Malý kurz pastorace (03): Konstituce Gaudium et spes jako inspirace pro současnou pastorální teologii

13.11.2012, Aleš Opatrný

Malý kurz pastorace (03): Konstituce Gaudium et spes jako inspirace pro současnou pastorální teologii
Foto: IMA

Pro odchovance koncilu, mezi něž se počítám, je asi nesporným faktem, že konstituce Gaudium et spes je inspirací i v současnosti. Jinak tomu může být u těch, kteří se narodili později a jako dospělí křesťané vstoupili už do pokoncilní situace. Pro ně je koncil v tom dobrém slova smyslu věcí historie, ne přímou součástí jejich života. Konstituce Gaudium et spes (v dalším GS) byla koncilními otci schválena před více než dvaadvaceti léty. Kromě toho se příprava i vlastní obsah konstituce zabývaly řadou časových a tedy proměnlivých otázek, jak bude ještě dále řečeno. Je tedy třeba alespoň v zásadních rysech říci, v čem může být inspirací, v čem už inspirací není, protože se situace změnila, a v čem ještě není, protože jde o problémy a jevy, které v době tvorby konstituce buď neexistovaly nebo byly v počátečních stadiích a proto nebyly reflektovány.    

Z historie vzniku konstituce je známo, že problémem byl už sám fakt, zda může být konstitucí, tedy koncilovým textem největšího významu, text, který má pastorální a nikoliv striktně naukový obsah, který ještě ke všemu chce reagovat na časové otázky. Proto byla  ke konstituci přičiněna předmluva jako úvodní poznámka pod čarou, která se do této nezvyklé situace uvádí. Nejprve je v ní vysvětleno, že se konstituce skládá ze dvou částí, které spolu souvisí a jedna do jisté míry vysvětluje druhou:

Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě se sice skládá ze dvou částí, ale ty spolu tvoří celek. Konstituce se nazývá „pastorální“, protože opřena o naukové zásady chce vyjádřit poměr církve k dnešnímu světu a člověku. Proto ani v první části nechybí záměr pastorální, ani v druhé části záměr naukový. (GS – předmluva)

Tím je také naznačena zásadní změna v chápání pastorace a tedy i pastorální teologie, kterou koncil přinesl. Obvykle se to vyjadřuje slovy, že celé působení církve je v zásadě pastorální, že nauková a pastorální činnost nestojí vůči sobě jako protiklady nebo varianty. Kromě toho úvodní poznámka zdůrazňuje, že konstituce reaguje na řadu skutečností, které se v čase mění a to je třeba mít při její aplikaci na mysli:

Konstituce má být tedy vykládána podle obecných pravidel teologického výkladu, ovšem s přihlédnutím, zvláště v její druhé části, k měnícím se okolnostem, s nimiž věci, o nichž se zde pojednává, jsou svou povahou spojeny. (GS -předmluva)[1]

Než se budeme dále konstitucí zabývat, je třeba si alespoň zhruba vymezit zásadní pojmy a oblast našich úvah.

Pastorální teologie má za sebou víc než dvě staletí vývoje. Dnes je to poměrně rozvinutá disciplina, která existuje někdy pod názvem „pastorální teologie“, někdy „praktická teologie“. Samotná konstituce pastorální teologii nedefinuje. Aniž bychom chtěli rozsuzovat mezi rozličnými definicemi, přidržíme se zde výměru, který najdeme v postsynodálním dokumentu Jana Pavla II. o formaci ke kněžství a o formaci kněží Pastores dabo vobis.: "Pastorální teologie je vědecká reflexe o růstu Božího království v dějinách církve silou Ducha svatého."[2]

Je třeba ještě něco říci k výrazu „pastorální“. Tento pojem postavil papež Jan XXIII. do „erbu“ 2. vatikánského koncilu. Ze známého papežova úvodního projevu a z jím realizované základní intence koncilu a konečně i z koncilových dokumentů samotných vyplývá, že výraz „pastorální“ je zde slovem, které má charakterizovat celé poslání církve ve světě, vycházející jak z chápání církve jako communia, tak z teologické pozice, která vidí lidstvo a tedy každého člověka povolaného k životu s Bohem. Můžeme říci, že slovo „pastorální“ je jakousi zkratkou, vyjadřující poslání Ježíše Krista - dobrého pastýře, který „pracuje“ pro všechny, nikoho předem nevylučuje, ale jehož konečný cíl všeho konání pro člověka je eschatologický, byť je spása přítomna už zde, v tomto světě, v pozemském životě člověka.   

Toto vysvětlení považuji za důležité v našem prostředí, kde byla poměrně dlouho pastorální teologie vykládaná jen jako „technika jednání“, jako učení o tom, jak „výsledky systematické teologie převést do praxe“.

Dále je třeba vymezit oblast našeho zabývání se pastorální teologií v této úvaze. Nebudeme se výslovně zabývat inspirací GS pro pastorální teologii na celém světě. Právě tato konstituce totiž učí a také vyžaduje, aby se pastorální teologie a činnost církve vůbec zabývala skutečnými problémy lidí. Ty jsou dílem všude stejné, dílem velmi rozdílné. Proto je pochopitelné, že například konstituce GS, čtená v Latinské Americe, bude inspirací pro opci pro chudé, tedy pro pastorační přístup církve k tamní situaci lidí. V Evropě, v oblasti svobody, relativního dostatku a marginalizace církve ve společenském životě budou z konstituce čteny vnímány zase jiné akcenty.

Proto se pokusíme o charakteristiku některých obecných prvků a zásad GS a budeme se ptát, v jakém smyslu jsou zejména inspirací pro nás. Nechci zde tvrdit, že naše situace je natolik zvláštní, že nesnese srovnání s jinými oblastmi Evropy nebo světa. Mnohé je společné, ale mnohé je také zvláštní a to jak v současnosti, tak v historii, která dále působí a konec konců i v národní mentalitě. Nezavrhoval bych požadavek, který byl vyjádřen na jaře roku 1968 v programu Díla koncilové obnovy, byť později zapadl, totiž že je třeba rozvíjet výslovně českou teologii, kterou ovšem nelze rozvíjet bez kontaktů s okolním světem, bez vnímání života v univerzální církvi. To se ostatně děje, jmenujme jen v oblasti systematické teologie práce prof. Ctirada Václava Pospíšila OFM[3] nebo v oblasti pastorální teologie práce prof. Pavla Ambroze[4], navazující na cyrilometodějskou tradici. Historie české teologie 20. století je postupně odkrývána prací Centra dějin české teologie na KTF UK v Praze a jmenovitě v publikovaných pracích Dr. Vojtěcha Novotného[5]. Určitým úvodem je také sborník Česká katolická eklesiologie druhé poloviny 20. století[6]

Inspirace konstituce Gaudium et spes

Budeme-li se tedy ptát, v čím je konstituce GS inspirací pro pastorální teologii, můžeme nejprve obecně říci, že je inspirací:

  • ve svém přístupu ke světu (přesněji: v přístupu a vztahu církve ke světu, který je v ní zastáván)
  • v metodologii teologické práce
  • v řadě konkrétních pastoračních témat.

V dalších úvahách se budeme věnovat prvým dvěma bodům. 

Metodika práce

Nejprve se zmiňme stručně o metodologických zásadách, které konstituce dodržuje a které považujeme i dnes za inspirativní.

Téměř u každého tématu, kterým se konstituce zabývá, se používá v podstatě tento postup:

  • popis či analýza situace;

  • posouzení z obecně lidského hlediska jakož i z křesťanského pohledu, tedy z hledska učení spásy;

  • poukaz na konsekvence, které je třeba vyvodit.

Je to v podstatě aplikace známé metody (vzešlé z jocistického hnutí): vidět – soudit – jednat.

Další metodickou zásadou je dialogický postoj. Konstituce je v rozhovoru s tím, co se ve světě děje a je reflektováno, a tento rozhovor vede z pozice křesťanské víry, která je chápaná jako východisko a jako faktor, přinášející světu pomoc. Je tedy zachováván a proklamován křesťanský postoj, ale konstituce se snaží světu rozumět, ukazovat věci dobré, ale ne primárně odsuzovat.  Odvolává se tak právem na Ježíše Krista a jeho působení:

Církev není vedena žádným pozemským zájmem, ale snaží se jen o jedno: pod vedením Ducha utěšitele pokračuje v díle Krista, jenž přišel na svět, aby vydal svědectví pravdě, aby spasil, ne soudil, aby sloužil, ne aby si nechal sloužit. (GS 3)

V dalším v několika bodech uvedeme charakteristiku přístupu ke světu a k člověku nakonec si položíme otázku, v čem, případně proč jsou tyto skutečnosti  důležité pro pastorální teologii v naší zemi.

Vztah křesťanů k ostatním lidem   

Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu. (GS 1)

Tento postoj bychom mohli stručně vyjádřit jako solidaritu se světem, která neznamená ani zásadní opozici vůči tomu, co je „za hranicemi církve“, ani splynutí se světem. Církev sebe samu nechápe jako světu vzdálenou či striktně od jeho problému oddělenou. Pokud zde sebe samu zde prezentuje jako společenství Kristových učedníků, potom se implicite hlásí k postoji vůči lidem trpícím i radujícím se, který měl sám Ježíš Kristus a který můžeme vyčíst z evangelií. 

Solidarita předpokládá dialog a vede k záchraně člověka

…koncil, který dosvědčuje a vykládá víru všeho Kristem shromážděného Božího lidu, nemůže jako sounáležitost, úctu a lásku k celé lidské rodině, do níž je začleněn, dokázat výmluvněji, než že s ní o takových problémech začne rozhovor, přinese do něho světlo čerpané z evangelia a dá lidstvu k dispozici síly potřebné ke spáse, které církev pod vedením Ducha svatého dostává od svého zakladatele. (GS 3)

Další charakteristikou je tedy dialogický postoj, dialog se světem a to ve smyslu péče o svět ze síly evangelia. Tato péče o svět není abstraktní, ale je směřována k člověku. Ten je v celém dění, které se ve světě odehrává, viděn konstitucí jako nejdůležitější, jako zásadní objekt Božího zájmu:  

Jde totiž o záchranu lidské osoby a obnovu lidské společnosti. Těžištěm našeho výkladu bude tedy člověk, a to člověk ve své jednotě a úplnosti, s tělem i duší, srdcem i svědomím, myslí i vůlí. …Proto posvátný sněm hlásá vznešené povolání člověka, uznává v něm jakýsi božský zárodek a nabízí všem lidem upřímnou spolupráci církve k ustavení všeobecného bratrství, které by bylo s tímto povoláním ve shodě. (GS 3)

Je třeba zdůraznit, že konstituce vyjadřuje zásadní  zájem o člověka a to každého, ne jen člověka-křesťana.

Úkol církve v měnícím se světě

Dále se dostáváme k úkolu, jehož plnění je předpokladem pro pastorální teologii, odpovídající současnosti a také předpokladem každého pastoračního působení, které je adekvátní současné době i místní situaci:  

Aby církev splnila tento úkol, musí neustále zkoumat znamení doby a vykládat je ve světle evangelia, aby mohla způsobem každé generaci přiměřeným odpovídat na věčné otázky, které si lidé kladou (GS 4)

Takový pohled do světa ovšem není pouhou konkurencí nebo využitím sociologie, historických nebo ekonomických věd apod. Má své zcela nepominutelné křesťanské specifikum, které umožňuje lidská (tedy důstojnosti člověka přiměřená, ne proti-lidská či ne-lidská) řešení:

Boží lid ovlivněný vírou, že je veden Duchem Páně naplňujícím vesmír, se snaží rozeznávat v událostech, potřebách a přáních, na nichž se podílí spolu s ostatními lidmi naší doby, pravé známky Boží přítomnosti nebo Božího záměru. Víra totiž osvěcuje všecko novým světlem a zjevuje Boží úmysl týkající se celkového povolání člověka, a proto vede mysl k řešením plně lidským. (GS 11)

Místo člověka v pastoračním pohledu na poslání církve  

Věřící i nevěřící jednomyslně soudí, že všechno na světě má být zaměřeno k člověku jako ke svému středu a vyvrcholení.  (GS 12)

Důraz na centrální postavení člověka není  zesílen pouze zvýrazněním významu člověka v dějinách světa, ale důrazem na vtělení, které ukazuje teprve v plné míře Bohem chtěný rozměr lidství, velikost člověka:

Je skutečnost, že tajemství člověka se opravdu vyjasňuje jen v tajemství vtěleného Slova. První člověk Adam byl předobrazem člověka budoucího, totiž Krista Pána. Kristus, nový Adam, právě zjevením tajemství Otce a jeho lásky plně odhaluje člověka jemu samému a dává mu poznat vznešenost jeho povolání… (GS 22)

Tyto velké a vznešené pravdy o člověku ale konstituce neodděluje od zdánlivě „jen“ pozemských podmínek důstojného života člověka, kterým věnuje konstituce na více místech značnou pozornost:

Aby člověk vedl opravdu lidský život, je nutné zpřístupnit mu všecko to, co potřebuje, jako je strava, oděv, ubytování, právo na svobodnou volbu povolání a na založení rodiny, na výchovu, na práci, na dobrou pověst, na úctu, na náležitou informovanost, na jednání podle správných příkazů svého svědomí, na ochranu soukromého života a na spravedlivou svobodu i ve věcech náboženských. (GS 26)

Vztah mezi církví a světem:

Svět není pro konstituci jen nějaká snad nepřátelská síla nebo jiný abstrahovaný pojem, ale je to svět lidí, kde je zájem o člověka prvořadý:  Církev není viděna ani jako veličina, stojící „mimo svět“, ani jako  nerozlišená součást světa

Církev, pocházející z lásky věčného Otce, v čase založená Kristem Vykupitelem a shromážděná v Duchu svatém,  má spásný a eschatologický cíl, který je plně dosažitelný jen v budoucím věku. Je však přítomna už zde na zemi a složena z lidí, členů pozemské obce; ti jsou povoláni k tomu, aby už v dějinách lidského pokolení vytvořili rodinu Božích dětí, která má neustále růst až do příchodu Pána. …..Tak je církev zároveň „viditelné shromáždění i duchovní společenství“,  jde spolu s celým lidstvem, sdílí s ním týž pozemský osud a je jakoby kvas a duše lidské společnosti, kterou má v Kristu obnovit a přetvořit v Boží rodinu. (GS 40)

Církev i svět si mohou a mají navzájem prospívat

Jako je v zájmu světa uznat církev jako společenskou skutečnost dějin a jejich kvas, tak i církev si je vědoma, že přijala mnoho z dějin a vývoje lidstva…..Zkušenost minulých století, rozvoj věd, poklady skryté v různých formách lidské kultury, kterými se projevuje stále úplněji přirozenost člověka a otvírají se nové cesty k pravdě, to všechno prospívá také církvi. (GS 44)

Pozoruhodné zde tedy je, že církev nemá svět jen poučovat a napravovat, ale že od něj může a má také přijímat dobré výsledky snah lidí ve světě, které mohou být důležité pro její vlastní život.

Směrem ke světu je posláním církve pomáhat člověku a lidstvu k realizaci onoho základního povolání k životu s Bohem, které je viděno jako záruka života, který je skutečně důstojný člověka.

To, co tento posvátný sněm uvádí z pokladu církevní nauky, má pomoci všem lidem naší doby, ať v Boha věří, nebo ho výslovně neuznávají, aby si jasně uvědomili své povolání v celé jeho plnosti a dokonaleji přizpůsobili svět vynikající důstojnosti člověka, směřovali k všelidskému a na hlubším základě postavenému bratrství a vedeni láskou dávali velkoryse a společně odpověď na naléhavé požadavky našeho věku. (GS 91)

Nakonec konstituce vybízí k dalšímu rozvíjení a aplikování své nauky v měnících se skutečnostech světa:

Ovšem vzhledem k nesmírné rozmanitosti poměrů a kultur ve světě má tento výklad v mnoha svých částech úmyslně jen povšechný ráz: přestože podává nauku, kterou již církev přijala, přece je třeba v ní pokračovat a dále ji rozvíjet, protože pojednává nezřídka o věcech podléhajících nepřetržitému vývoji. Doufáme, že mnohé myšlenky, které jsme vyslovili, opírajíce se o Boží slovo a ducha evangelia, budou moci být všem vydatnou pomocí, zvláště až je věřící křesťané pod vedením svých pastýřů přizpůsobí jednotlivým národům a jejich mentalitě. (GS 91)

Jakkoliv jsou  výpovědi, obsažené v této konstituci důležité, protože jsou projevem magisteria církve, přece je koncil sám nepovažuje za konečné, neschopné dalšího rozvoje. Naopak, konstituce sama vybízí k pokračování v rozvíjení zde podané nauky a také k adaptaci mnohého na časové a místní podmínky.   

Shrnutí - zásadní inspirace:

Církev: 

Ø Má být ochotna svět vidět a vnímat jaký je, ne jen jaký by měl být. Poznání světa je zásadní předpoklad! To je výzva pro každou pastorální teologii, která by se chtěla zabývat jen vnitřním životem církve bez ohledu na to, v jakém prostředí žije a co je živými otázkami křesťanů ve světě.

Ø Vztah církve ke světu má být solidární,  porozumivý, odpovědný – ne antagonistický, ale také ne se světem splývající. To je opět výzva k poznávání světa a k hledání odpovědí a inspirací evangelia na časové, ne jen věčné otázky. 

Ø Má vnímat člověka – osobu v jeho/její  jedinečnosti. Mít k němu postoj vstřícný, chápající jeho strasti a obtíže, současně ale mající vysoké mínění o člověku a jeho důstojnosti, která netkví jen v něm samém, ale v Bohu – stvořiteli a ve vykupitelském díle Kristově.

Ø Církev má své místo ve světě, ne mimo svět, ale ne jako pouhá jeho součást. Proto musí realizovat to, co uvádí konstituce Lumen gentium a GS se k tomu hlásí: Církev je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva[7]. Má úkol sjednocující – pastorace, která vede k mentalitě gheta musí být pastorální teologií kritizována. 

Z toho dále pro pastorální teologii plyne:

Ø Nemůže si odpustit práci či snahu porozumět světu a tomu, co se v něm děje. Proto také má spolupracovat s jinými humanitními vědami.

Ø Vnímá-li důležité aktuální změny či jevy ve světě („znamení času“), má hledat odpověď k jejich plnějšímu porozuměni a řešení v evangeliu, musí se tedy zabývat také základními teologickými disciplínami. 

Ø Má být vůči lidské společnosti dialogická, tedy ne jen vůči ní antagonistická nebo s ní splývající. To vyžaduje jak vnímavost a otevřenost, tak jasné chápání a prezentování vlastních stanovisek.

Ø Má vycházet z všeobecného povolání lidí k životu s Bohem. Proto se bude snažit pochopit, jak v dané době napomáhat realizaci tohoto povolání, ne jen jak se postarat o ty, kteří se hlásí ke křesťanství. 

Ø Má být antropocentrická a kristocentrická. Proto se musí zabývat člověkem a jeho proměnou, kterou přináší vykoupení.

Ø Aby neulpěla na povrchu jevů nebo se nestala další „světskou“vědeckou disciplinou, neobejde se bez stálé snahy o mystagogický charakter.

Ø Protože církev žije ve společnosti, která je pluralitní kulturně a hlavně nábožensky, nemůže křesťanskou víru předpokládat jako u všech či ve všem samozřejmou a proto se neobejde bez fundamentálně-teologické složky své práce a bez misijního (evangelizačního) hlediska.

Ø Musí udržovat v adekvátní rovnováze zájem o církev („ad intra“ i „ad extra“) a o svět jako takový. Redukce na kterýkoliv z těchto pólů není správná.

Ø Jejím úkolem je odkrývat a realizovat dogmatické rysy pastorace a odkrývat v dogmatice její pastorační rozměr.

…..a stávat se tak integrální  teologickou disciplínou…..

Toto vše se má uskutečňovat v ekumenické spolupráci, jak k ní konstituce vyzývá:  

V myšlenkách se obracíme k našim bratřím, kteří dosud nežijí v úplné jednotě s námi, a k jejich společenstvím, s nimiž nás spojuje vyznávání Otce i Syna i Ducha svatého a pouto lásky……. Snažme se proto spojenými silami a formami, které jsou stále způsobilejší k účinnému dosažení tohoto vznešeného cíle, abychom se každým dnem lépe přizpůsobovali evangeliu a bratrsky spolupracovali ve službě lidské rodině, která je v Ježíši Kristu povolána do rodiny Božích dětí. (GS 92)

Závěr 

Jak bylo výše uvedeno, konstituce Gaudium et spes byla a je čtena v různých prostředích s různými akcenty. Tyto akcenty se také mění s časem (srovnej např. význam důrazu na náboženskou svobodu v naší zemi před  rokem 1990 a nyní). Je tedy třeba uvést, z jakého úhlu pohledu jsem jí četl teď já, z jakých motivů vybírám to, co považuji za inspiraci. Aniž bych se chtěl pouštět do laciné kritiky současného stavu teologie a praktického života církve v naší zemi v současnosti nemohu nevidět, jak tento stav z pastoračního hlediska vypadá. Ostatně toho se týká část mých doposud publikovaných prací. Kromě toho je třeba uznat, že od doby vydání konstituce až po pád komunistického režimu (1965-1989) byla v naší zemi (a nejen v ní) silně podvázána veškerá teologická práce a prakticky znemožněna svobodná veřejná teologická diskuse. A ani pád komunistické moci samozřejmě nemohl znamenat okamžitý teologický rozkvět a rychlé doplnění „bílých míst“ na mapě české teologie (to se ostatně zřetelně ukázalo například na přípravách a průběhu Sněmu katolické církve v České republice, kde se skutečné teologické práce objevilo a projevilo pomálu).

Proto čtu a vybírám z konstituce zejména ty inspirace a důrazy, které vnímám v naší situaci jako málo přítomné nebo slabě působící. Nechci zde dlouze opakovat to, co jsem napsal obsáhleji jinde. Jen připomenu, že osvojení si otevřeného, solidárního  a dialogického vztahu ke světu je pro naši církev dlouhodobým úkolem, který je i teoreticky málo propracovaný.  Něco podobného platí i o obecném povolání lidí k životu s Bohem (což není totéž, jako předpoklad, že všichni jsou nebo se v brzké době stanou křesťany) a o chápání pastorace a pastorální teologie, jak k němu dospěl koncil. Myslím, že jsme u nás sice dospěli k zpracování řady pastorálních témat, ale ne k jakési souhrnné „české pastorální teologii“, kde slovo „česká“ či lidověji „naše“ by neznamenalo „naše a tedy lepší, než jinde“, ale „naše, tedy adekvátní naší situaci a naší historii“. Tuto pastorální teologii je tedy třeba tvořit.

 

 

 


[1] Všechny citace z konstituce Gaudium et spes (dále v textu jen GS) jsou převzaty z českého překladu: Dokumenty II. Vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995.

[2] PdV 57.

[3] Např:POSPÍŠIL, Ctirad V. Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel, Nakladatelství Krystal OP s.r.o., Praha 2002. POSPÍŠIL, Ctirad V. Dar Otce i Syna. Základy systematické pneumatologie. Olomouc: MCM 2003, druhé vydání. POSPÍŠIL, Ctirad V., Hermeneutika mystéria. Struktury myšlení v dogmatické teologii, Krystal OP Praha – Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2005.

POSPÍŠIL, Ctirad V, Jako v nebi, tak i na zemi. Náčrt trinitární teologie. Krystal OP Praha – Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2007.

[4] Např.: AMBROS, P. Kam spěje česká katolická církev, Refugium Velehrad – Roma, Velehrad 1999.

 AMBROS, P. Teologicky milovat církev.  Velehrad: Refugium Velehrad-Roma, 2003.

[5] NOVOTNÝ, Vojtěch. Teologie ve stínu. Prolegomena k dějinám české katolické teologie druhé poloviny 20. století. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2007.  NOVOTNÝ, Vojtěch. Katolická teologická fakulta 1939–1990. Prolegomena k dějinám české katolické teologie druhé poloviny 20. století. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2007.

[6] NOVOTNÝ, V. Česká katolická eklesiologie druhé poloviny 20. století. Praha: Karolinum, 2007.

[7] GS 1.

 

Kompletní Malý kurz pastorace (všechny dosud zveřejněné příspěvky)
naleznete zde.

Autor: Aleš Opatrný   |   Tisk   |   Poslat článek známému
Témata: svět  |  Pastorace (obecně)  |  Malý kurz pastorace  |  Církevní dokumenty  |  Církev  |  2. Vatikánský koncil

[nahoru]

NAVRCHOLU.cz



Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2016

© 2000 - 2016 Pastorace.cz