Světci jsou pravými reformátory církve,
skrze něž se církev vracela k prostotě
a zároveň otevírala nový přístup k víře
 
 
Neodvažoval bych se tvrdit, že stojíme před začátkem křesťanského věku. Neboť' co je to přesně křesťanský věk? Souhlasím však s tím, že křesťanství má vždy znovu šanci nového začátku. Jednou jsem napsal, že křesťanství je zároveň hořčičným zrnem i stromem, že je vždycky současně Velkým pátkem i Vzkříšením.

Velký pátek prostě nikdy není za námi, vždycky je tady, a církev nikdy není hotový dorostlý strom. Pak by totiž také někdy uschla a zanikla, proto se vždy znovu nachází v situaci hořčičného zrna. V tomto smyslu s ním zcela souhlasím, že vlastně vždycky stojíme před novým začátkem, který v sobě nese i naději. Úkol svobodně se rozhodovat k víře a ve svobodě věřit, věřit na svědectví nemocnému světu, v sobě také nese nové naděje, nové možnosti křesťanského projevu. Právě věk početně redukovaného křesťanství může vytvořit novou živost uvědomělejšího křesťanství. V tom smyslu před námi stojí třeba i nový druh křesťanského věku. Neodvažuji se prorokovat, zda to půjde pomalu, nebo rychle. Co však skutečně zdůrazňuji: V křesťanství je přítomný vždy nový začátek. Takové začátky se už teď objevují a budou se objevovat i nadále. A budou plodit nové, intenzivní formy křesťanského života.

...

Co skutečně potřebujeme, jsou lidé, kteří jsou křesťanstvím vnitřně uchváceni, kteří je prožívají jako štěstí a naději, kteří se proto stávají těmi, kdo milují. A takovým pak říkáme světci. Pravými reformátory církve, skrze něž se církev vracela k prostotě a zároveň otevírala nový přístup k víře, byli vždycky světci.

Vzpomeňme ' třeba na to, že Benedikt na konci starověku vytváří formu života, díky které pak křesťanství projde stěhováním národů. Nebo František a Dominik - to je ve feudální, ustrnulé církvi naprosto nový rozkvět evangelijního hnutí, které žije chudobu evangelia, jeho prostotu, jeho radost, a které pak vyvolá skutečné masové hnutí. Nebo si připomeňme 16. století. Tridentský koncil byl důležitý, ale jako katolická reforma se mohl prosadit jen proto, že existovali světci jako Tereza z Avily, Jan od Kříže, Ignác z Loyoly, Karel Boromejský a mnoho jiných, kteří byli prostě vnitřně zasaženi vírou. Svým způsobem touto vírou originálně žili, vytvářeli pro ni formy, skrze něž pak také nastoupily nutné a ozdravné reformy. Proto si myslím, že reformy určitě nevyjdou od různých fór a synod, i když tyto synody mají také své oprávnění a mnohdy jsou nezbytné. Podle mne reformy přijdou od přesvědčivých osobností, které nazýváme světci.
 
(Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí, otázky kladl Peter Seewald, Portál, Praha 1997, 187-88)