Touhy člověka ukazují na Tvůrce
Hovořit o lásce, vztazích, sexualitě není snadné… a přitom je to tak důležité! Krása Božího stvoření je nesmírná. Lidé však na základě své slabosti a prostřednictvím falešných učitelů snadno vyměňují svou velikost za ponížení, svou důstojnost za úpadek. Místo toho, abychom hleděli do nebe, a tak naplno žili na zemi, zahrabáváme se pouze do hlíny země. Nejtragičtější je, že o svém sebeponižování ani nevíme.
Mistrně o tom píše G. K. Chesterton: „V celé lidské historii platí zvláštní zákon, že lidé mají neustále snahu podceňovat své okolí, podceňovat své štěstí, podceňovat sebe.“
Jsem přesvědčen, že mladí lidé ve svém nitru pociťují touhu prožít pravou lásku. A nejen to. Vnímají, že láska je daleko větší než to, co kolem sebe pozorují a co sami mnohdy prožívají. Podvědomě vnímají, že láska má někde své skutečné naplnění. Touhy člověka často ukazují na Tvůrce.
Jako by církev byla škarohlídem…
Snad většina lidí má ovšem pocit, že jakmile o tomto tématu hovoří katolíci, vždy jsou to slova plná odsuzování. Jako by církev byla škarohlídem, který lidem nepřeje lásku, a sexualitu dokonce odmítá!
Je to divný předsudek. Částečně ho způsobila nešikovnost a úzkoprsost věřících. Církev ve svém učení vždy obhajovala velikost lidské lásky, a proto i sexuality. Avšak v praktickém životě věřících kolovaly, a snad i kolují, neustálé obavy, nepochopení a nedocenění lidského těla a lidské lásky. Kdybychom dobře poznali, jak krásně o tomto tématu psal zesnulý papež Jan Pavel II., žasli bychom a radovali se, že Duch svatý svou církev vede.
Odhalujme krásu lásky v její velikosti
Chceme-li v současnosti stát na straně mladých lidí a jejich skutečných ideálů, nemůžeme být svázáni pomýlenou praxí, ani se nesmíme nechat zmást novodobými učiteli bezuzdnosti a slabošství. Ba, je třeba vyhnout se zbabělosti plynoucí ze strachu, že může přijít i odmítnutí. Dnes více než kdy jindy je záslužné a nutné odhalovat krásu lásky v její velikosti, odhalovat důstojnost stvořeného člověka, dodávat mladým lidem odvahu, svědčit jim o cestách, které vedou k dosažení pravé lidské velikosti, probouzet v nich vnitřní sílu k sebezáporu, vidět obtíže, znát úskalí, dodávat odvahu malátným, ale zároveň neustále podporovat skryté dobro v člověku a přivádět ho k vysokým metám lidské přirozenosti.
Nevnucujme, nýbrž s přesvědčivostí ukazujme, že cesta k prožívání pravé radosti ze života a důstojnosti osoby člověka je sice cestou náročnou, ale tou nejlepší. Mnozí po ní šli a nelitovali. Ba naopak!
