"Chceme, aby to tu vypadalo jako v Islámském státě?"

Ježíš, nepřátelé a uprchlíci

Jen stěží se dá v poslední dny vyhnout tématu uprchlíků. Řeší se v práci i v autobuse, před televizí i ve škole. Někteří proklamují otevřené srdce, ale každý, kdo nese odpovědnost za druhé a zvláště za děti si položí první otázku: „Chci, aby to tu vypadalo jako v Islámském státě?“

Do této atmosféry jsem četl Lk 6,20 – 32. Až s úžasem jsem procházel Ježíšova slova: „Ale vám, kteří mě slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují. Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou, a bude-li ti brát plášť, nech mu i košili! Každému, kdo tě prosí, dávej, a co ti někdo vezme, nepožaduj zpět.“ (Lk 6,27-30). A tak jsem si položil otázku: Jestliže takto máme smýšlet o nepřátelích, neplatí to o uprchlících?

Ze svědectví Čechů, kteří nyní na hranicích Srbska a Chorvatska pomáhají, vím, že mezi uprchlíky jsou často těhotné ženy nebo rodiče s malými dětmi. Stále přicházejí k dobrovolníkům a ptají se, ve které jsou zemi.  Jsou zmatení, vystresovaní, často zcela vydáni do rukou převaděčů, vyděšení z ozbrojených vojáků,… A tak se mi stále vrací otázka, zda jde v této situaci mlčet. Už vícekrát zaznělo, že soucit bez rozumu přinese možná úlevu, ale po čase se ukáže, že má krátký dech. Chladný rozum bez soucitu zachrání možná hodnoty, ale ztratí lidskou tvář. Soucit musí jít ruku v ruce s rozumem, spravedlností a odvahou. Není však právě nyní čas na odvahu?

Co lze tedy dělat? Předně pomoci těm, kteří se vydali na pouť a nyní jsou na cestě. Státy na mnoha místech neumí zvládnout desítky tisíc poutníků – pití, toalety, odpad, spacáky či stany  na přespání. Blíží se zima. Je zřejmé, že my nemůžeme vyřešit celou situaci, ale lze nezůstat lhostejní. Jako skvělý považuji společný web charitativních organizací: www.pomocuprchlikum.cz Lze zde najít nejrůznější formy hledané pomoci tak, jak každý uzná za vhodné a pro sebe možné.

Velmi se diskutuje o přijetí, tedy o trvalejším pobytu migrantů. Za dané situace je skoro nemyslitelné, že by naše země zůstala zcela stranou. Ale počet přijatých migrantů a forma přijetí je diskutovanou otázkou státních orgánů. Skutečnou otázkou ovšem zůstává, zda tito běženci budou vytlačeni do problematických lokalit, kde již dnes žijí „nepřizpůsobiví“. Zjevně jim taková „integrace“ hluboký vztah k naší zemi nevytvoří. Avšak existuje naděje. Možná se to zdá málo. Přesto je naděje, která znamená šanci začít žít za normálních podmínek – vydělávat si na živobytí, chodit do školy, učit se jazyk, přijmout návyky, které jsou typické pro zdejší kulturu. A tady je velké pole pomoci. K tomu má sloužit další projekt www.pomocuprchlikum.charita.cz, kde je možné nabídnout pomoc v rámci vlastních sil.

Mohu-li, prosím vás: Nezůstaňme lhostejní. Třeba tyto národy budou jednou zachraňovat nás.

Michal Němeček