Sekce: Knihovna

Úkoly farnosti (Edward Górecki)

z knihy Farnost na přelomu století

Adresáti farářské služby

Trojí úkol farnosti, zvěstovatelský, posvěcující a řídící, má farář plnit pod vedením diecézního biskupa (kán. 519). Tento vztah k diecézi a jejímu biskupovi je nutný, má-li být farářova služba opravdu spásonosným působením v církvi a prostřednictvím církve. Zmíněný vztah k biskupovi, který se vyjadřuje v jednotě a podřízenosti, způsobuje, že služba faráře farnímu společenství má eklesiální ráz.

Adresáty služby faráře a jeho spolupracovníků jsou lidé, kteří ve farnosti bydlí nebo se v ní přechodně zdržují. Nelze tuto povinnost omezit jen na věřící-katolíky, i když především oni budou adresáty jeho evangelizačního úsilí. Církev myslí na všechny, ke kterým farář může mít přístup. Kán 762 říká, že podstatnou povinností kněze je hlásat evangelium všem. Totéž zdůrazňují papežové Pavel VI. a Jan Pavel 11.19 Podle kán 528 § 1 se má farář postarat, aby s pomocí věřících bylo evangelium zpřístupněno rovněž těm, kteří jsou nepraktikující nebo nevyznávají pravou víru. Kán 771 § 1 zavazuje faráře k tomu, aby zajistil hlásání Božího slova také těm věřícím, kteřís ohledem na své životní podmínky postrádají řádnou, všem společnou pastorační péči. V uvedeném kánonu se jedná o tři skupiny lidí. Jsou to: vystěhovalci, utečenci, turisté; tělesně nebo duševně postižení (např. hluchoněmí) a osoby, které v neděle a svátky musí vykonávat nutnou práci (např. v nemocnicích, na železnicích, v pořádkové službě). Diecézní biskup má případně s pomocí biskupské konference ustanovením pastýřů pro některé speciální skupiny zajistit jejich náboženské potřeby nebo jejich doplnění v mimořádné mezifarní pastoraci. Co bylo výše řečeno o adresátech zvěstovatelského úsilí, týká se také služby v oblasti posvěcující a řídící. Neboť přijímání svátostí a jiné úkony posvěcující nebo řídící jsou důsledkem přijetí Kristovy radostné zvěsti a osobního odhodlání věřících.



Předmět pastýřské služby ve farnosti

Předmět trojího úkolu faráře je popsán v Kodexu: po stránce zvěstovatelské v kán. 528 § 1 a 762-780; v oblasti posvěcující jsou aktuální kán. 528 § 2, 530 a patřičné aplikace IV. knihy Kodexu; pro oblast pastýřsko-řídící jsou závazné hlavně kán. 529 § 1 a § 2, kán. 536, 537 a kánony o právech a povinnostech věřících. Uvedené kánony by měly být občas povinnou lekturou každého kněze, nejen pracujícího v pastoraci. Zde nechci podrobně tyto úkoly analyzovat. Udělal jsem to v knize "Církev se uskutečňuje ve farnosti". V naší společné reflexi se zaměřím na zdůraznění některých důležitějších bodů.

A) V oblasti zvěstovatelského úkolu si dovolím podtrhnout požadavek Kodexu, aby věřícím bylo hlásáno neporušené Boží slovo (kán. 528 § 1), čímž se vylučuje bludné učení a také neopodstatněné opomíjení některých částí Kristova a církevního učení. Celé Boží slovo napomáhá totiž k oslavě Boha a spáse lidí (srv. kán. 781 § 1). Protože to, co slouží člověku, oslavuje zároveň Boha (gloria Dei vivens homo), má zvěstování také obsahovat všechno, co napomáhá k zdokonalení člověka, jeho spasitelné seberealizaci. Proto je nutné předkládat lidem nauku církve o důstojnosti a svobodě lidské osoby, o úkolech, jednotě a trvanlivosti rodiny, o povinnostech člověka ve společnosti a uspořádání světských věcí podle Božího řádu, o sociální spravedlnosti (kán. 768 § 2, 528 § 1). V této souvislosti nelze opomenout témata katolické výchovy dětí a mládeže. Výchova, na kterou má každý pokřtěný právo (kán. 217, 229 § 1), může a má být podpořena ze strany církve tím, že věřícím - vychovatelům bude zpřístupněna motivace, cíl a způsob výchovy.

V dnešním světě ideové dezorientace a ničení opravdových lidských hodnot, zdá se být nutné využití různých okolností pro zpřístupnění náboženské orientace lidem. Aktuální je tedy tzv. "zvěstovatelská" informace. Stejně si žádá patřičné využití pohřebních ceremonií k dobře promyšlené katechezi o cíli a smyslu lidského života. V tomto kontextu je srozumitelná snaha církve o to, aby před přijetím svátosti se konala patřičná příprava nejen jejich uchazečů, nýbrž také jim blízkých osob.

Při plnění posvěcujícího úkolu nelze na prvním místě nezdůraznit eucharistii, která má být centrem života a aktivity ve farnosti. Dosažení tohoto umístění eucharistie jako oběti, pokrmu a přítomnosti v podvědomí a životě věřících je podmíněno hlavně dvěma praktikami: 1. společnou přípravou nedělní a sváteční eucharistie knězem a jejími aktivními účastníky a pak jakýmsi prodloužením eucharistického společenství v podobě mezilidského setkání, pokud možno také za účasti kněze; 2. věnováním patřičné pozornosti svátosti smíření (tam, kde to je možné zařídit v určitých hodinách nebo celodenně službu ve zpovědnici), neboť dobře prožitá zpověď (bez spěchu s otcovským přístupem zpovědníka) je skvělou přípravou a školou chápání a prožívání eucharistie.

Druhým důležitým bodem v oblasti posvěcující služby je pomoc věřícím, aby se naučili modlit, vypracovali si vlastní osobní způsob modlitebního setkání s Bohem, nevyjímaje také pěstování kompletace. Dobrou příležitost k tomu skýtá adorace Nejsvětější svátosti, dobře připravená a moudře vedená. Zpřístupnění správného chápání dne Páně, postní a poutní praxe a významu odpustků věřícím se jeví v souvislosti s modlitbou jako evidentní požadavek, jako určitý druh modlitby činem-postojem, jako důležitý posvěcující prostředek.

V oblasti řídicí je velmi významné uvedení v Kodexu tří skupin lidí, kterým se farář má zvlášť věnovat. Jedná se napřed o osoby nemocné a blízké smrti a jiné, nacházející se v těžké situaci (chudé, utiskované, osamělé, vyhnané z vlasti apod.), pak o manžele a rodiče (v souvislosti s jejich manželskými a rodičovskými povinnostmi), a také o děti a mládež (kán. 529 § 1, 528 § 1). Předpokladem a současně podmínkou úspěchu ve vedení farnosti je poznání farníků, dialogický přístup k věřícím a otevřenost faráře na spolupráci s laiky.



Společně konaná pastýřská služba; vztah faráře k laikům

Kán 519 zdůrazňuje, že farář plní svou službu ve spolupráci s ostatními kněžími a jáhny, pokud ve farnosti jsou a v součinnosti s křesťany -laiky. Tento požadavek zákonodárce se týká také malé farnosti. Je opodstatněný povahou církve jako shromážděni (ecclesia) věřících v Krista, evangelizovaných a evangelizujících.

V kán. 529 § 2 zákonodárce ukládá faráři povinnost uznávat a podporovat "vlastní podíl" laiků na poslání církve. Je to jejich specifické poslání, které plní ve světě, kde se snaží časný řád utvářet podle evangelních zásad (kán. 235 § 2). V kánonech 211 a 225 je zdůrazněno zapojení laiků do hlásání evangelia, v kán. 217 a 229 § 1 poznání křesťanské nauky nezbytné k patřičnému postoji v životě a v kán. 210 přispívání ke svatosti církve. Toto všechno má farář nejen uznávat, ale o poslání laiků také poučovat a v jeho plnění je podporovat." Je samozřejmé, že má věnovat čas přípravě laiků na je čekající úkoly, požadované ve farnosti nebo na mezifarní anebo diecézní úrovni.

Způsobů aktivit laiků ve farnosti je mnoho. Jedním z nich je jejich účast ve farních radách, o nichž mluví kán. 536 a 537. Jiným je předkládání svých návrhů a potřeb (nejen vlastních) pastýřům individuálně nebo společně (kán. 212 § 2 a § 3). Kán 215 a 216 skýtají možnost aktivity v sdruženích nebo spolčování se v oblasti soukromého apoštolátu (kán 216). Lze očekávat, že určitý počet laiků bude zapojen do úřední zvěstovatelské funkce nebo úředně organizovaného apoštolátu.



Osoba faráře a úroveň pastýřské služby

Dobré plnění úkolů ve farnosti je podmíněno kvalitou osoby faráře. Proto kán. 521 § 2 a 3,524 ukládají diecéznímu biskupovi povinnost věnovat obsazení farnosti zvláštní pozornost a píli. Kánony 1740 a 1741 skýtají podstatu k jeho odvolání, vyžaduje-li to blaho věřících.





III. Dnes zvlášť aktuální problémy

Vztah farnosti k jiným legálním církevním společenstvím

Zvykli jsme soudit, že v rámci diecéze jsou farnosti jedinými lokálními seskupeními věřících, která plní spásonosné poslání. Tak tomu není." Existují totiž také jiná církevně legální společenství, vzniklá jako congregationes christifidelium (sdružení, hnutí nebo jiné druhy církevního seskupení věřících), ve kterých se podobně jako ve farnostech koná eucharistie, slavená ve spojení s biskupem, čímž je splněno podstatné eklesiologické kriterium plného církevního společenství. Tato společenství poskytují svým členům trojí službu. Farnost ve vztahu k nim můžeme popsat jako shromáždění (raději aggregatio než kodexové congregatio), jehož jednotící síla je v eucharistii, konané a prožívané v konkrétním společensko-kulturním prostředí. Ta jiná, ne-farní společenství, sjednocuje nejen eucharistie, nýbrž také původní charisma zakladatele hnutí. Proto nelze nepřiznat, že zmíněná jednotící síla je nezřídka větší ve společenstvích, ve kterých členy dodatečně spojuje charisma. V návaznosti na koncilní konstituci o posvátné liturgii (č. 2) lze oprávněně soudit, že konstitutivním prvkem církevnosti lokálních společenství na území diecéze není farnost, nýbrž každé legální eucharistické společenství."

Koexistence farního společenství a ne-farního charismatického společenství na tomtéž území staví určité úkoly před farnosti a jejich vedení a také před vedení zmíněných společenství. Oba druhy společenství se vzájemně ovlivňují. Mělo by to prospět farnosti v podobě většího pochopení pro individuální charisma farníků (srv. kán. 214, 216) a vypracovávání bratrského ovzduší, aby se farnost stala opravdu společenstvím. Pro ne-farní společenství by bylo ziskem větší pastorační zaměření, starost nejen o úzký okruh vlastních členů.



Důsledky chápání farnosti jako společenství

Chápání farnosti jako communitas fidelium (společenství věřících) nabádá k praktickým aplikacím.

Napřed připomíná Pavlovo nazývání církve Kristovým tělem a vzájemnou závislost všech jejich údů. Taková skutečnost církve poukazuje na spoluzodpovědnost jejích členů a má vésti logicky k součinnosti ve farnosti a jiných církevních společenstvích.

Druhá aplikace navazuje na nebezpečí schématu u lidí a zároveň v způsobu předkládání evangelia a poskytování pastorační pomoci jako i v jejím přijetí. Proto se na jedné straně jeví požadavek tvoření různých menších skupin evangelizace, na druhé straně je nezbytný dialogický způsob pastorace, který zohledňuje individuální potřeby a těžkosti. Pastorace, která počítá s určitou individualizací a existencí skupin ve farnosti musí směřovat k tomu, aby mnohotvárné úsilí sloužilo blahu celé farnosti nebo na mimofarní církevní úrovni. Je otázkou, jak spojit větší počet menších společenství ve farnosti, nutnou starostlivost o ně a zmíněnou individualizaci s angažujícím vedením farnosti. Pomoc mohou poskytnout dobře připravení laici.



Příprava laiků

Požadavek Kodexu (kán 519), aby do plnění trojího úkolu ve farnosti byli zapojeni také laici, je splnitelný jen tehdy, kdy se jim umožní příprava na úkoly je čekající. Kán 231 § 1 říká, že laici, kteří se natrvalo nebo časově věnují službě v církvi, mají povinnost získat patřičnou formaci, přiměřenou druhu plněného úkolu. Je tedy nezbytné školení příštích a tím více aktuálních spolupracovníků faráře z řad farního voluntariátu. Je hodné doporučení, aby patřičnou znalost církve získaly také osoby, které nebudou přímo zapojené do konkrétních úkolů, mohly by však být mluvčími prospěchu a blaha farnosti nebo církve vůbec.



Práva a povinnosti farníků

Farní společenství je společenstvím členů církve, jimž přísluší povinnosti a práva (kán. 96). Dnešní člověk se často ptá na práva a povinnosti v konkrétním společenství, sdružení nebo společnosti. Proto dnes již nelze úspěšně pracovat bez ohledu na to, co kdo může a co má konat. Dát věřícím vizi takového prostoru v církvi, který navazuje na křest a zdůrazňuje zodpovědnost za plodné členství a aktivitu se zdá být nutné pro formaci věřících budoucna, v tom také pro formaci duchovních.



Závěr

Farní struktury mají maximálně napomáhat náboženskému životu věřících. Toto kriterium nabádá diecézního biskupa a někdy i zákonodárce k jejich změnám. Největší význam pro plodnost pastýřské služby ve farnosti má osoba faráře. Jeho vnitřní kvalita, dobrá teologická příprava a vnímavost k očekávání dnešního člověka jsou těmi znameními, na které navazuje Nejvyšší Pastýř svou milostí a dává vzrůst.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Témata: Farnost

Čtení z dnešního dne: Pondělí 23. 11.

Zj 14,1-3.4b-5; Lk 21,1-4

Komentář k Zj 14,1-3.4b-5: Janovo vidění mě na konci církevního roku přesvědčuje symbolickým číslem plnosti o zcela reálné účasti na Boží slávě!

Zdroj: Nedělní liturgie

Advent

Advent
(23. 11. 2020) Základní informace, texty na nástěnky, adventní věnec, Advent pro děti....

C. S. Lewis

(21. 11. 2020) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ († 22. 11. 1963)

Doporučujeme

Doporučujeme
(20. 11. 2020) S Pánem Bohem se žije naživo - knižní rozhovor s Alešem Opatrným

Kostel Krista Spasitele na Barrandově - omalovánky

Kostel Krista Spasitele na Barrandově - omalovánky
(20. 11. 2020) Na sídlišti Barrandov v Praze byl v roce 2020 postaven úplně nový a krásný kostel s komunitním centrem.

Texty na nástěnky - vyšlo další vydání předtištěných textů

Texty na nástěnky - vyšlo další vydání předtištěných textů
(19. 11. 2020) Vyšel nový soubor předtištěných textů na nástěnky pro období advent 2020 – Ježíše Krista Krále 2021.…

Litanie ke Kristu Králi

(19. 11. 2020) Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nad životem i smrtí... (odkaz na vojtechkodet.cz)

Doporučujeme k přečtení

Doporučujeme k přečtení
(18. 11. 2020) Útlá knížka s trefnými a neotřelými pohledy na jednotlivé oblasti duchovního života a křesťanské víry. Myšlenkově…

Slavnost Ježíše Krista Krále

(16. 11. 2020) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém…

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(14. 11. 2020) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen…