Svatá Terezie z Lisieux řekla, že pocity ukřivděnosti nespokojených mnišek plodí mnoho zla. Takto pokoušený člověk se postupně stává sběratelem křivd. Žije tak, že počítá křivdy, které mu způsobili druzí, nebo spíše křivdy, o nichž je přesvědčen, že mu je způsobili druzí. To ho vede k určité „spiritualitě oběti spiknutí“. Takoví lidé se pak zazdívají v sebeobraně. Považují se za oběti, proti nimž se spikli ti druzí (zlí, mocní, nadřízení, …). Kromě toho se u nich stále prohlubuje stav úzkosti a postupně zcela ztrácejí pokoj.

Izidor "rolník" (1080-1130) pracoval na polích u statkářů. Během dne je často vidět, jak se o samotě modlí. Ostatní námezdní dělníci na něj proto žalují: nechce se mu pracovat. Hospodář tedy kontroluje výsledky jeho práce. Zjistí ale, že sklidil stejné množství obilí jako ostatní. A stejně při orání.  A tak se z neoblíbeného nádeníka stává hospodářův důvěrník...

Ježíš dokáže působit i prostřednictvím naší slabosti. Slabost nám nebrání, abychom byli pro Krista plně disponováni. Právě naopak, dokonce nám může pomoci, abychom nestavěli do středu sami sebe, nýbrž abychom byli skutečně otevření Ježíšovu Duchu.

Ježíš nám otevřel přístup k Bohu. Je jako horolezecký průvodce, který při výstupu na nějakou horu dosáhne vrcholu a přitahuje nás k sobě, vede nás k Bohu. Svěříme-li mu náš život, necháme-li se Jím vést, máme jistotu, že jsme v bezpečných rukách, v rukách našeho Spasitele, našeho přímluvce.

Jakkoliv není pojem „společenství“ ani jeho výskyt v životě církve ničím novým, je v poslední době pojmem frekventovaným. V některých kruzích a u některých jednotlivců je společenství doporučováno takřka jako všelék nebo jako povinná forma života, jinde je problematizováno nebo přímo odmítáno.

Jsem součástí velikého díla. Bůh mě stvořil a svěřil mi úkol, který neobdržel nikdo jiný. Mám své poslání – i kdybych je třeba v tomto životě nepoznal, bude mi odhaleno v tom příštím… Jsem součástí velikého díla, jsem článkem řetězu, pojítkem mezi lidmi. Bůh mě nestvořil bezdůvodně.

Hovořit o lásce, vztazích, sexualitě není snadné… a přitom je to tak důležité! Krása Božího stvoření je nesmírná. Snad většina lidí má ovšem pocit, že jakmile o tomto tématu hovoří katolíci, vždy jsou to slova plná odsuzování. Jako by církev byla škarohlídem, který lidem nepřeje lásku, a sexualitu dokonce odmítá. 

Kolikrát nás v duchu napadlo: „Tady se nedá žít!“ Takovou zoufalou reakci možná vyvolaly „nemožné“ poměry doma, na pracovišti, nebo v našem státě. Ať už jsou důvody těchto našich povzdechů jakékoli, můžeme přece jen tvrdit jedno: Náš domov zde skutečně není. Je trochu těžké mluvit o takovém tématu, protože by to mohlo zavánět jako vybízení „utéci ze zlého světa“.

Protože se ve své práci mnohdy snažíme přehnaně seberealizovat, jsme přetíženi. Kdybychom jednoduše konali práci jako svůj úkol, kvůli službě - ne kvůli uznání, pak bychom byli méně křečovití a urputní a přitom mohli pracovat neméně nebo dokonce více a efektivněji.

V následujícím přehledu budeme mít zejména na mysli účast laiků na pastoraci v širším slova smyslu. Tedy hlavně ty, kteří svou pastorační práci vykonávají „v rámci svého křesťanského bytí ve světě“.

Telefonovali mi z hradeckého biskupství, abych se připravil na televizní natáčení, které bude na Libici nad Cidlinou, v rodišti svatého Vojtěcha. O něco později mi volali z pražské televize. Režisér mi řekl: „Potřebujeme s vámi natočit krátké šoty, které budou vysílány při bohoslužbě papeže Jana Pavla II. V Praze (1997) v nějakém televizně hluchém místě..." A tak jsem se začal připravovat. Přečetl jsem si mnohá rozsáhlá pojednání...

V češtině vyšel nový, rozšířený a dlouho očekávaný "benedikcionál" - Obřady žehnání. Jde o překlad římského rituálu, do kterého byly na doporučení České biskupské konference vloženy další texty. Kniha je vhodná jak pro farnosti, tak i pro použití v rodinách apod.

"Bůh je pramenem a počátkem všeho požehnání.  On jediný je dobrý a své tvorstvo naplňuje požehnáním. Církev má účast na kalichu požehnání. A v síle Ducha Svatého koná svou službu také tím, že ustanovila různé druhy žehnání, kterými volá lidi ke chvále Boha, k prosbě o jeho ochranu.  Služba žehnání je spojena s vykonáváním Kristova kněžství, toto poslání mají ale také laici, muži i ženy." (Ze Všeobecných pokynů)

„Prosme Pána o milost nemít strach, nelakovat život, ale brát jej tak, jak přichází, snažit se řešit problémy, jako apoštolové, a usilovat o setkání s Ježíšem, který je nám nablízku vždycky i v temných chvílích života.“

Definice Mesiášova poslání se může jevit jako zklamání. Obvyklé očekávání spásy se vztahovalo především na konkrétní útrapy Izraele – mířilo ke znovunastolení království, svobody a nezávislosti Izraele a tím přirozeně i k materiálnímu vzestupu značně zchudlého národa. 

Církevní dokumenty zdůrazňují, že pastýřem v pravém a plném slova smyslu je biskup a kněz. Tím ovšem není řečeno, že by se laici neměli nebo nemohli podílet na pastorační práci církve, přesněji na pastoraci, evangelizaci a katechezi.

Přestože každý z apoštolů, kteří viděli na vlastní oči vzkříšeného Ježíše, poskytl Tomášovi přesvědčivé svědectví, nechtěl uvěřit. Je možné, že jeho nevěřícnost plyne ze závisti. Lze vytušit jeho myšlenky: „Proč jsem nemohl být s ním? To není spravedlivé.“ Místo aby přiznal svou závist, hraje chytrého. Závist je zvláště absurdní tam, kde se dotýká duchovního života.

Podle židovského práva ženy a děti nemohly skládat důvěryhodné, věrohodné svědectví. Bůh si ale nevybírá podle lidských kritérií. Prvními svědky Ježíšova narození jsou pastevci, prostí a obyčejní lidé; prvními svědky Vzkříšení jsou ženy.