Zatkli mě 15. 8. o slavnosti Panny Marie Nanebevzaté

Ježíši, včera odpoledne mě zatkli

Ježíši, včera odpoledne, o slavnosti Panny Marie Nanebevzaté, mě zatkli.
Začala mi zkušenost života uvězněného člověka.
V hlavě mi víří tolik zmatených myšlenek:
smutek, strach, napětí, mé srdce je zraněné.
Ve svém pokoření se rozpomínám na slova Písma:
Byl započten mezi zločince. (Lk 22,37)

V tomto nesmírném oceánu hořkosti 
s sebou nemám zhola nic, jen růženec 
a společnost tvoji a tvé matky, Ježíši.

Můj Bože, mé všechno.
Ježíši, nyní mohu říci jako apoštol Pavel:
Já, František, jsem nyní
vězněm pro Krista.“ (srov. Ef 3,1)
Ještě v temnotě noci,
ponořen do oceánu úzkosti a hrůzy,
se poznenáhlu probírám:
musím čelit nastalé skutečnosti.
Každou minutu chci opakovat:
„Ježíši, miluji tě!“  (16. 8. 1975)

Když jsem už nebyl schopen se jinak modlit, recitoval jsem Zdrávas

Když se mi během dlouhého pobytu ve vězení někdy přihodilo, že má fyzická a psychická slabost překročila únosnou mez, a já nebyl schopen se jinak modlit, tehdy jsem pouze recitoval Zdrávas Maria. Opakoval jsem tuto modlitbu mnohokrát. Svěřoval jsem vše do Mariiných rukou.

Panna Maria mne nikdy neopustila. Stále mne provázela na mé bolestivé pouti celou řadou věznic. V oněch dnech přetěžkých zkoušek jsem se velmi prostě a s dětskou důvěrou modlil následujícím způsobem: „Matko, jestliže víš, že již nebudu moci být užitečný církvi, pak mi dopřej tu milost, abych dokonal svůj život tady ve vězení. Jestliže ale víš, že budu moci být církvi ještě ku prospěchu, pak mi dopřej, abych z vězení vyšel na svobodu právě v den, kdy se slaví některý z tvých svátků.“

Po patnácti letech věznění přišel 21. listopad 1988

Pak přišel jeden deštivý den. Bylo 21. listopadu 1988, slavnost Mariina představení v chrámě. Předvolal si mě ředitel věznice a … byl jsem propuštěn.