(Pomoc těm, kteří chtějí pomáhat druhým k víře)
Snad každý z nás má ve svém okolí někoho příbuzného nebo známého člověka, na kterém mu záleží, kterého by rád přivedl k víře. Je to přání úctyhodné a dobré, ale jak víme, není vždy splnitelné. Mnozí tedy hledají nějaký šikovný způsob, nějakou kouzelnou formulku nebo zaručeně úspěšný postup, jak toho dosáhnout, aby ten nebo ta, na kterém mi záleží, konečně uvěřil.
Jenže jak pomoci do vlaku člověku, který nechce? Jak pomoci k víře někomu, kdo uvěřit nechce? To opravdu nejde! Je třeba rozlišovat situace: stane se, že někdo se na cestu víry vydá a chce se dostat dál nebo k jádru věci - tomu můžeme pomoct. Jindy je to tak, že dotyčný člověk o víru zájem nemá, my ale máme zájem o to, aby uvěřil.

Tomu, komu ale chceme k víře pomoci my, v této situaci vlastně pomoci nelze. Není totiž k čemu: pomáhat někomu na cestu, po níž nechce, není možné. Spíše je třeba pomoci tomu, kdo o jeho uvěření usiluje, a to k trpělivosti a k naději. Protože bez trpělivosti bude víru vnucovat, a to nikdy nikoho nenadchne, spíše naopak - zablokuje. A bez naděje prohlásí dotyčného za ztracený případ, opustí ho nebo se za něho přestane (případně nezačne) modlit. A to je samozřejmě škoda.

A konečně je možný i třetí případ, že někdo nemá o víře ponětí do té míry, že se k rozhodování o uvěření či neuvěření ani nedostal. Takovému člověku potom mnohdy můžeme ukázat v základních obrysech, co že to vlastně křesťanská víra je a můžeme možná odbourat i některé předsudky, které má.

V žádném případě ale nesmíme zapomenout, že víra je křehká rostlina, která roste na poli důvěry a je něčím, co se rodí mezi člověkem a Bohem - nikdy ne jen mezi námi a tím, kdo se má k víře přiblížit.

Proto my sami někdy nemůžeme být pravými původci víry druhého, ale jen svědky, pomocníky, v jistém slova smyslu "porodními bábami" vznikající víry.



***

Text celé publikace, kterou tiskem vydalo Pastorační středisko, naleznete zde .