž je dovršeno celé zjevení svrchovaného Boha (srov. 2 Kor 1,20; 3,16 - 4,6), dal apoštolům příkaz, aby evangelium, které už dříve přislíbili proroci a které on sám naplnil a vlastními ústy vyhlásil, kázali jako pramen veškeré spasitelné pravdy i celého mravního řádu všem lidem a sdělovali jim Boží dary."40

95
"Je tedy zřejmé, že posvátná tradice, Písmo svaté a učitelský úřad církve jsou podle moudrého Božího rozhodnutí tak spolu spojeny a sdruženy, že jedno bez druhých nemůže být, a že všichni tři činitelé zároveň, každý svým způsobem, pod vlivem jediného Ducha svatého přispívají účinně ke spáse duší."65

107
Inspirované knihy učí pravdě. "Protože tedy všechno, co tvrdí inspirovaní autoři neboli svatopisci, se musí považovat za tvrzení Ducha svatého, je třeba uznat, že knihy Písma svatého učí spolehlivě, věrně a bez omylu pravdu, kterou chtěl mít Bůh zaznamenanou v Písmě svatém pro naši spásu."77

122
"Plán spásy ve Starém zákoně byl zaměřen především k tomu, aby připravoval... příchod Krista, vykupitele světa." Knihy Starého zákona "sice obsahují též věci nedokonalé a dočasné", vydávají však svědectví o celé božské pedagogii spásné Boží lásky. "Vyjadřují živý cit vůči Bohu, jsou v nich uloženy vznešené nauky o Bohu, spasitelná moudrost o životě člověka i podivuhodné poklady modliteb"; a konečně je v nich "ukryto tajemství naší spásy".97

124
"Boží slovo, které je Boží silou k spáse pro každého věřícího, je vynikajícím způsobem podáno a projevuje svou sílu v knihách Nového zákona."98 Tyto knihy nám podávají definitivní pravdu Božího zjevení. Jejich ústředním námětem je Ježíš Kristus, vtělený Boží Syn, jeho skutky, jeho učení, jeho utrpení a jeho oslavení, a také počátky jeho církve pod vedením Ducha svatého.99

137
Výklad inspirovaných knih Písma musí především soustředit pozornost na to, co chce Bůh prostřednictvím svatých autorů (či svatopisců) zjevit k naší spáse. "Co je dílem Ducha, nelze plně chápat leč pod vlivem Ducha."115

161
Věřit v Ježíše Krista a v toho, který ho poslal pro naši spásu, je nezbytné k tomu, abychom byli spaseni.33 "Protože `bez víry se však Bohu nelze líbit' (Žid 11,6) a stát se jeho dětmi, nikdo bez ní nemůže být ospravedlněn a nikdo nedosáhne věčného života, jestliže v ní `nevytrvá až do konce' (Mt 10,22; 24,13)."34

169
Spása pochází jen od Boha...

234
Tajemství Nejsvětější Trojice je hlavní tajemství víry a křesťanského života. Je to tajemství Boha, jaký je sám o sobě. Toto tajemství je tedy zdrojem všech ostatních tajemství víry; je světlem, které je osvěcuje. Je to nejzákladnější a nejpodstatnější učení v "hiearchii pravd" víry.34 "Celé dějiny spásy nejsou ničím jiným než dějinami různých cest a prostředků, kterými jediný a pravý Bůh: Otec, Syn a Duch svatý, se zjevuje, smiřuje a spojuje se sebou lidi, kteří se odvracejí od hříchu."35

280
Stvoření je základem "všech spásonosných Božích plánů", "počátkem dějin spásy",97 které vrcholí v Kristu. A naopak Kristovo tajemství je rozhodujícím světlem pro tajemství stvoření: zjevuje cíl, kvůli němuž "na počátku Bůh stvořil nebe i zemi" (Gn 1,1): hned od počátku Bůh myslel na slávu nového stvoření v Kristu.98

289
Mezi všemi slovy Písma svatého o stvoření zaujímají jedinečné místo první tři kapitoly knihy Genesis. Z literárního hlediska mohou mít tyto texty různé prameny. Inspirovaní autoři je umístili na začátek Písma, aby se tak jejich slavnostním jazykem vyjádřila pravda o stvoření, o jeho původu a o jeho cíli v Bohu, o tom, že má řád a je dobré, o povolání člověka a konečně o dramatu hříchu a o naději na spásu. Tato slova čtená ve světle Krista, v jednotě Písma svatého a živé tradice církve zůstávají hlavním pramenem katecheze o tajemství "počátku": o stvoření, o pádu a o příslibu spásy.

312
A tak časem je možno objevit, že Bůh ve své všemohoucí prozřetelnosti může vytěžit dobro z následků zla, a to i mravního, které způsobili jeho tvorové: "A tak jste mě sem neposlali vy, ale Bůh...", říká Josef svým bratřím, "vy jste proti mě zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro,... aby zachoval naživu četný lid" (Gn 45,8; 50,20).146 Z největšího mravního zla, které kdy bylo spácháno, z odmítnutí a zabití Božího Syna, což bylo způsobeno hříchem všech lidí, vytěžil Bůh přemírou své milosti147 největší dobra: oslavu Krista a naše vykoupení. Tím se ovšem zlo nestává dobrem.

331
Kristus je středem andělského světa. Jsou to "jeho andělé": "Až přijde Syn člověka ve slávě a s ním všichni andělé..." (Mt 25, 31). Jsou jeho, protože jsou stvořeni skrze něho a pro něho: "V něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, (svět) viditelný i neviditelný: ať jsou to (andělé) při trůnu, ať jsou to panstva, ať jsou to knížata, ať jsou to mocnosti. Všechno je stvořeno skrze něho a pro něho" (Kol 1,16). Jsou jeho ještě více, protože z nich udělal posly svého plánu spásy: "Což nejsou všichni (andělé) jen duchové, poslaní k tomu, aby sloužili těm, kdo mají jako dědictví dostat spásu?" (Žid 1,14).

349
Osmý den. Pro nás však nastal nový den: totiž den Kristova zmrtvýchvstání. Sedmý den dokončuje první stvoření. Osmého dne počíná nové stvoření. Tak dílo stvoření vrcholí ve větším díle, ve vykoupení. První stvoření nalézá svůj smysl a vrchol v novém stvoření, v Kristu, jehož zář převyšuje ono první.200

358
Bůh stvořil všechno pro člověka,205 avšak člověk byl stvořen, aby miloval Boha a sloužil mu a aby mu obětoval celé stvoření:
"Jaká je to tedy bytost, jež byla stvořena s takovou vážností? Je to člověk, velká, obdivuhodná a živá postava, jež má v Božích očích větší cenu než všechno ostatní stvoření: je to člověk a pro něho existuje nebe i země a moře a celé stvoření; jeho spáse přikládal Bůh takovou důležitost, že pro něho neušetřil ani svého jednorozeného Syna. Vždyť Bůh neúnavně používal všech prostředků, aby dal člověku vystoupit až k sobě a posadil si ho po své pravici." (Svatý Jan Zlatoústý)

401
Po tomto prvním hříchu zaplavuje svět skutečný "příval" hříchu: Kainova bratrovražda spáchaná na Abelovi;272 všeobecná zkaženost jako následek hříchu.273 V dějinách Izraele se hřích často projevuje především jako nevěrnost Bohu úmluvy a jako přestoupení Mojžíšova zákona; i po Kristově vykoupení se hřích projevuje mezi křesťany nejrůznějším způsobem.274 Písmo i církevní tradice neustále připomínají přítomnost a všeobecnost hříchu v dějinách člověka:
"Co se dovídáme z Božího zjevení, to se shoduje se zkušeností. Vždyť zkoumá-li člověk své srdce, poznává, že je nakloněn i ke zlému a zapleten do mnoha špatností; to nemůže pocházet od jeho dobrého Stvořitele. Když často odmítal uznat Boha jako svůj původ, porušil tím také povinné zaměření k svému poslednímu cíli i celý řád vztahů vůči sobě, jiným lidem a všem stvořeným věcem."275

402
Adamův hřích měl následky pro všechny lidi. Svatý Pavel o tom píše: "Celé množství se stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky" (Řím 5,19); "Skrze jednoho člověka přišel na svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili..." (Řím 5,12). Proti všeobecnosti hříchu a smrti staví apoštol všeobecnost spásy v Kristu: "Nuže tedy: jako provinění jednoho člověka přineslo odsouzení celému lidstvu, tak zase spravedlivý čin jednoho člověka přinesl celému lidstvu ospravedlnění, které dává život" (Řím 5,18).

430
Ježíš znamená v hebrejštině: "Bůh zachraňuje." Anděl Gabriel ho při zvěstování nazývá jeho vlastním jménem Ježíš; toto jméno vyjadřuje zároveň jeho totožnost i jeho poslání.7 Protože pouze Bůh může odpouštět hříchy,8 je to on, kdo v Ježíši, svém věčném Synu, který se stal člověkem, "spasí svůj lid od hříchů" (Mt 1,21). Tak Bůh v Ježíši opakuje celé své dějiny spásy k prospěchu lidí.
Jméno Ježíš - Téma spásy je velmi důležité v kázání prvotní církve a evangelista MT je zdůrazňuje už ve zprávě z Ježíšova dětství. Matouš je uvádí do souvislosti s Ježíšovým jménem, které znamená "Hospodin spasí" (Mt 1,21) /Bogner: Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů. - Ek. překlad: ...; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů./.
/Ze Slovníku biblické teologie, Kolář, str. 466/

To je jeho přikázání: abychom věřili ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovali...
(1Jan 3,23)

431
V dějinách spásy se Bůh nespokojil s tím, že osvobodil Izraele "z domu otroctví" (Dt 5,6), že ho vyvedl z Egypta; spasí ho i z jeho hříchu; protože hřích je vždycky urážka Boha,9 pouze Bůh ji může odpustit.10 Proto Izrael, když si stále více uvědomuje všeobecnost hříchu, nebude moci hledat spásu jinak, než ve vzývání jména Boha Vykupitele.11

432
Ježíšovo jméno znamená, že jméno samého Boha je přítomno v osobě jeho Syna,12 který se stal člověkem kvůli všeobecnému a definitivnímu vykoupení z hříchů. Jen jméno Boží přináší spásu,13 a napříště ho mohou všichni vzývat, neboť vtělením se Bůh spojil se všemi lidmi,14 "neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy" (Sk 4,12).15

433
Jméno Boha Spasitele vzýval jen jednou za rok velekněz při smírných obřadech za hříchy Izraele, když pokropil krví oběti příkrov (tzv. slitovnici) svatostánku.16 Příkrov byl místem Boží přítomnosti.17 Když svatý Pavel říká o Ježíšovi, že "Bůh ho ustanovil jako smírnou oběť v jeho krvi" (Řím 3,25), chce tím tvrdit, že v jeho lidství "Bůh smířil svět se sebou skrze Krista" (2 Kor 5,19).

434
Ježíšovo zmrtvýchvstání oslavuje jméno Boha Spasitele,18 neboť právě Ježíšovo jméno plně dokazuje svrchovanou moc "Jména nad každé jiné jméno" (Flp 2,9 10). Zlí duchové se jeho jména bojí19 a Ježíšovi učedníci v jeho jménu konají zázraky;20 vždyť Otec jim dá všechno, oč ho prosí v Ježíšově jménu.21

435
Ježíšovo jméno je středem křesťanské modlitby. Všechny liturgické modlitby končí formulí "per Dominum nostrum Jesum Christum..." (skrze našeho Pána, Ježíše Krista...). Modlitba "Zdrávas Maria" vrcholí slovy "a požehnaný plod života tvého, Ježíš". Modlitba srdce, obvyklá u východních křesťanů a nazývaná "Ježíšova modlitba", říká: "Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným." Mnozí křesťané umírají s jediným slovem: "Ježíš" na rtech, jako svatá Johanka z Arku.

461
Církev přejímá výraz svatého Jana ("Slovo se stalo tělem": Jan 1, 14) a nazývá "vtělením" skutečnost, že Boží Syn vzal na sebe lidskou přirozenost, aby v ní uskutečnil naši spásu. Církev opěvuje tajemství vtělení v jednom hymnu, který uvádí svatý Pavel:
"Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš: ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži" (Flp 2,5 8).79

489
Po celý Starý zákon bylo Mariino poslání připravováno posláním svatých žen. Na počátku je Eva: navzdory své neposlušnosti dostává příslib potomstva, které zvítězí nad zlým duchem,122 a také slib že bude matkou všech živých.123 V síle tohoto přislíbení Sára počne syna i přes své stáří.124 Proti všemu lidskému očekávání Bůh volí to, co je považováno za bezmocné a slabé,125 aby ukázal, že je věrný tomu, co přislíbil: Annu, Samuelovu matku,126 Deboru, Rút, Juditu, Ester a mnohé další ženy. Maria "vyniká mezi pokornými a chudými Páně, kteří od něho s důvěrou očekávají a přijímají spásu. S ní konečně, přeslavnou dcerou Siónu, po dlouhém čekání na splnění zaslíbení přišla plnost času a uskutečňuje se nový plán spásy."127

517
Celý Kristův život je tajemstvím vykoupení. Vykoupení je především plodem krve prolité na kříži,179 avšak toto tajemství působí v celém Kristově životě: již v jeho vtělení, když se sám stává chudým a nás obohacuje svou chudobou;180 v jeho skrytém životě,181 když svou poslušností napravuje naši neposlušnost; v jeho slově, které očišťuje jeho posluchače;182 v uzdravování a vymítání zlých duchů, skrze které "vzal na sebe naše slabosti a nesl naše nemoci" (Mt 8,17);183 v jeho zmrtvýchvstání, jímž nás ospravedlnil.184

518
Celý Kristův život je tajemstvím opětného soustředění dějin spásy v Kristu jako Hlavě (rekapitulace). Všechno, co Ježíš dělal, říkal a trpěl, bylo zaměřeno na návrat člověka padlého hříchem k jeho původnímu povolání:
"Když se vtělil a stal se člověkem, provedl rekapitulaci dlouhých lidských dějin a v krátké době nám zjednal spásu, takže jsme v Ježíši Kristu znovu získali, co jsme ztratili v Adamovi, totiž možnost být Božím obrazem podle jeho podoby.185 Proto také Kristus prošel všemi věky života, a tím vrátil všem lidem společenství s Bohem." (Sv. Irenej z Lyonu)

559
Jak přijme Jeruzalém svého Mesiáše? I když se Ježíš vždycky vyhýbal snahám lidu provolat ho králem,305 volí přesto čas a podrobně připravuje svůj mesiášský vstup do města "svého předka Davida" (Lk 1,32).306 Je pozdravován jako Davidův syn, ten, který přináší spásu ("Hosanna" znamená: "Nuže, spas!", "Dej nám spásu! "). A nyní "král slávy" (Ž 24,7-10) vjíždí do svého města na oslátku:307 nedobývá siónskou dceru, obraz své církve, ani lstí, ani násilím, nýbrž pokorou, jež vydává svědectví pravdě.308 Proto jsou toho dne poddanými jeho království děti309 a "Boží chudí", kteří ho s jásotem pozdravují, jako ho andělé ohlašovali pastýřům.310 Jejich volání: "Požehnaný, kdo přichází v Hospodinově jménu" (Ž 118,26), přebírá církev v "Sanctus" eucharistické liturgie jako úvod k památce Veliké noci Páně.

566 Pokušení na poušti ukazuje Ježíše, pokorného Mesiáše, který vítězí nad satanem svým bezvýhradným souhlasem s plánem spásy, jak to chtěl Otec.

600
Před Bohem jsou všechny okamžiky času přítomny ve své aktuálnosti. On tedy stanovil svůj věčný plán "předurčení" tak, že do něj zahrne svobodnou odpověď každého člověka na svou milost: "Skutečně, v tomto městě se spolčili Herodes a Poncius Pilát s pohany a s izraelským lidem408 proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi pomazal za Mesiáše. Tak vykonali, co předem určila tvoje moc a tvé rozhodnutí" (Sk 4,27-28). Bůh dopustil činy, které vzešly z jejich zaslepenosti,409 aby uskutečnil svůj plán spásy.410

601
Božský plán spásy skrze zabití Služebníka, Spravedlivého,411 byl v Písmech předem ohlášen jako tajemství všeobecného vykoupení, to je vysvobození, které zbavuje lidi otroctví hříchu.412 Svatý Pavel hlásá ve vyznání víry, o němž říká, že je "sám přijal", že "Kristus zemřel ve shodě s Písmem za naše hříchy" (1 Kor 15, 3).413 Ježíšova výkupná smrt naplňuje zvláště proroctví o trpícím služebníkovi.414 Sám Ježíš ukázal smysl svého života i své smrti ve světle trpícího služebníka.415 Po zmrtvýchvstání podal tento výklad učedníkům z Emauz,416 a potom samotným apoštolům.417

613
Kristova smrt je zároveň velikonoční obětí, která dovršuje definitivní vykoupení lidí448 skrze "beránka, který snímá hříchy světa" (Jan 1,29),449 a obětí nové smlouvy,450 která znovu uvádí člověka do společenství s Bohem451 tím, že ho s ním smířila prostřednictvím krve "prolité za všechny na odpuštění hříchů" (Mt 26,28).452

616
Právě láska "až do krajnosti" (Jan 13,1) dodává Kristově oběti hodnotu vykoupení, odčinění, usmíření a zadostiučinění. Při oběti svého života nás všechny znal a miloval.460 "Kristova láska nás nutí k tomuto úsudku: Jeden zemřel za všechny, umřeli tedy všichni" (2 Kor 5,14). Žádný, byť sebesvětější člověk nemohl na sebe vzít hříchy všech lidí a vydat se jako oběť za všechny. To, že v Kristu existuje božská osoba Syna, která přesahuje a zároveň i objímá všechny lidi a ustanovuje ho hlavou celého lidstva, umožňuje jeho vykupitelskou oběť za všechny.

618
Kříž je jedinou obětí Krista, který je jediným "prostředníkem mezi Bohem a lidmi" (1 Tim 2,5). Protože se však ve své vtělené božské osobě "jistým způsobem spojil on sám s každým člověkem", 463 dává všem lidem "možnost, aby se přičlenili k tomuto velikonočnímu tajemství způsobem, který zná Bůh".464 Kristus vyzývá své učedníky, aby vzali svůj kříž a následovali ho,465 protože on sám trpěl za nás a zanechal nám tak příklad, abychom šli v jeho šlépějích. (1Petr 2,21) Kristus chce totiž přidružit ke své vykupitelské oběti právě ty, kteří z ní mají prospěch jako první.467 To se splnilo ve svrchované míře na jeho Matce, která je mnohem niterněji než kdokoliv jiný spjata s tajemstvím jeho vykupitelského utrpení.468
"Není jiné schodiště k výstupu do nebe než kříž."469

622
V tom spočívá Kristovo vykoupení: "přišel... aby dal svůj život jako výkupné za všechny" (Mt 20,28), to je, aby miloval "své až do krajnosti" (Jan 13,1), aby byli "vykoupeni"... "ze svého prázdného způsobu života", jak ho "zdědili po předcích" (1 Petr 1,18).

624-628:
Ježíš Kristus "byl pohřben".Podstoupil smrt za všechny lidi (Žid 2,9), za naše hříchy (1Kor 15,3), zakusil smrt.

634
"Radostná zvěst byla hlásána i mrtvým..." (1 Petr 4,6). Sestoupení do pekel je úplné naplnění evangelijní zvěsti o spáse. Je poslední fází Ježíšova mesiášského poslání; je to časově zhuštěná fáze, ale nesmírně rozsáhlá svým skutečným významem: je to rozšíření vykupitelského díla na všechny lidi všech dob a všech míst, neboť všichni, kteří jsou spaseni, se stali účastnými vykoupení.

705
Člověk, zohyzděný hříchem a smrtí, zůstává "k obrazu Božímu", k obrazu Syna, ale je zbaven "Boží slávy" (Řím 3,23), a "podoby". Zaslíbení dané Abrahámovi zahajuje dílo spásy, na jejímž konci sám Syn vezme na sebe "obraz"51 a obnoví ho v jeho "podobě" s Otcem tím, že mu vrátí slávu a Ducha, "který oživuje".

816
"Jediná Kristova církev..." je ta, kterou "po svém zmrtvýchvstání náš Spasitel odevzdal Petrovi jako pastýři, jemu a ostatním apoštolům ji svěřil, aby ji šířili a řídili... Tato církev, ustavená a uspořádaná na zemi jako společnost, subsistuje (uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním."249
Dekret 2. vatikánského koncilu o ekumenismu objasňuje: "Jedině
prostřednictvím katolické církve, která je `všeobecným nástrojem spásy', je dosažitelná plnost všech prostředků spásy. Věříme totiž, že jedině apoštolskému sboru, jemuž stojí v čele Petr, svěřil Pán všechno bohatství Nového zákona, aby ustavil jedno kristovo Tělo na zemi, k němuž se musí plně přivtělit všichni, kdo už patří nějakým způsobem k Božímu lidu."250

900
Laici, jako všichni věřící, dostávají od Boha křtem a biřmováním pověření k apoštolátu; proto mají povinnost a právo, jednotlivě nebo společně ve sdruženích usilovat o to, aby všichni lidé na celé zemi poznali a přijali božské poselství spásy; tato povinnost je ještě naléhavější v případech, kdy mohou lidé jen jejich prostřednictvím slyšet evangelium a poznat Krista. Činnost laiků v církevních společenstvích je tak nutná, že bez nich apoštolát pastýřů ve většině případů nemůže dosáhnout svého plného účinku.412

987
"Při odpuštění hříchů jsou kněží a svátosti pouhé nástroje, jimiž Ježíš Kristus, jediný původce a dárce spásy, v nás působí odpuštění hříchů a dává nám milost ospravedlnění".527

1005:
Ke vzkříšení s Kristem je třeba nejprve zemřít s Kristem, je třeba "opustit domov tělesný a odebrat se do domova k Pánu" (2 Kor 5,8). Při tomto odchodu (Flp 1,23), jímž je smrt, se duše oddělí od těla. Znovu se spojí se svým tělem v den vzkříšení mrtvých.

1006:
Tělesná smrt je odplatou za hřích (Řím 6,23). Pro ty, kdo umírají v Kristově milosti, je účastí na smrti Pána, aby mohli mít podíl na jeho vzkříšení. (srv. Řím 6,3-9; Flp 3,10-11).

1008:
Smrt je důsledkem hříchu. Odporovala plánům Boha Stvořitele. Je "posledním nepřítelem", který má být přemožen. (Srv. Mdr 2,23-24; GS 18; 1 Kor 15,26).

1019
Ježíš, Boží Syn, dobrovolně za nás podstoupil smrt úkonem naprostého a svobodného podrobení se vůli Boha, našeho Otce. Svou smrtí přemohl smrt a tak otevřel všem lidem možnost ke spáse.

1026
Ježíš Kristus nám svou smrtí a zmrtvýchvstáním "otevřel" nebe. Život blažených spočívá v plném vlastnění plodů vykoupení, které zjednal Kristus; ten přidružuje ke své nebeské oslavě ty, kteří v něho uvěřili a zůstali věrni jeho vůli. Nebe je blažené společenství všech, kteří jsou dokonale přivtěleni ke Kristu.

1066
Ve vyznání víry vyznává církev tajemství Nejsvětější Trojice a její milostivé rozhodnutí1 o celém stvoření: Otec dovrší "tajemství své vůle" tím, že dá svého milovaného Syna a svého svatého Ducha pro spásu světa a pro slávu svého jména. Toto je tajemství Kristovo,2 zjevené a uskutečněné v dějinách podle plánu, podle moudře uspořádaného "opatření", které svatý Pavel nazývá "tajemné rozhodnutí"3 a jež patristická tradice bude nazývat "ekonomií vtěleného Slova" nebo "ekonomií spásy".

1067
"Toto dílo vykoupení lidstva a dokonalé oslavy Boha, jehož předehrou byly veliké Boží skutky na lidu Starého zákona, naplnil Kristus Pán, a to především velikonočním tajemstvím svého požehnaného utrpení, zmrtvýchvstání a slavného nanebevstoupení. Tak `svou smrtí naši smrt zničil a zmrtvýchvstáním obnovil život.' Neboť z boku Krista zesnulého na kříži, vzešlo obdivuhodné tajemství celé církve".4 Proto církev slaví v liturgii hlavně velikonoční tajemství, skrze něž Kristus naplnil dílo naší spásy.

1068
Toto Kristovo tajemství církev hlásá a slaví ve své liturgii, aby jím věřící žili a vydávali o něm svědectví ve světě:
V liturgii, hlavně ve svaté eucharistické oběti, "se koná dílo našeho vykoupení"; tak liturgie přispívá vrcholnou měrou k tomu, aby věřící svým životem vyjadřovali a zjevovali ostatním Kristovo tajemství a skutečnou povahu pravé církve.5

1069
Výraz "liturgie" znamená původně "veřejné dílo", "služba lidu" nebo "služba ve prospěch lidu". V křesťanské tradici to znamená, že Boží lid má účast na Božím "díle".6 Kristus, náš Vykupitel a Velekněz, skrze liturgii pokračuje ve své církvi, s ní a skrze ni v díle našeho vykoupení.

1080
Na počátku Bůh žehná živým bytostem, zvláště muži a ženě. Smlouva s Noemem a se všemi živými bytostmi obnovuje toto požehnání plodnosti, navzdory hříchu člověka, kvůli němuž je půda "zlořečená" (prokletá). Avšak počínaje Abrahámem proniká božské požehnání do lidských dějin, které směřovaly ke smrti, aby v nich podnítilo vzestup k životu, k jeho zdroji: vírou "otce věřících", který dostává požehnání, začínají dějiny spásy.

1092
Při tomto /liturgickém/ svátostném rozdávání Kristova tajemství Duch svatý působí týmž způsobem jako v jiných dobách ekonomie spásy: připravuje církev na setkání s jejím Pánem; připomíná Krista a představuje ho víře shromáždění; zpřítomňuje a obnovuje Kristovo tajemství svou proměňující mocí; a konečně Duch společenství spojuje církev s životem a posláním Kristovým.

1095
Proto církev, zvláště v adventní a postní době a především při velikonoční vigilii, znovu čte a prožívá všechny tyto velké události dějin spásy "dnes", tedy v přítomné chvíli své liturgie. To vše však vyžaduje, aby katecheze napomáhala věřícím otevírat se tomuto duchovnímu chápání ekonomie spásy, jak ji liturgie církve ukazuje a dává nám ji prožívat.

1163
"Svatá matka církev pokládá za svůj úkol v určité dny během roku slavit posvátnou vzpomínkou vykupitelské dílo svého božského Ženicha. Každý týden si připomíná zmrtvýchvstání Páně v den, který nazvala dnem Páně. Jednou v roce slaví zmrtvýchvstání Páně spolu s jeho svatým utrpením jako největší svátek, totiž velikonoce. Celé Kristovo tajemství rozvíjí v ročním okruhu... Když tak oslaví jednotlivá tajemství vykoupení, otvírá věřícím bohatství mocných činů a zásluh svého Pána, takže je neustále v jistém smyslu zpřítomňuje, aby se s nimi věřící setkávali a aby z nich čerpali spásonosnou milost".36

1168
Nová doba vzkříšení, počínaje od velikonočního třídení jako od svého světelného zdroje, prozařuje celý liturgický rok jeho jasem. Krok za krokem, z jedné i z druhé strany tohoto pramene, je rok proměňován liturgií. Je to skutečné "milostivé léto Páně" (Lk 4,19). Ekonomie spásy je činná v rámci času, ale po svém naplnění v Ježíšových velikonocích a po seslání Ducha svatého, závěr dějin se předem zakouší "v předchuti" a Boží království vstupuje do naší doby.

1355
Při přijímání, jemuž předchází modlitba Páně a lámání chleba, dostávají věřící "nebeský chléb" a "kalich spásy", tělo a krev Krista, který se dal "za život světa" (Jan 6,51).
Protože nad tímto chlebem a vínem byly proneseny díky (podle tradičního vyjádření byly "proměněny"), "nazýváme tento pokrm eucharistie a nikomu není dovoleno, aby se jí účastnil, leč ten, kdo věří, že naše učení je pravdivé, kdo se očistil koupelí na odpuštění hříchů a k znovuzrození, a kdo žije tak, jak učil Kristus". (Sv. Justin)

1360
Eucharistie je obětí díků Otci, požehnáním, kterým církev vyjadřuje svou vděčnost Bohu za všechna jeho dobrodiní, za všechno, co vykonal skrze stvoření, vykoupení a posvěcení. Eucharistie znamená především díkůvzdání.

1427
Ježíš volá k obrácení. Tato výzva je podstatným prvkem hlásání království: "Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu" (Mk 1,15). Tato výzva se v kázání církve obrací především k těm, kteří ještě neznají Krista a jeho evangelium. Křest je tedy hlavním místem prvního a základního obrácení. Skrze víru v radostnou zvěst a skrze křest se člověk zříká zla a získává spásu, toy jest odpuštění všech hříchů a dar nového života.8

1477
"Stejně tak náleží k tomuto pokladu opravdu nesmírná, nesrovnatelná a stále nová cena, jakou mají u Boha modlitby a dobré skutky blahoslavené Panny Marie a všech svatých, kteří se posvětili Kristovou milostí, kráčejíce v jeho stopách, a vykonali díla příjemná Otci tak, že úsilím o svou vlastní svatost spolupracovali na spáse svých bratří v jednotě mystického Těla."76

1682:
Dnem smrti... začíná pro křesťana dovršení jeho znovuzrození započatého křtem...

1741
Osvobození a spása. Kristus svým slavným křížem získal spásu pro všechny lidi. Vykoupil je z hříchu, kterým byli drženi v otroctví. "To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus" (Gal 5,1). V něm máme společenství s "pravdou, která osvobodí" (Jan 8,32). Byl nám dán Duch svatý, a jak učí apoštol, "kde je duch Páně, tam je svoboda" (2 Kor 3,17). Už nyní se chlubíme "svobodou... Božích dětí" (Řím 8,21).

1811
Pro člověka zraněného hříchem není snadné uchovat mravní rovnováhu. Dar spásy, který nám udělil Kristus, nám dává nezbytnou milost, abychom neustále usilovali o ctnosti. Každý musí stále prosit o tuto milost světla a síly, přijímat svátosti, spolupracovat s Duchem svatým, jednat podle jeho nabádání, milovat dobro a vystříhat se zla.

1848
Jak tvrdí svatý Pavel: "Kde se však rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost". Aby milost vykonala své dílo, musí odhalit hřích, aby obrátila naše srdce a dala nám "ospravedlnění, které vede k věčnému životu skrze Ježíše Krista, našeho Pána" (Řím 5,20-21). Jako lékař, který vyšetřuje ránu, než ji začne léčit, tak Bůh vrhá svým Slovem a svým Duchem na hřích jasné světlo.
"Obrácení vyžaduje, aby člověk byl přesvědčen, že zhřešil; zahrnuje vnitřní soud svědomí, a protože ověřuje působení Ducha pravdy v nitru člověka, stává se zároveň novým začátkem milosti a lásky: 'Přijměte Ducha svatého'. Tak v tomto osvětlení, co je hřích, objevujeme dvojí obdarování: dar pravdy svědomí a dar jistoty vykoupení. Duch pravdy je Utěšitel." (Jan Pavel II.. encylika Dominum et Vivifikantem, 31)

1949
Člověk povolaný k blaženosti, ale zraněný hříchem, má zapotřebí Boží spásy. Boží pomoc je mu poskytována v Kristu prostřednictvím zákona, který člověka řídí, a milosti, která ho posiluje:
"A tak, moji drazí, jako jste vždycky projevovali poslušnost, tak i teď pracujte s úzkostlivou bázní na tom, abyste došli spásy;... Vždyť i to, že chcete, i to, že pak jednáte, působí přece ve vás Bůh, abyste se mu mohli líbit" (Flp 2,12-13).

2003
Milost je především a hlavně darem Ducha, který nás ospravedlňuje a posvěcuje. Avšak milost zahrnuje i dary, které nám Duch uděluje, aby nás připojil ke svému dílu, aby nás uschopnil ke spolupráci na spáse druhých a na růstu Kristova těla, církve. Svátostné milosti jsou dary vlastní různým svátostem. Jsou pak ještě i zvláštní milosti nazývané také řeckým výrazem "charizmata", kterého užil svatý Pavel, a který znamená přízeň, nezasloužený dar, dobrodiní.57 Ať je jejich povaha jakákoliv, někdy i mimořádná jako u daru zázraků nebo jazyků, charizmata jsou zaměřena na posvěcující milost a jejich účelem je obecné blaho církve. Jsou ve službě lásky, která buduje církev.58

2032
Církev, "sloup a opora pravdy" (1 Tim 3,15), "převzala od apoštolů Kristův slavnostní příkaz zvěstovat pravdu o spáse".73 /Ale nejenom zvěstovat pravdu o spáse, ale též spásu zprostředkovávat a přinášet!... - pozn. IMA/ Je úkolem církve "vždy a všude hlásat mravní zásady včetně těch, které se týkají společenského pořádku, a také posuzovat kteroukoli lidskou záležitost, pokud to vyžadují základní práva lidské osobnosti nebo spása duší."74

2068
Tridentský koncil učí, že deset přikázání zavazuje křesťany a že i ospravedlněný člověk je musí zachovávat.15 2. vatikánský koncil to potvrzuje: "Biskupové jako nástupci apoštolů přijímají od Pána... poslání učit všechny národy a hlásat evangelium všemu tvorstvu, aby všichni lidé dosáhli spásy vírou, křtem a plněním přikázání."16

2130
Nicméně již ve Starém zákoně Bůh nařídil nebo dovolil udělat obrazy, které symbolicky vedly ke spáse skrze vtělené Slovo: měděný had,61 archa Smlouvy a cherubové.62

2561
"Spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu" (Jan 4,10). Naše prosebná modlitba je paradoxní odpovědí; odpovědí na nářek živého Boha: "Mne, pramen vody živé, opustili a kopali si cisterny, cisterny rozpukané" (Jer 2,13). Je odpovědí víry na nezasloužený příslib spásy,6 odpovědí lásky na žízeň jednorozeného Syna.7

2630
Téměř neznámy jsou v Novém zákoně modlitby nářků, zatímco jsou časté ve Starém zákoně. Ve vzkříšeném Kristu se prosba církve už opírá o naději, i když ještě čekáme a musíme každý den usilovat o obrácení. Z docela jiné hlubiny vyvěrá křesťanská prosba, kterou svatý Pavel nazývá sténání: toho stvoření, které v porodních bolestech "sténá a trpí" (Řím 8,22), ale také naše sténání, když očekáváme "vykoupení našeho těla, neboť naše spása je předmětem naděje" (Řím 8,23-24); a jsou to konečně "vzdechy, které nelze vyjádřit", samého Ducha svatého, který "nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit" (Řím 8,26).

2851
Zlo v této prosbě /otčenáše/ není něco abstraktního; označuje naopak osobu satana, zlého ducha, anděla, který se protiví Bohu. "Ďábel" ["dia-bolos"] je ten, který "chce překážet" Božímu úradku a jeho "dílu spásy" dovršenému Kristem.


Čtení z dnešního dne: Pátek 19. 4.

1. čtení – Sk 9,1-20; Evangelium – Jan 6,52-59

Komentář k Jan 6,52-59: Na realistické a rozumářské námitky odpovídá náš Pán konkrétně. Ale zároveň i přímo básnicky! Prolínání mého života s životem Božím je tak přirozené…

Zdroj: Nedělní liturgie

P. Emil Kapaun (* 20. 4. 1916)

P. Emil Kapaun (* 20. 4. 1916)
(19. 4. 2024) Emil Kapaun byl Americký katolický kněz s českými kořeny, který zahynul v zajateckém táboře v Severní Koreji v roce…

Vychovával mládež ke svobodě jako křesťany a skauty - a stal se obětí fašistů

Vychovával mládež ke svobodě jako křesťany a skauty - a stal se obětí fašistů
(15. 4. 2024) Kněz Giovanni Minzoni rozuměl toxickému náboji ideologií

Týden modliteb za duchovní povolání

(15. 4. 2024) Týden modliteb za duchovní povolání každoročně vrcholí o 4. neděli velikonoční, která se nazývá nedělí Dobrého pastýře…

Sv. Damián de Veuster - největší Belgičan všech dob (svátek 15. 4.)

(14. 4. 2024) Diváci vlámské televize VRT nedávno zvolili v anketě největší Belgičan všech dob P. Damiána de Veuster

Händel: i v temnotách života přinesl skvělé hudební plody.

(13. 4. 2024) (* 23. února 1685 Halle + 14. dubna 1759 Londýn) Po prodělané mrtvici se dostal na pokraj zhroucení, a ochrnula i jeho…

Akce K: 13. dubna 1950 přepadli komunisté všechny mužské kláštery

Akce K: 13. dubna 1950 přepadli komunisté všechny mužské kláštery
(13. 4. 2024) 13. dubna 1950 přepadla komunistická Státní bezpečnosti v rámci "akce K" mužské kláštery na území celého…

Podpořte poutní dům Lomec

Podpořte poutní dům Lomec
(10. 4. 2024) Malé poutní místo Lomec se nachází nedaleko jihočeských Vodňan uprostřed lesa. Jde o poutní dům, kde je možné…