Křest Páně neslavíme kvůli křtu

11.1.2013, Angelo Scarano

Křest Páně neslavíme kvůli křtu
Foto: Michal Němeček

Křest Páně neslavíme kvůli „události křtu“,
ale kvůli zjevení Kristovy osoby...

Tento svátek je především epifanií neboli zjevením Kristovy osoby. Právem východní liturgie řadí tento svátek ke zjevení mudrcům a k zázraku v Káně (Jan 2,1-11), kde je řečeno, že „Ježíš zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něho uvěřili“. Nakolik je zavádějící mluvit při tomto svátku o našem křtu, je dobré „se držet“ liturgické doby: křest Páně neslavíme kvůli „události křtu“ (ta je koneckonců vedlejší, protože pomazání Duchem na křtu Janově nezávisí), ale kvůli zjevení Kristovy osoby, zjevení započaté o Vánocích. Je dobré se tohoto pohledu přidržet a katecheze o křtu řadit tam, kam v liturgii náležejí, tedy do okruhu postní a velikonoční doby.

Svátek Křtu Páně je zakončením Vánoc.
Jak souvisí křest Páně s tajemstvím narození Páně?

Zároveň dnešní svátek je zakončením vánoční doby. Přirozeně nás však musí napadnout otázka, jak souvisí křest s tajemstvím narození. Souvislost je velmi prostá: v obou případech se jedná o zjevení. Syn Boží se vtělil, a tak ukázal (zviditelnil, učinil přístupným našim očím) svoji slávu, důstojnost (Jan 1,14: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn.“). I evangelista Lukáš potvrzuje, že Kristovým narozením se zjevila Boží sláva (Lk 2,9: „sláva Páně se rozzářila“; 2,14: „nebeské zástupy chválily: ´sláva na výsostech´“). Ježíšova sláva (důstojnost) se posléze zjevila i třem mudrcům (Mt 2,11), svatebčanům v Káni (Jan 2,1n.), Janu Křtiteli po křtu v Jordánu (Otcova slova a sestupující Duch zjevují, kdo Ježíš doopravdy je – člověk obdařený důstojností Božího Syna - Dárce života). Jasně tedy vidíme, že všechny tyto události vánočního okruhu mají jako společného jmenovatele zjevení slávy. A tou slávou můžeme rozumět vyzařování Božího charakteru, identity. V těchto událostech poznáváme, kdo Bůh je – on se nám zjevuje a dává v Synu.

Proč se Kristus nechal pokřtít?

Je na místě otázka, proč se Kristus nechal pokřtít. Je jasné, že tento křest mu „nic nepřidal“: všimněme si, že Duch na něj sestoupil po jeho vystoupení z vody, tedy po křtu, aby se naznačilo, že přichází nezávisle na ponoření do jordánských vod. Kristus právě tím, že se podvolil křtu vodou, ukázal kontinuitu s Janovou službou: bylo totiž vhodné, aby se při Janově službě „zjevil“ jako ten, který „přebírá štafetu“ od předchůdce. Tímto úkonem rovněž potvrdil, že Jan byl skutečně poslaný od Otce, že jeho křest byl „v Božím plánu“. Veřejným symbolickým uznáním předchůdce a jeho služby Kristus nepřímo poukázal na sebe, lépe řečeno na Otce.

Kristus žije především pro Otce a má oči upřené „k nebi“:
a právě toto nebe se po křtu „otevře“...

Další paprsek epifanie k nám přichází z rozhovoru s Janem Křtitelem. Ježíš jasně říká, proč přichází k vodám Jordánu: ne z pokory, ani z touhy se zjevit druhým jako slíbený Zachránce, ale z lásky k Otci, „aby splnil Otcův záměr“ (tak Mt 3,15). Jinými slovy přichází kvůli Otci, ne kvůli sobě a své „realizaci“. Vidíme tedy Krista, který žije především pro Otce a má oči upřené „k nebi“: a právě toto nebe se po křtu „otevře“ na znamení toho, že také Otec „se dívá na Syna“, má oči upřené na něj. Otevřené nebe symbolicky naznačuje, že Otec se sklání k Synu, otevírá mu svou náruč: nenechá ho tedy samotného v následné náročné službě.

Kristus projevuje svoji oddanost Otci i přes cenu „pokoření“: řadí se totiž mezi hříšníky a přijímá obyčejný křest Janův, který nepřinášel „milost ospravedlnění“ (na rozdíl od křtu apoštolů). Toto pokoření je zcela v „logice Božího plánu“: už při vtělení se Kristus snížil k obyčejné chudé ženě, při narození v chlévě se snížil k nejchudším a konečně na kříži se snížil do krajnosti, a to k člověku v jeho největší bídě.

„Boží služebník“ potřebuje povzbuzení a „jistotu“, že Otec sám je při něm...

Na tuto oddanost a lásku Otec odpovídá láskou: slavnostním vyznáním stvrzuje, že Kristus je jeho milovaný Syn. A tato slova jsou „vylita do srdce skrze Ducha svatého“ (srv. Řím 5,5), který sestupuje jako holubice. Tak Ježíš může nejen slyšet, ale také zakusit Otcovo zalíbení. Je sice pravda, že On vždycky byl (a je) milovaným Synem, ale při této události může nově zakusit Otcovu blízkost. I při jiných okolnostech nově prožije tuto Otcovu lásku.

Po křtu v Jordánu je Kristus ujištěn o tom, že Otec je na jeho straně. A toto ujištění potřebuje o to víc ve chvíli, která bezprostředně předchází službě: „Boží služebník“ potřebuje povzbuzení a „jistotu“, že Otec sám je při něm, při jeho činnosti. Kristus tedy nebude konat zázraky a mocné činy „ze sebe“, ale z Otce, z daru jeho Ducha. Syn je totiž „vyvolen“ Otcem a jím samotným poslán.

Otcovo ujištění není určeno pouze Kristu,
ale také dalším lidem...

Otcovo ujištění není však určeno pouze Kristu, ale také dalším lidem (proto se jedná o „zjevení“): Kristus není obyčejný člověk, ani revolucionář či „výřečný hlasatel“, ale Otcův „milovaný Syn“ – tento titul je jasným označením slíbeného zachránce. Tento Syn není obyčejný posel jako Mojžíš, proroci či dokonce Jan Křtitel. Proto je vybaven silou Ducha čili Otcovou autoritou.

Samotná Trojice se sklání ke konkrétnímu hříšníku,
aby ho pozvedla k sobě: přivedla do „otevřeného“ nebe.

Tato první Kristova epifanie nemůže zároveň nebýt epifanií Otce a Ducha: Otec promlouvá, Duch sestupuje pod podobou holubice. A Otec zjevuje Krista jako svého Syna. Je sice pravda, že označení Syn bychom nemuseli na tomto místě chápat výlučně ve smyslu Božího synovství (spíš ve smyslu mesiánském, v duchu SZ), nicméně toto označení je odrazovým můstkem pro další prohloubení tajemství Kristovy osoby (postupné poznání vedoucí až k poznání Božího synovství). Prozatím se musíme spokojit s tím, že nemáme jasné a konečné zjevení Trojice, ale jen počáteční. Koneckonců Kristus bude zjevovat Otce a Ducha postupně, stejně tak i sebe. V každém případě při této události máme zjevení nejen Kristovy osoby, ale celé Trojice. A tato Trojice se nám zjevuje při otevřeném nebi: je to tedy Trojice, která se otevírá „druhému“. Na prvním místě se jedná o otevřenost Otce ke Kristu, ale potažmo je to i otevřenost Otce ke každému člověku: vždyť Kristus přichází ke konkrétním jedincům. V Kristu je to právě Otec, kdo se sklání, otevírá náruč. A tento Otec dává zakoušet svoji lásku skrze dar Ducha, podobně jako po Ježíšově křtu. V Synu přichází i Otec, i Duch, tedy celá Trojice. Samotná Trojice se tak sklání ke konkrétnímu hříšníku, aby ho pozvedla k sobě: přivedla do „otevřeného“ nebe.

Celý text: Svátek Křtu Páně C / Trojice - otevřené nebe (Angelo Scarano)

Autor: Angelo Scarano   |   Tisk   |   Poslat článek známému
Témata: Křtu Páně  |  zjevení  |  Trojice (nejsvětější)  |  Immanuel = Bůh s námi  |  Vánoce  |  liturgický rok  |  Křest

[nahoru]

NAVRCHOLU.cz



Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2016

© 2000 - 2016 Pastorace.cz