V mém mládí mi bodláčí mých vášní přerostlo přes hlavu
V mém mládí mi bodláčí mých vášní přerostlo přes hlavu a nebylo ruky, jež by je vytrhala. V srdci mé matky jsi však už tehdy začal budovat svůj chrám. A proto se matka zalekla a měla strach z křivých cest, po kterých kráčejí ti, kdo se k tobě obracejí zády, a ne tváří.
Napomenutí mé matky mi připadala jako ženské řeči
Připadlo mi, že ty, můj Bože, jsi mlčel, když jsem se ti dál vzdaloval. Skutečně jsi ale ke mně tehdy vůbec nemluvil? A čí to byla slova, ne-li tvoje, co tak často zaznívala do mých uší ústy mé matky, která v tebe věřila? Přesto jsem si žádné nevzal k srdci, abych podle nich jednal. Často mě v ústraní napomínala, na což si dosud pamatuji, s nesmírnou starostlivostí. Mně taková napomenutí připadala jako ženské řeči, kterými bych se styděl řídit. Ale byla to tvá napomínání, což jsem nevěděl. Domníval jsem se, že ty mlčíš a mluví jen ona. Ale tys nemlčel, a promlouvals ke mně skrze ni. A v ní jsem já, její syn, syn tvé služebnice a tvůj služebník opovrhoval tebou. Nevěděl jsem to a slepě a střemhlav jsem se vrhal do zkázy, takže jsem se mezi vrstevníky styděl za méně nezřízený život, než byl jejich. A když jsem se navíc svými hanebnostmi neuměl vyrovnat ostatním, vymýšlel jsem si věci, které jsem nikdy nespáchal. A to jen proto, abych nebyl považován za hloupějšího…
Moje matka nepolevila a nepřestávala se kvůli mně obracet k tobě, Bože
Bože, ty jsi ale vztáhl svou ruku z výšin a vytrhls mou duši z hluboké temnoty, když za mě moje matka, tobě oddaná, prolévala slzy víc, než matky oplakávají tělesnou smrt svých dětí. Opřena o víru a vedena duchem, kterého měla od tebe, totiž viděla mou smrt – a tys ji, Pane, vyslyšel, vyslyšel jsi ji a nepohrdl jsi jejími slzami, které proudem skrápěly zem pod jejíma očima všude tam, kde se modlila: vyslyšel jsi ji.
Plynulo skoro devět let, během nichž jsem se válel v hlubokém bahně a temnotě. A když jsem se snažil zvednout, upadl jsem ještě hlouběji. Mezitím ona nepolevila v pláči a vzdychání a nepřestávala se kvůli mně každou hodinu svých modliteb obracet s nářkem k tobě. A její modlitby pronikaly před tvou tvář, a tys mě přesto nechal napospas té temnotě a já jsem se v ní sem a tam zmítal.
„Nech ho v tom, jenom se za něho modli k Pánu.“
Mezitím jsi k matce různě promlouval. A dals jí odpověď i ústy jednoho biskupa. Když ho Monika žádala, aby byl tak laskav a promluvil se mnou – biskup tohle dělával, kdykoliv narazil na vhodného posluchače –, on to odmítl. A zcela rozumně, jak jsem pochopil později. Odpověděl jí totiž, že jsem zatím nepoučitelný „Ale nech ho v tom,“ řekl. „Jenom se za něho modli k Pánu: on sám to musí objevit…“ Zároveň jí vyprávěl, jak on sám dříve bloudil.
A když se tím, co řekl, nedala moje matka uklidnit, ale s ještě větším naléháním a pláčem trvala na tom, aby se na mne podíval a promluvil se mnou, řekl jako reakci na její neodbytnost: „Jdi už! Jako že žiješ, nemůže se stát, aby syn takových slz zemřel.“ Přijala tato slova, jak pak často v rozmluvách se mnou připomínala, jako hlas z nebe.
