Navigace: Tematické texty D Duch svatý, letniceCitáty z Katechismu katolické církve Svátost biřmování ( dle KKC 1285 - 1296)

Svátost biřmování ( dle KKC 1285 - 1296)

1285 Svátost biřmování tvoří se křtem a eucharistií souhrn "svátostí uvedení do křesťanského života", jehož jednotu je nutno uchovávat. Je tedy třeba vysvětlovat věřícím, že tato svátost je potřebná k posílení křestní milosti. Vždyť "svátost biřmování" pokřtěné dokonaleji připoutává k církvi, obohacuje je zvláštní silou Ducha svatého, a proto jsou mnohem více zavázáni slovy i skutky šířit a bránit víru jako opravdoví Kristovi svědkové".





I. Biřmování v ekonomii spásy

1286 Proroci ve Starém zákoně hlásali, že Duch Pána spočine na očekávaném Mesiáši vzhledem k jeho spásonosnému poslání. Sestoupení Ducha svatého na Ježíše ve chvíli jeho křtu, který mu uděloval Jan, bylo znamením, že to je on, který má přijít, že on je Mesiášem a Božím Synem. Od jeho početí působením Ducha svatého celý jeho život i jeho poslání probíhá v naprostém společenství s Duchem svatým, kterého mu Otec dává "v plnosti" (Jan 3,34).


1287 Tato plnost Ducha neměla být jen výsadou Mesiáše, ale měla být sdělena celému mesiášskému lidu. Kristus vícekrát přislíbil toto vylití Ducha; tento příslib uskutečnil nejprve v den velikonoc a později úchvatnějším způsobem v den Letnic. Apoštolové, plni Ducha svatého, začali "mluvit o velkých skutcích Božích" (Sk 2,11) a Petr tvrdí, že toto vylití Ducha na apoštoly je znamením mesiášské doby. Ti, kteří tehdy uvěřili kázání apoštolů a kteří se dali pokřtít, dostali pak "dar Ducha svatého" (Sk 2,38).


1288 "Od té doby apoštolové, plníce Kristovu vůli, udíleli nově pokřtěným skrze vzkládání rukou dar Ducha, určený k tomu, aby doplnil křestní milost. To vysvětluje, proč se v listu Židům mezi prvními prvky křesťanské výchovy připomíná nauka o křtech a také o vzkládání rukou. Katolická tradice právem považuje právě toto vzkládání rukou za první původ svátosti biřmování, která jakýmsi způsobem činí v církvi milost Letnic trvalou".


1289 Aby se lépe vyjádřil dar Ducha svatého, velmi brzy se přidávalo ke vzkládání rukou mazání vonným olejem (křižmem). Takové pomazání vysvětluje jméno "křesťan", jež znamená "pomazaný", a které pochází od jména samého Krista, kterého Bůh obdařil [pomazal] Duchem svatým" (Sk 10,38). Tento obřad pomazání se užívá dodnes jak na Východě tak na Západě. Proto se tato svátost na Východě nazývá pomazání křižmem nebo myronem, což znamená "křižma". Na Západě výraz biřmování naznačuje zároveň potvrzení křtu, které dokončuje uvedení do křesťanského života a posílení křestní milosti, všechny plody Ducha svatého.





Dvě tradice: východní a západní

1290 V prvních staletích bylo biřmování obvykle jedinou slavností se křtem, a tak s ním tvořilo, podle slov sv. Cypriána, "dvojitou svátost". Avšak když se množily, z různých příčin, křty dětí a to v kterékoliv roční době, a když vzrůstaly farnosti (venkovské), takže diecéze nabývala velkých rozměrů, nebylo už možné, aby biskup byl u všech křestních slavností. Proto se na západě dávala přednost tomu, aby biskupovi bylo vyhrazeno dovést křest k naplnění, a tak dochází k časovému rozdělení obou svátostí. Východ naopak uchoval obě svátosti spojené, takže biřmování uděluje sám kněz, který křtí. Nicméně to může vykonat jen "křižmem", které posvětil biskup.


1291 Zvyk římské církve usnadnil rozvoj západní praxe: dvojí pomazání posvátným křižmem po křtu. První pomazání, které dělá kněz nově pokřtěnému hned po křestním obmytí, je doplněno druhým pomazáním, které dělá biskup každému nově pokřtěnému na čelo. První pomazání posvátným křižmem, které dělá kněz, zůstalo spojeno s obřadem křtu: znamená účast pokřtěného na prorockém, kněžském a královském poslání Krista. Je-li křest udělován dospělému, je pouze jediné pomazání po křtu: totiž biřmování.


1292 Praxe východních církví podtrhuje více jednotu uvedení do křesťanského života. Praxe latinské církve zase mnohem jasněji poukazuje na společenství nového křesťana s vlastním biskupem, ručitelem a služebníkem jednoty své církve, její všeobecnosti a jejího apoštolského rázu, a proto také pojítkem k apoštolským počátkům Kristovy církve.





II. Znamení a obřad biřmování

1293 V obřadu této svátosti je vhodné uvažovat o znamení pomazání a o tom, co pomazání naznačuje a vtiskuje: duchovní pečeť.

V biblické starodávné symbolice má pomazání velké bohatství významů: olej je znamením hojnosti a radosti, očišťuje (mazání před i po koupeli), dělá mrštným (mazání atletů a zápasníků); je znamením uzdravení, protože léčí pohmožděniny a rány a dává vyzařovat kráse, zdraví a síle.


1294 Všechny tyto významy mazání olejem se nacházejí ve svátostném životě. Pomazání olejem katechumenů před křtem znamená očištění a posílení; pomazání nemocných vyjadřuje uzdravení a útěchu. Pomazání posvátným křižmem po křtu, při biřmování a kněžském svěcení, je znamením zasvěcení. Prostřednictvím biřmováním křesťané, to je ti, kteří jsou pomazaní, se mnohem více podílejí na poslání Ježíše Krista a na plnosti Ducha svatého, jímž je vrchovatě naplněn, takže celý jejich život šíří "vůni Krista" (2 Kor 2,15).


1295 Tímto pomazáním dostává biřmovanec "ochrannou známku", pečeť Ducha svatého. Pečeť je symbolem osoby, znamením autority, jejího vlastnictví nějakého předmětu (proto se vtiskovala vojákům pečeť jejich vůdce, anebo otrokům znamení jejich Pána); ověřuje právnický úkon nebo nějaký dokument, a v určitých případech jej dělá tajným.


1296 Sám Kristus prohlašuje, že je označen pečetí svého Otce. I křesťan je označen pečetí: "Bůh si nás v Kristu pomazal. On nám také vtiskl svou pečeť a do srdce nám dal svého Ducha jako závdavek" (2 Kor 1,22). Tato pečeť Ducha svatého znamená, že naprosto patříme Kristu, že jsme navždy k jeho službám, ale také je příslibem božské ochrany ve velké eschatologické zkoušce.


Související texty k tématu:

Čtení z dnešního dne: Neděle 25. 2.

Gn 22,1-2.9a.10-13.15-18; Žalm 116; Řím 8,31b-34
Mk 9,2-10

Proč Ježíš vystoupil na horu a zjevil učedníkům svoji slávu? Přítomnost Mojžíše, spojeného s darem Smlouvy, a Eliáše, největšího z proroků, oblak a Boží hlas… naznačují, kým Ježíš je. Ale učedníci jsou zmateni. Kam Ježíš míří, když toto všechno prožívají a nemají o tom mluvit? Boží záchrana není otázkou vysvětlování, pouček nebo definicí. Učedníci musí nejprve sami zažít Velikonoce, stát se svědky všech událostí a přijmout Ducha svatého. Pak teprve budou schopni mluvit o tom všem. I my jsme učedníky, i my potřebujeme nejprve na sobě zakusit moc Kristovy smrti a vzkříšení, přijmout Jeho Ducha, abychom mohli svědčit o velikosti Boží.

Zdroj: Nedělní liturgie

25.2.1950 zemřel komunisty umučený kněz Josef Toufar

(24. 2. 2018) Žádný člověk není bezvýznamnou figurkou na šachovnici Boží.

P. Pavel Kučera - uprchlík a uprchlický farář

(24. 2. 2018) Tzv. uprchlický farář P . Pavel Kučera utekl v roce 1964 z komunistického Československa. Jeho posláním se pak na dlouhá...

Proti jakékoliv totalitě lze bojovat i jinak než mečem

(23. 2. 2018) V nacistickém kriminále jsem si uvědomil, že mezi Hitlerem a Stalinem je ještě třetí perspektiva, třetí možnost – a sice...

Händel - výročí narození (* 23. února 1685)

(22. 2. 2018) Tělnatý, cholerický a věřiteli pronásledovaný skladatel přinesl přese všechno skvělé plody...

Stolec svatého Petra (22.2.)

(21. 2. 2018) Svátek stolce svatého Petra připomíná primát apoštola Petra mezi ostatními apoštoly. Tuto službu ustanovil sám Ježíš a...

Katecheze o rodinách pro rodiny

Katecheze o rodinách pro rodiny
(20. 2. 2018) Papež František nabízí šest katechezí s mottem: "Mluvme o rodině! Buďme rodinou!"