Navigace: Tematické texty N NeděleDelší texty Touha po nebi jako by byla téměř zcela zadušena horečnatou prací a pozemskými nadějemi

Touha po nebi jako by byla téměř zcela zadušena horečnatou prací a pozemskými nadějemi

My křesťané často žijeme, jako by vše bylo minulostí. Jsme lidmi víry a lásky, ale chybí nám naděje. Nehledíme do budoucna, ale díváme se skoro výlučně zpět.
 
Copak by ještě mohlo přijít něco nového? Čas plyne jako písek v přesýpacích hodinách a nic víc!
 
První křesťané byli úplně jiní – dívali se vpřed. Stejně tak se ve středověku lidé rádi dívali vzhůru a daleko dopředu. Neexistuje katedrála, která by neměla vstupní portál s reliéfem Posledního soudu: Kristus zde sedí na trůnu připraven soudit a oddělovat ovce od kozlů. Všichni malíři počínaje Van Eyckem s jeho Mystickým beránkem malovali nebe; Hieronymus Bosch a Michelangelo zobrazili strach z pekla. Středověký člověk se domníval, že všechno důležité ho teprve čeká: Bůh měl přijít osušit slzy chudých, uzdravit nemocné a učinit každého šťastným. Lidé v sobě měli hlubokou touhu po nebi. Od renesance je to jinak – lidé se ptají: Neměli bychom spíše hledat nebe na zemi? Můžeme od Boha očekávat nebe jako dárek, zadarmo? Neměli bychom je spíše budovat zde, vlastníma rukama? Všechno ostatní může být pouhý sen. Marx a Engels o tom vůbec nepochybovali: nebesa podle nich byla pouhým snem, pohádkou, výplodem lidské představivosti.
 
Tato touha vzít starost o svůj život do vlastních rukou přinesla mnoho dobrých plodů. Důležitou část pozemského štěstí jsme získali díky vědě, technice a aktivnímu nasazení mnoha lidí. Ale touha po nebi jako by byla téměř zcela zadušena horečnatou prací a pozemskými nadějemi. Ne Bůh, my jsme skutečnými tvůrci svého štěstí. To sice posílilo náš smysl pro zodpovědnost, ale také jsme začali být neklidní a úzkostní: odnynějška je všechno v našich rukou. Už žádné snění!
 
Kde jsou lidé, tam je i naděje
 
Člověk se s nadějí již rodí. Pouze člověk si uvědomuje budoucnost a vnímá čas, a proto pouze člověk může doufat. Doufat totiž znamená vědět, že náš život ještě není u konce. Nejsme ještě hotoví, ještě jsme se nestali tím, čím můžeme být. To proto je v nás tak intenzivní touha po radosti, štěstí, naplnění – které se uskuteční „potom“.
Existuje mnoho druhů malých, částečných nadějí, ať už se týkají peněz, prestiže, úspěchu, zdraví nebo
přátelství, ale za každou z nich stojí fundamentální, základní naděje. Právě tak se za každou malou úzkostí skrývá úzkost radikální: zůstat bez lásky a zemřít. Ona základní naděje překonává všechny naděje částečné.
Naděje touží po lásce a po životě, což můžeme symbolicky nazvat „nebem“, „rájem“. Usilují o něj všichni lidé: všichni se chtějí přiblížit ráji a znovu k němu nalézt cestu.
 
Zpracováno podle knihy:
Gotfried Danneels – Přijď království tvé,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství

Čtení z dnešního dne: Pondělí 26.2.

Dan 9,4b-10; Lk 6,36-38

Komentář k Lk 6,36-38: Kéž dokážu být Jeho obrazem i v tom, že se rozdávám druhým. V rodině, ve společenství, kamkoli jsem postaven.

Zdroj: Nedělní liturgie

Oto Mádr, přední český teolog a jeden z nejdéle vězněných kněží u nás (+ 27. 2. 2011)

(26. 2. 2018) Oto Mádr - výrazná osobnost české katolické církve 20. století

25.2.1950 zemřel komunisty umučený kněz Josef Toufar

(24. 2. 2018) Žádný člověk není bezvýznamnou figurkou na šachovnici Boží.

P. Pavel Kučera - uprchlík a uprchlický farář

(24. 2. 2018) Tzv. uprchlický farář P . Pavel Kučera utekl v roce 1964 z komunistického Československa. Jeho posláním se pak na dlouhá...

Proti jakékoliv totalitě lze bojovat i jinak než mečem

(23. 2. 2018) V nacistickém kriminále jsem si uvědomil, že mezi Hitlerem a Stalinem je ještě třetí perspektiva, třetí možnost – a sice...

Händel - výročí narození (* 23. února 1685)

(22. 2. 2018) Tělnatý, cholerický a věřiteli pronásledovaný skladatel přinesl přese všechno skvělé plody...

Stolec svatého Petra (22.2.)

(21. 2. 2018) Svátek stolce svatého Petra připomíná primát apoštola Petra mezi ostatními apoštoly. Tuto službu ustanovil sám Ježíš a...