I Ježíš plakal nad zemřelým přítelem

Je naprosto pochopitelný smutek toho, kdo ztratil milovanou osobu, s níž sdílel mnoho věcí. Sám Ježíš byl dojat a plakal nad svým zemřelým přítelem. Je to jako by se zastavil čas: otevře se propast, která pohltí minulost a také budoucnost. Smutek po zemřelém může obecně trvat značně dlouhou dobu. V celém procesu vyvstávají otázky: o příčinách smrti, o tom, co se ještě mohlo udělat, co člověk prožívá v okamžiku krátce před smrtí…

Po upřímné a trpělivé cestě modlitby a vnitřního osvobození se ale člověk může a má otevřít pro vnitřní pokoj. Utěšuje nás totiž vědomí, že nedochází k úplnému zničení těch, kdo umírají. Víra nás ujišťuje, že Vzkříšený nás nikdy neopustí. Tak můžeme smrti zabránit, aby neotravovala náš život, aby nezne-hodnocovala naše city, aby nás nevrhala do temné prázdnoty.

Neprodlužovat smutek

V určitém okamžiku smutku po smrti blízkého člověka je třeba dojít k náhledu, že my, kteří jsme ztratili drahého člověka, máme ještě splnit své poslání, a že není správné toto utrpení prodlužovat, jako by to byl projev úcty. Milovaná osoba nepotřebuje naše utrpení, ani jí nelichotí, když ničíme svůj život. Také není nejlepším projevem lásky nepřetržitě na ni vzpomínat a pořád ji zmiňovat, protože to svědčí o našem svázání minulostí, která už tu není, místo o lásce k dotyčné osobě, která už nepatří tomuto světu.

Neplýtvejme energií tím, že se budeme dlouhé roky zdržovat v minulosti. Protože čím více žijeme ve spojení s Ježíšem Kristem a čím lépe žijeme na této zemi, tím větší štěstí budeme moci sdílet s našimi drahými v nebi. Čím víc se nám bude dařit zrát a růst, tím více krásných věcí budeme moci přinést k nebeské hostině.

Ježíš Kristus říká: Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! 
Věřte ve mne! Já jsem vzkříšení a život. 
Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít navěky.
Já jsem cesta, pravda a život! (srv. Jan 11,25. 14,1.6)