Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus A)
Nanebevstoupení Páně A /- Stůl slova - Aleš Opatrný

Od svého odchodu k Otci je nám blíže, než mohl být před tím. Je v našem středu skrze svého Ducha. Jeho přítomnost je zakusitelná pro každého z nás, kteří v něj věříme, kteří jej milujeme.

Nanebevstoupení Páně

Rozbor textu

1. čtení
Sk 1,1-11
Konec chvil, kdy se učedníci setkávali se vzkříšeným Ježíšem a jeho přechod k Otci byly zřejmě pro hlouček učedníků krušnou periodou. Ostatně každý může prožít podobně těžkou chvíli, když se mu po nějakém období vzmachu víry a prožívání Boží blízkosti vše najednou vzdálí. Konec Lukášova evangelia a začátek jeho pokračování, knihy Skutků apoštolů, vede čtenáře tehdy i dnes stejným směrem: k Duchu svatému. Jeho příchod je naplněním Ježíšových zaslíbení, jeho přijetí je výbavou pro život v tomto světě, kdy Ježíš je u Otce a jeho učedník zde.


2. čtení
Ef 1,17-23
Přečteme-li si celou první kapitolu listu Efezanům, budeme mít před sebou skvělý návod k modlitbě. Ta začíná rozsáhlým díkem a velebením Boha (Ef 1,3-14) a po krátkém spojovacím textu pokračuje prosbou, která přechází v proklamaci Kristovy velikosti(Ef 1,17-23). Pochopení Božích věcí je i zde ukazováno jako dar, který je Bohem samotným dáván a o nějž má smysl prosit.


Evangelium
Mt 28,16-20
Setkání se vzkříšeným Ježíšem má i zde u Matouše podobnou strukturu, jako na jiných místech evangelií: projeví se jak víra, tak nevíra některých učedníků. Ježíš je představen jako ten, kdo je v dané chvíli nepochybně přítomný a jako ten, kdo dává svým učedníkům poslání a zplnomocnění, které je podílem na jeho nesporné moci, moci povýšeného Pána. Toto zplnomocnění k evangelizaci a ke křtu je doplněno dalším podstatným elementem příslibem přítomnosti Ježíše uvnitř církve. Na tomto příslibu je potom mimo jiné vybudována ekleziologie.


K úvaze



Myšlenky k promluvě
Sk 1,1-11
Není nic jednoduššího, než si představit, jak Pán Ježíš ze země odlétá, vzhůru, daleko, daleko....Do které galaxie? Ne, je to sice jednoduché, ale takhle to opravdu nejde. Ostatně i apoštolům bylo řečeno, jak čteme v Písmu: "Lidé z Galileje, proč tak stojíte a hledíte k nebi.." A byli ujištěni, že Ježíš přijde. Tak už je to lepší - chápat, že Ježíš odešel k Otci a zase přijde, na konci časů. Ale ani to není všechno, ani to není celé. Ježíš nenechává své učedníky jen prostě čekat na svůj druhý příchod. Zůstává přítomen ve své církvi, a skrze ni ve světě, pro svět. Společenství křesťanů jej má vědomě ve svém středu: je to Pán, Kyrios, k němuž voláme: "Kyrie, eleison", což čeština velmi nedokonale překládá slovy: "Pane smiluj se!" A tomuto společenství křesťanů dává Ježíš svého Ducha, jak budeme záhy slavit o Letnicích. Ducha, který uvádí do celé pravdy. Co to znamená? Znamená to, že budeme přesně vědět, co bude, co přijde, že budeme znát budoucnost? V žádném případě. Z budoucnosti známe najisto jen dvě věci: že nás Ježíš nikdy sám neopustí a že on je ten, který svým příchodem završí dějiny světa i lidstva. Ale jestliže nás uvádí Duch svatý do celé pravdy, znamená to, mimo jiné, že budeme mnohem lépe chápat Ježíše. Že budeme lépe chápat co to říkáme, když vyslovíme slova "Pán Ježíš", když vyznáme, že Ježíš je Pán. Je to ten, komu patřím. Nepopsatelně veliký. Ten, v němž má všechno svůj smysl. Ten, kdo nese vše ve svých rukou - staletí, národy, můj život. Věřit v něj jako v Pána také znamená: vědět o jeho blízkosti, vědět: On je zde!

Od svého odchodu k Otci je nám blíže, než mohl být před tím. Je v našem středu skrze svého Ducha. Jeho přítomnost je zakusitelná pro každého z nás, kteří v něj věříme, kteří jej milujeme.

A od té chvíle, kdy Ježíšovo lidství bylo přijato do Boží slávy, je také pro nás otevřena cesta: cesta k nebi, tedy k trvalému a plnému společenství s Bohem. On skutečně odešel, aby nám připravil místo u Otce. Aby nás nenechal jen tak bloudit dějinami, ale aby dal našemu životu plné vyústění. Neodcizil se nám, ale převedl nás už teď do království svého Otce, do Boží blízkosti. Zní to hezky, až příliš hezky. Zní to vznešeně, někdy až nepříjemně vznešeně uprostřed našeho pozemského plahočení, uprostřed naší lidské bídy, zloby a neštěstí. A tady je zase chvíle, kdy si musíme připomenout: tento Ježíš donesl svůj kříž na Kalvarii. Skutečně zemřel. Skutečně trpěl. Prošlapal nám cestu, která nevede jen z nějaké hory do nebe, ale která vede skrze kříž, utrpení a smrt do nebe. A tak ho máme současně hledat v lidské bídě a v nebeské slávě. U Otce i u nás, hříšníků. Stal se opravdu mostem, který spojuje lidskou bídu s nebeskou slávou.

Čtení z dnešního dne: Středa 24. 4.

1. čtení Sk 12,24 – 13,5a; Evangelium Jan 12,44-50

Komentář k Sk 12,24 – 13,5a: Boží slovo se i dnes „šíří a rozrůstá“. Prosme za církev, aby měla cit k vkládání rukou a k vysílání hlásat!

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťanská nostalgie nefunguje

Křesťanská nostalgie nefunguje
(24. 4. 2024) Obranné křesťanské strategie jsou plodem nostalgického návratu do minulosti, což nefunguje, řekl m.j. papež František na…

Žena, která neohnula hřbet: Růžena Vacková (* 23. dubna 1901) / audio k poslechu

(22. 4. 2024) Od nacistů trest smrti, od komunistů 22 let tvrdého žaláře.

Co obsahuje vatikánský dokument Dignitas Infinita (Nekonečná důstojnost)?

(22. 4. 2024)  Co se v dokumentu píše a v čem je překvapivý?

Den Země - 22. dubna

Den Země - 22. dubna
(22. 4. 2024) 22. dubna si celosvětově připomínáme Den Země. Nejde o svátek, kdy bychom se měli stát nějakými pohanskými uctívači…

Svatý Vojtěch (23. duben)

(22. 4. 2024) Dvakrát z Čech odešel a dvakrát se vrátil. Svůj život završil mučednickou smrtí při hlásání evangelia pohanům v…

Den skautů - 24. duben

Den skautů - 24. duben
(21. 4. 2024) Na svátek sv. Jiří se připomíná Den skautů.

P. Emil Kapaun (* 20. 4. 1916)

P. Emil Kapaun (* 20. 4. 1916)
(19. 4. 2024) Emil Kapaun byl Americký katolický kněz s českými kořeny, který zahynul v zajateckém táboře v Severní Koreji v roce…