Sekce: Knihovna

Aleš Opatrný

09. Úvaha VIII - Přibližme se Kristu plněním Boží vůle

z knihy Cesta k víře , vydal(o): Pastorační středisko sv. Vojtěcha Praha

Posledně jsme uvažovali o tom, kdo to je Ježíš Kristus a snažili jsme se vyhnout příliš krátké a stručné odpovědi. Došli jsme k tomu, že odpověď na otázku, kdo je Kristus můžeme získat tím, že se ho rozhodneme nějak trvaleji a dále poznávat. Naše cesta k poznání Krista je v jistém smyslu podobná cestě apoštolů, kteří s ním chodili. A skončili jsme při tom krátkém naznačení cesty u jednoho důležitého bodu: že Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk a dotkli jsme se i toho, že tahle skutečnost se obtížně chápe.

Když bychom se vrátili do situace apoštolů, viděli bychom, že to tam bylo v jistém smyslu zdánlivě snazší, protože oni Krista poznávali postupně. Poznali v něm zajímavého a poutavého člověka a jak se jím nechávali upoutat, poznávali ho stále dál a dál. A čím dál tím víc chápali, kdo je Kristus a po vzkříšení v něm definitivně poznali toho, který byl očekáván a který byl poslán.

Dále bylo nutno tohle všechno, co oni poznali životní zkušeností a co se z prvotní malé zkušenosti rozrostlo do šíře opět zestručnit, protože bylo třeba, předat to druhým lidem. Tak vznikly různé formule vyznání, kde mělo být krátkým způsobem vyjádřeno, jak byl Ježíš vírou poznáván. Vlastně už evangelium je do určité míry zestručněním, protože je to sdělení víry apoštolů a prvotní církve dalším lidem. A zase ještě nebyl konec. Ještě v NZ se dá bloudit a všelijakým způsobem se mýlit. A to se skutečně v prvních stoletích církve dělo. Celých pět prvních století historie církve je poznačeno zápasem o dobré pochopení Krista, o pochopení jeho celé osoby.

A tak se došlo k proslulé formulaci chalcedonského koncilu /rok 451/ které říká, že Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk a božství a lidství je v něm nesmiřitelně a nerozdělitelně přítomno. Jde o formulaci velice stručnou a jasnou: Ježíš je plně Bůh a plně člověk, nedá se to od sebe oddělit a nedá se to navzájem zaměnit ani promíchat. Ale nelze říci, že touto jedinou větou pochopíme, kdo je Kristus pro nás, co nám přináší. A pokud jste se někdy dostali do situace, kdy jste chtěli druhému přiblížit to, že Kristus je Bůh i člověk, tak víte, že je to dost těžké. Není možné tuto formulaci někomu narazit na hlavu a říci: "Takhle to je". To nestačí. Vymezení chalcedonského koncilu je vlastně vymezením dráhy, ze které člověk ve svých úvahách nemá vybočit.

To ale neznamená, že by v tomto pochopení nemohl jít hlouběji a dále. A mně jde o to, ukázat ve světle Nového zákona alespoň jednu přístupovou cestu, která by vedla k pochopení Kristova lidství a božství v jedné osobě.

Ona by byla vůbec zajímavá otázka, zda jste se nad tím pozastavili, že Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk v jedné osobě současně. Možná že ne, možná, že to berete od malička samozřejmě a nikdy jste se nad tím nepozastavili. Možná, že se někdo dostal ve své víře tak hluboko, že se nemá nad čím pozastavovat. Pak je ale ještě jedna možnost: že se nebere dostatečně vážně Kristovo lidství. Byl jeden blud zvaný doketismus, kdy se Kristus bral jen jako zdánlivý člověk. Viděli v něm Božího Syna, a to lidské se bralo jen jako - řekl bych - fasáda. To samozřejmě není správné, jeho lidství nesmí přijít zkrátka. A jakmile vezmeme vážně, že Kristus je plně člověk, už je vidět, že se to s jeho božstvím dává těžko dohromady /ne že by to bylo nemožné/. Jak se k tomu můžeme přiblížit?

Nový zákon často neříká, kým Kristus je, ale mluví o tom, co dělal. Pokusíme se to říci trochu jasněji: nevymezuje přesně definice "Ježíš Kristus je ten a ten, jeho božství je spojeno tak a tak...." ale mluví o tom, jak Kristus jednal a jaký má jeho jednání vztah k Bohu. U sv. Jana to najdeme dost často, například:
Ježíš mu odpověděl: "Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. (Jan 14, 6)

nebo jinde: "Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce. Co činí Otec, stejně činí i jeho Syn."(Jan 5,19)

A pak to proslulé: "Já a Otec jsme jedno" /Jan 10, 30/.

"Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi! Jestliže je však činím a nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste jednou provždy pochopili, že Otec je ve mně a já v Otci". /Jan 10, 37, 38/

To jsou vybrané charakteristické příklady z Janova evangelia - našli bychom jich v Novém zákoně mnohem více a ty nám ukazují, jaký vztah má Ježíš k Otci a jak vypadá jeho konání. A tohle bychom si osvětlili ještě trochu blíž.

Člověk Boha poznává a více nebo méně se mu blíží. Více nebo méně je nám Bůh blízký, či více nebo méně ho chápeme. Jestliže se nám stane, že v nějakou chvíli, v nějaké situaci nebo události jednáme doopravdy dobře, víme, že to, co děláme je doopravdy správné, že je to Boží, že jsme tam, kde nás Bůh chce mít, jsme v tu chvíli s ním, v souzvuku a v jednotě, pak pochopíme, že vzdálenost mezi námi a Bohem se zmenšila. Že člověk, který jedná velice dobře, který jedná podle Boha a ne podle sebe, má v tu chvíli k Bohu velice blízko, je s ním ve zcela úzkém vztahu

Kdybychom tenhle postoj dovedli dál a dál, můžeme se přiblížit k pochopení Ježíše. A teď to musíme říci souhrnně, jak se nám souhrnně vypráví celý obsah evangelií - uvědomte si, že Pán Ježíš hlásal Boží království, ale sám si nebudoval žádné pozice. Nikde nenajdeme, že to a ono dokázal, že by si chtěl v Izraeli vybudovat takové nebo onaké postavení - byť k tomu, aby mohl hlásat zvěst o Božím království.

Celé jeho postavení vůči Otci charakterizuje věta: "Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo." (Jan 4, 34)

To byla jeho životní náplň: konat vůli Otcovu, ne vůli svou, protože od Otce přišel, je Božím Synem od věčnosti, nestal se jím nějak postupně. To co ho vidíme dělat, je naprosto dobré, zcela svrchovaně dobré a není v tom žádné zlo - to za prvé. Za druhé: on je v tom co dělá celý. Nevidíme v něm žádné rozdělení, rozpojení, žádnou rozpolcenost. Jde celou svou osobností za uskutečněním Otcovy vůle, za uskutečněním Božího plánu.

Tohle je velice stručně a jasně řečeno ve známém úryvku listu Filipanům:
Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí - a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán. (Flp, 2, 5 -11)

Ježíš se všeho zříká jenom proto, aby byl naprosto poslušný Otci. Je možné, aby se nechal Otcem zcela ovládnout a naplnit. A všechno to dělá jako člověk, takže jeho lidství není nic ubráno. Ježíšovo lidství je pro jeho poslušnost, pro jeho lásku a ochotu sloužit naplněno Bohem, naplněno božstvím. Protože zde není žádná rozdělenost, žádná rozdvojenost, mezi tím, co Ježíš dělá a myslí, mezi tím co dělá a kým je, pak je v něm to božské plně.

Pokud my děláme něco dobrého, pak se ještě v našem nitru najde dost pýchy nebo sobectví, prostě kus něčeho, co není Boží. Tohle u Ježíše není, jeho chování je v naprostém souladu s tím, kým on sám je. Když koná Boží vůli a koná ji celý život, celou svou existencí, Bůh je v něm stále. To je jeden pohled.

A druhý pohled, který ho doplňuje, je jaksi z obrácené strany. Když Bůh chce člověku říci srozumitelněji, kým je, pak mu to musí říci na lidské rovině. A sv. Jan to řekl jedním výrazem "Na počátku bylo Slovo. To Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh." (Jan 1,1) Jestliže je Ježíš plně Bohem a přitom současně člověkem, pak člověku přijatelným způsobem ukazuje, kdo je Bůh. Pak se v Ježíši Bůh vyslovuje na lidské rovině.

A opět se podíváme na celek, jak k nám o Ježíšovi mluví evangelia. Vidíme, že v Ježíši je jasně a nezkresleně Bůh u díla, že je to Bůh, jako byl Abrahámův, Izákův, Jákobův, Bůh, který jedná, který slíbil Vykupitele. Tohoto Boha poznáváme v Ježíši. A tak dostáváme shodu mezi tím, co v sobě Ježíš přináší a mezi tím, co dělá. Mezi tím, kým je a mezi tím, co dělá.

Bylo by dobré a myslím přímo nejlepší, kdybyste si vzali ke čtení 2. kapitolu listu Filipanům /Flp 2, 5 - 11/ a kdybyste si v Janově evangeliu našli různá místa o Ježíši.

Snažte se podle tohoto kostrbatého návodu sami pochopit, jak k nám Bůh v Kristu přišel. Bez osobní snahy o poznání to nejde.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• 01. Úvod
• 02. Úvaha I - Rozvíjet předpoklady pro víru
• 03. Úvaha II - Vycházejme z osobní zkušenosti
• 04. Úvaha III - On o mně ví
• 05. Úvaha IV - křesťanská víra je něco jiného, než jen o Bohu vědět
• 06. Úvaha V - Bůh a všední život
• 07. Úvaha VI - Poznejme Ježíše, chceme-li poznat Boha
• 08. Úvaha VII - Postupné objevování Krista
• 10. Úvaha IX - Kristův život jako Čin
• 11. Úvaha X - Poznat Boží cesty
• 12. Úvaha XI - Kristovo narození a křesťanské chápání Vánoc