Sekce: Knihovna

Norbert Baumert

3. Bůh mluví zřetelně

z knihy Dary ducha Ježíšova II

2.2. Bůh mluví zřetelně

Jak se dar Ducha v Pavlovi utvářel? Jaké vyvolal účinky? Co nám říkají Pavlovy listy o životě křesťanských obcí? Vedle mimořádně rozsáhlého prostoru pro rozvinutí lidské originality, jenž Duch Pavlovi poskytl, ukazují Pavlova svědectví základní linie křesťanského bytí, které jsou platné pro všechny časy, ale také zvláštnosti, které v přítomnosti nacházejí nápadné obdoby.


2.2.1. Pavel: Zjevení

Vnější dramatičnost počátku Pavlova obrácení ukazuje na intenzívní vnitřní průběh: "Na cestě, když už byli blízko Damašku, zazářilo kolem něho náhle světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel hlas: ’Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?’" (Sk 9, 3 - 4). Pavel v tom poznává hlas svého "protivníka", skloní se a ptá se, co má dělat. Oslepne, tři dni nic nejí a jde do tábora těch, které ještě donedávna pronásledoval a kteří se ho stále ještě bojí.

Jak si to vysvětlíme? Zjevně se v něm prosadila velmi účinná protisíla, která uskutečnila takové obrácení. Pokusy prozkoumat psychologické předpoklady tohoto procesu mají jistě své oprávnění. Intenzita jeho pronásledovatelské činnosti ukazuje, že v něm již dlouho probíhalo střetnutí s Ježíšem. Měl oči, aby viděl záři na Štěpánově tváři i na tvářích obětí svého pronásledování, a byl natolik poctivý, že tuto "slávu", o níž později tolik napsal, jednoduše nepopřel. Nakonec se ho poznání Ježíše dotkne s takovou silou, že uvidí nesmyslnost a převrácenost svého dosavadního počínání.

Zde samozřejmě přichází veškerá lidská psychologie až na samou hranici a zbývá jen otázka: Počítáme s tím, že Bůh je zcela a úplně, v nitru i zevně partnerem našeho života? Že on, který je nosným základem všech fyzikálních a psychických procesů, zasahuje i přes veškerou imanentní logiku naší vlastní psychiky do našeho života, nebo ještě lépe: uchvacuje jej a posléze soustřeďuje? Pavel byl teologickým realistou nejen díky Starému zákonu, ale ještě více se jím stal setkáním s Ježíšem Kristem. Zde byl zjevně při díle někdo jiný, partner, který ho vyzýval, který ho tlačil a kladl na něj nárok:"Budiž vzdán dík Bohu, který nás stále vodí v triumfálním průvodu Kristově a všude skrze nás šíří vůni Kristova poznání" (2 K 2, 14). Vždy, když se chce vzepřít, cítí Pavel silnější ruku toho, který se ho "zmocnil" (Fp 3, 12) a jehož "zajatcem" a "otrokem" se nyní stal. Tak na něm spočívá jakási nutnost a vnitřní nezbytnost: "Nemohu se chlubit tím, že kážu evangelium; nemohu jinak, běda mně, kdybych nekázal" (1 K 9, 16). A to říká apoštol svobody!





2.2.2. Zkušenost s Bohem a s Kristem jakožto zkušenost s Duchem

Nemůže být žádná pochybnost: Ježíš z Nazareta a jeho mladá církev jsou pro Pavla tak silným podnětem, že Pavel sám zcela jasně a nejlépe ví, že to, co se v něm nyní děje, musí být dílem právě tohoto Ježíše, kterého poznává jako Božího Syna: "Tomu, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, se zalíbilo zjeviti ve mě svého Syna . . . " (Ga 1, 15). Zároveň Pavlovi Bůh sám daroval přijetí na místo syna skrze "Ducha přijetí za syny" a "poslal do srdce Ducha svého Syna, Ducha volajícího: Abba, Otče" (Ř 8, 15; Ga 4, 5 - 6). Skutečnost, že Pavel dvakrát charakterizuje zkušenost s Duchem aramejským modlitebním zvoláním, ukazuje, že je zde zachycena původní zkušenost prvních křesťanů (jistě s oporou v Ježíšově modlitebním zvolání - Mk 14, 36).

Podobně původní je i jiné aramejské modlitební zvolání "Maranatha". V 1 K 16, 22 asi nenaznačuje vyhlížení Kristova druhého příchodu, nýbrž znamená: "Pán přišel". Toto volání mohlo v prvokřesťanském shromáždění zaznít především tehdy, když obec Ježíšovu "přítomnost" prožívala zvláště intenzívně: "Pán je zde, je mezi námi skrze svého Ducha." 31 Tím jsou v Novém zákoně oba základní komponenty zkušenosti s Duchem - volání k Otci a vztah ke Kristu - obsaženy v mateřské řeči prvních učedníků.

Pavel udělal první zkušenosti také právě v době, kdy mluvil aramejsky, v aramejsky mluvící obci. Tento proces zřejmě zasáhl tak hluboko, že i nyní mu vyjádření těchto základních vztahů přecházelo přes rty v jeho "křesťanské mateřštině". A tak v těchto formulacích máme před sebou jakoby pralátku křesťanské a pavlovské zbožnosti. V řečtině pak nastupuje výraz "Kyrios": ". . . nikdo nemůže říci: ’Ježíš je Pán’, leč v Duchu svatém" (1 K 12, 3).

Autobiografický odkaz lze předpokládat také za 2 K 4, 6: "Bůh, který řekl: ’Ze tmy ať zazáří světlo’, zazářil v našich srdcích (v mém srdci) . . ." To není jen učená teologická narážka na Gn 1, 3 nebo Iz 9, 1, nýbrž je to poukaz na to, jak mocně Pavel prožíval onen nový začátek: volání, mocné jako na počátku stvoření! Pro něho se od té chvíle ztotožnila Boží činnost ve stvoření, v dějinách Izraele a v jeho dosavadním životě s činností Ježíšovou (Ga 1, 15). Pavel poznává své vlastní "nové stvoření" (2 K 5, 17; Ga 6, 15) jako nejhlubší záměr Božího jednání s ním od samého počátku, jako uzdravení od kořenů a Boha zakouší jako stálou tvůrčí sílu ve svém nitru. Světlo, které v něm zazářilo, je "světlo na tváři Kristově" (2 K 4, 6) a hlas, který slyší je hlas Ježíše z Nazareta, jehož volání trvá ještě v Pavlových současnících.





2.2.3. Společenství věřících

Pavel si nedělal žádnou starost s tím, jak je taková identifikace Božího jednání s člověkem Ježíšem možná; nemohl pochybovat, že to tak je! A vydává o tom svědectví . Vnitřní výzva ho bude i dál odkazovat na Ježíše, na toho "Ježíše, kterého pronásleduje" (Sk 26, 15), na "Krista" ( 1 K 12, 12), a to znamená na "lidi ve městě", kde "se dozví, co má dělat" (Sk 9, 6).

Tímto způsobem pokračuje dále proces Božího vtělení. Boží život zasahuje člověka Pavla nejprve v jeho nitru, ale potom roste a utváří se ve zpětném pohledu na dějiny - na to, co se stalo a co se děje - totiž na to, co v Ježíšově církvi a později v jeho vlastním zvěstování víry předchází. Tak Pavel prožívá stále nové potvrzování toho, že jeho niterné setkání je opravdové a že to není výtvor fantazie.

To je zkušenost s Bohem a s Kristem jakožto zkušenost s Duchem: ne nějaké stupňování citů, nýbrž překvapivé zjištění, že se v našem nitru ozývá někdo jiný. Tento jiný se prokazuje sebou samým, vnitřní hodnotou svého světla a svého volání, zároveň však také tím, že nás odkazuje na verfikovaná data dějin spásy a na jednání uskutečnitelná v našem vlastním životním okruhu. Tak nám ukazuje, že nás lidi bere vážně i s celou naší ohraničeností a dějinnou podmíněností.

Toto vnitřní volání Pavla neopustí po celý jeho život, a tím se Pavel stává typem pro všechny pozdější křesťany. Neboť on není povolán (jako ostatní apoštolové) od historického Ježíše, nýbrž (jako my všichni) od vyvýšeného Pána. Je povolán tím, jenž od počátku vše uspořádal a "nás již před stvořením světa vyvolil" (Ef 1, 4), a tak mohl dosavadní a nové dějiny víry integrovat do jednoho celku. Toto dává Pavlovi nesmírnou vnitřní jistotu a pevnost, "základ", na němž může bezpečně stát proti celé generaci židovské zákonické zbožnosti, proti celému pohanskému světu a také proti tendencím, které z obojího ještě zůstávají v nové obci nebo tam znovu pronikají. Zároveň ví, že zůstává odkázán na tuto novou obec, na toto "tělo Kristovo". Proto stále znovu bojuje o vnitřní jednotu židokřesťanů a pohanokřesťanů (1 K 1; Ga 2). Taková jasnost a pevnost může posléze spočívat jen v jednom konkrétním člověku, v jádře konkrétní osoby a ne v nějaké neosobní "intuici".

Živá obec je proto vybudovaná na "základě apoštolů a proroků" (Ef 2, 20). Katolická církev si podržela vyhraněný smysl pro to, že živá církev stále spočívá na základě živých lidí s "apoštolským posláním". Jejich životní funkce mohou ale být brány vážně jen tehdy, jednají-li tito lidé z Ducha. K tomu patří, že stále zůstávají otevřeni vůči členům církve s prorockým posláním, takže oba póly se stále nově zakoušejí jako od Boha darované a na sebe navzájem odkázané. Proto dodnes patří k podstatě Kristovy církve, že žije z tohoto dvojitého pramene. Církev není ani jinak myslitelná. Nemůžeme se proto divit, že Bůh mluví i dnes k lidem v církvi jasně, bezprostředně a důrazně a museli bychom se spíše divit, kdyby prorocké podněty chyběly (srov. 1 S 3, 1; Ž 74, 9; 1 Mak 4, 46; 14 - 41). Přitom je patrná mimořádná Boží mnohotvárnost. Bůh každého člověka volá jeho vlastním jménem a dává každému věřícímu jeho nezaměnitelné "charisma". To znamená: Vyhrazuje si právo stále novým způsobem darovat jednoho a téhož Ducha, kterým jsme všichni pokřtěni v jedno tělo (1 K 12, 4 - 13).





2.2.4. Dnes: Nové hledání

Hledáme-li podobné stopy, začíná to většinou velmi jednoduše. Na jednom shromáždění spolupracovníků BDKJ referoval jistý duchovní pastýř mládeže o informativní cestě do USA, při níž poznal Charismatickou obnovu, a pak pozval mladé lidi na společný víkend. Jeden z účastníků píše:
"Přesto, že jsem důslednému křesťanskému životu tehdy mnoho smyslu nepřikládal, na tento víkend jsem se přihlásil. Dnes už si přesně nepamatuji, co se v oněch dvou dnes dělo, ale vím ještě, že velmi mnoho bylo pro mne cizí a nezvyklé a že ve mně vznikl jakýsi ’obranný mechanismus’. Spontánní modlitba - k tomu ještě velmi osobní - před více než čtyřiceti lidmi mi připadala prostě nemožná. Měl jsem potíže vůbec jen mluvit s cizími lidmi.

Zpovědní rozhovor první večer byl asi prvním impulsem k překonání této uzavřenosti. Dostalo se mi odvahy alespoň trochu vyjít ze svého nitra a při bohoslužbě jsem dokázal volně vyslovit přímluvnou modlitbu. Dnes se často směji sám sobě, ale tehdy jsem poznal, že se svojí uzavřeností jsem nebyl žádná výjimka, spíše naopak.

Navenek neměly tyto dny ve společenství zpočátku žádné účinky, ale jsem si vědom, že jsem se domů vracel s ohromnou radostí a vědomím, že jsem našel nějaký vztah k Bohu. Pravidelné modlitební večery, kde se již po několik týdnů scházelo více než třicet účastníků, se brzy staly nejdůležitější součástí mého modlitebního života. Trvalo chvíli, než jsem zpozoroval, že svůj kontakt s Bohem nemohu omezit jen na pár hodin v modlitebním kroužku. Následovalo údobí intenzivního studia Písma a z toho docela pomalu vyrostla určitá věrnost Pánu. V tomto čase hledání a zkoumání jsem prožíval: Bůh je zakusitelný, v životě je realitou, v modlitbě živým protějškem, je tím, kdo mě začal uvádět do pohybu. Ve výčtu ovoce Ducha svatého jmenuje Pavel po lásce na druhém místě radost. Z této radosti darované do Boha vychází síla, která mě stále nese."





2.2.5. "Naplnění" Duchem svatým

"Naplnění" znamená, že Duch Boží člověka "vyplňuje", proniká všechny oblasti a člověk "je obdarován z jeho plnosti milostí za milostí" (J 1, 16), buď v náhlém průlomu, nebo pozvolna.

Jedna řeholní sestra píše po 25 letech řeholního života:
"Před několika léty jsem se zúčastnila exercicií pro jednotlivce netušíc, co se může stát. Moje modlitba byla až dosud namáhavá a vleklá. Slova ze Zj 2, 2.4: ’Vím o tvých skutcích, o tvém úsilí i o tvé vytrvalosti . . . Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku’ ve mně potvrzovala prázdnotu, kterou jsem trpěla. Při první společné modlitbě s vedoucím exercicií mi bylo, jako by mě někdo převedl přes most na druhý břeh. Vynořila se ve mně veliká touha - být sama s Bohem. Exercitátor mi řekl: ’Modlete se a Bůh vám všechno ukáže.’

Hledala jsem osamělé místo, Cosi se ve mně modlilo, aniž bych hledala slova. Potřebovala jsem se jen otevřít. Bůh mi vzal moji sebejistotu a já jsem se odevzdala do jeho rukou. Hlubiny mého nitra propukly jako oživený vulkán - jako když pluh uvolní výživnou půdu a vynese ji na povrch. Bůh se zcela přizpůsobil mojí povaze. Bouřlivý začátek byl vystřídán klidem a posléze za sebou zanechal hluboký pokoj. Najednou jsem mohla říci své ’ano’ celým srdcem, celou duší a ze všech svých sil. ’Zasnoubím si tě na věky, zasnoubím si tě spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním, zasnoubím si tě věrností a poznáš Hospodina’ (Oz 2, 21 - 22). Tato řeč, která mi byla předtím cizí, dostala důvěrný tón. Učila jsem se nechat se milovat , nechat se vést, odevzdat se zcela a úplně Bohu.

Prosila jsem Pána o pokoru a téhož večera mi ukázal, co pokora a skromnost je - ve společném životě s ostatními. Vše, ale opravdu vše se v mém životě změnilo. Stala jsem se radostným člověkem. Moje chyby a hříchy, které mě kdysi od Boha odvracely, se nyní staly podnětem k přiblížení se k němu. Výrok svatého Pavla: ’. . . neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání?’ (Ř 2, 4) mne osvobodil od mé vnitřní bídy. Nyní je to stále nové začínání s Bohem. Právě ve své slabosti zakouším jeho sílu. Jeho láska je slitování. Proto mohu jen děkovat a i toto jsem napsala plná vděčnosti Bohu."

U jiných se "naplnění" děje téměř neznatelně, po mnoha malých krocích:

"Tehdy - dva roky před maturitou - jsme se museli u našeho učitele náboženství naučit latinskou svatodušní sekvenci a modlili jsme se ji před každým vyučováním. Dělali jsme to bez zájmu. Po létech mi tato sekvence přišla znovu na mysl. Začala jsem se ji modlit, až jsem si ji oblíbila. Zajímala jsem se o to, co tam je řečeno o Duchu svatém: ’Svatý Duchu, sestup k nám’.

Od té doby jsem se modlila k Duchu svatému nejprve před těžkými situacemi, později denně. Pracovala jsem jako sociální pracovnice a on sám byl mým rádcem a pomocníkem ve styku s lidmi. Po létech jsem tyto své zkušenosti a myšlenky v hovoru sdělila (zdánlivě náhodně) jednomu knězi. Proti jeho doporučení - přijít do modlitební skupiny - jsem měla nejdříve mnohé výhrady. Není to jen pro mladé lidí? Jsem přece cizí - to tam mám jít sama? Pak se našel někdo, kdo mě vzal s sebou. Překonala jsem mnohé překážky - všechno mi bylo nové, ale nevzdala jsem se a vždy znovu jsem tam šla. Jednoho dne jsem se už cizí necítila.

Pak přišlo svatodušní setkání. Na konci těchto dnů jsem věděla, že mi bylo darováno nové, živé setkání s Bohem, naším Otcem a s jeho Synem, který přišel na zem pro naši spásu a aby také mně zcela osobně tuto spásu daroval. Od té chvíle cítím, že Duch našeho Pána v nás působí. Stále znovu zakouším dary jeho lásky a jeho vedení. Bůh si na mne udělal čas, abych mohla zakusit jeho blízkost."





2.2.6. "Abba - Otče"

"Bylo to druhého dne našich obvyklých exercicií. Klečela jsem v jedné řadě s jinými studenty našeho domu. V kostele jsme tiše meditovali o tom, co jsme právě slyšeli: ’Bůh je náš Otec’. Pokoušela jsem se děkovat mu a opětovat jeho lásku. Náhle jsem poznala, že tento dík byl od něj přijat. Směla jsem mu říci ’Ty’. Zatímco jsem to tiše vyslovovala, pozorovala jsem, že to v mém nitru vyvolalo živé pohnutí: odevzdání a otevření se, přijetí a opětování. Byla-li moje modlitba obvykle obrácena ke Kristu, mohla jsem nyní z nové hlubiny duše říci: ’Otče’ a pokaždé mnou procházela vlna hluboké úcty a lásky, klanění a chvály. Bylo to, jako když tryská silně překypující pramen. A brzy jako když se spustí stavidla. Silný vnitřní proud mě nesl k Bohu a zároveň jsem cítila, jakoby od něho přicházela vlna, která mě stále víc a stále hlouběji vtahovala do něho. Mohla jsem to vše jen nechat probíhat. V úžasu, v nesmírné lásce a v hluboké radosti. Při každé nové "vlně" jsem věděla vždy znovu: To je to, na co jsem vždy podvědomě čekala a někde v hloubce tušila; že by mě ovšem toto božské štěstí mohlo tak bezmezně naplnit, to bych nečekala nikdy. Nechala jsem se unášet a stále jsem si z nejhlubšího srdce opakovala: ’Ano - Otče - Ty - můj Otče.’ Když jsem přišla do světnice, bylo to, jako bych vstupovala do kaple.

Samozřejmě jsem se domnívala, že to byla jedinečná hodina milosti a že zítra vše půjde dál dosavadním, prostým způsobem. Jak jsem se ale podivila, když vnitřní hnutí neustávalo, nýbrž se vždy nově oživovalo a bylo spíše ještě intenzivnější a hlubší. Často jsem prožila podnět k modlitbě v jazycích. Protože jsem však tehdy - před více než 25 lety - nevěděla, co to bylo, nenechala jsem slova volně plynout a ovládala jsem se. Ptala jsem se spíše jestli si smím ponechat tak intenzívní lásku a radost a měla jsem také pochyby, zda se s tím mohu duševně vyrovnat nebo jestli za tím nevězí nějaké pokušení. Ale před očima mi vždy znovu stála odpověď: ’Miluj Pána, svého Boha, celou svou duší, celou svou myslí a ze všech svých sil.’ A pozvolna jsem pochopila, že Duch v nás volá: ’Abba , tati!’ (Ga 4, 6)."





2.2.7. "Našel jsem však Ježíše"

Jeden kněz vypráví: "Po léta jsem měl pocit, že nepokračuji dále, že v duchovním životě stagnuji, ačkoli dodržuji všechna obvyklá cvičení. Hodně jsem se modlil o Ducha svatého. Zareagoval jsem hned na první pozvánku mně dosud neznámé Charismatické obnovy, která se mi dostala do rukou.

Pod vedením Ducha svatého se uvolnil příliš úzký kruh mého duchovního života. Zároveň se má modlitba zjednodušila a stala se prostší. Stalo se něco pozoruhodného: Vlastně jsem se vypravil najít Ducha svatého. Našel jsem však Ježíše. Docela nově a výrazně zazářil přede mnou i v mém nitru. A přece to nic pozoruhodného nebylo, neboť: ’Duch svatý vám připomene všecko, co jsem vám řekl’ (J 14, 26). Duch svatý je zcela zaměřen na Ježíše. Jeho úlohou je stavět nám Ježíše před oči, dovést nás k němu. ’On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne’ (J 16, 14). A s Ježíšem jsem našel lidi."

V posledních patnácti letech jsem slyšel tolik podobných zpráv a často jsem je přezkoumal dalším doprovázením dotyčných osob, že z toho musím dovodit, že Bůh dal lidem naší doby novým způsobem "poznat (zakusit) spásu" (L 1, 77). Bůh přitom bere takový ohled na jedinečnost jednotlivců, že jejich příběhy jsou vždy originální a neopakovatelné. Zároveň jsou však mnohé zkušenosti ve svých základních rysech velmi podobné, takže by v tom mohla spočívat jedna z hlavních příčin, proč se určití lidé dají dohromady. To, co je táhne k sobě, jistě nespočívá, jak se často domníváme, v typu lidské zkušenosti. Vyplývá to snad z určitého Božího vedení? Vždyť i Pavel byl veden jinak než ostatní apoštolové. Nemůže nám jít o to, abychom zkušenosti klasifikovali nebo ohodnocovali. Je třeba je pouze pozitivně dosvědčit - v úctě před skutečností, že Bůh se v dějinách církve až dodnes ukazuje mnoha lidem také jiným způsobem.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Témata: Duch svatý

Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 18.4. Zelený čtvrtek

Ex 12,1-8.11-14; 1 Kor 11,23-26; ; Jan 13,1-15

Komentář k 1 Kor 11,23-26: Chci svým životem docenit dar Kristova Těla tak, abych se proměňoval v to, co jím a piji. On sám mi v této proměně pomáhá. Nechci mu klást překážky!

Zdroj: Nedělní liturgie

Proč se Velikonoce nazývají Velikonoce?

Proč se Velikonoce nazývají Velikonoce?
(22. 4. 2019) Proč neříkáme třeba Vajíčkonoce? Nebo Jaronoce?

Velikonoce - svátky jara?

(21. 4. 2019) Velikonoce jsou svým původem svátkem jara. Již ale Židé dali kananejskému pohanskému svátku jara zcela nový význam...

Velikonoce

Velikonoce
(21. 4. 2019) Květná neděle, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota; velikonoční noc (vigilie), příběh Velikonoc

Velký pátek

(18. 4. 2019) Velký pátek je připomínkou utrpení a smrti Ježíše Krista na kříži.

Zelený čtvrtek

(17. 4. 2019) Význam a obsah Zeleného čtvrtku. Proč je zelený?

Spouštíme novou službu – texty P. Richardse v češtině

Spouštíme novou službu – texty P. Richardse v češtině
(17. 4. 2019) Americký kněz P. Larry Richards zveřejňuje každý den na svém twittrovém účtu kratičký komentář k nějakému...

Rodinný život 2/2019

Rodinný život 2/2019
(16. 4. 2019) Ženy a muži – rozdílné světy, které se snaží najít vzájemnou rovnováhu. Dvě strany jedné mince. Jsou ženy horší...

Velikonoční rozhovor s redemptoristou Davidem Horáčkem. Sledujte živě v úterý od 19:00 ze Svaté Hory

(15. 4. 2019) O čem jsou doopravdy Velikonoce? Jak je prožívají na Svaté Hoře u Příbrami? Páter David Horáček, redemptorista a...

Květná neděle

Květná neděle
(14. 4. 2019) Květná (nebo též Pašijová) neděle je označení pro poslední postní neděli před Velikonocemi. Název svátku je odvozen od...