Malý kurz pastorace (07): Víra a její předávání v dnešní společnosti

6.1.2013, Aleš Opatrný

Malý kurz pastorace (07):  Víra a její předávání v dnešní společnosti
Foto: Michal Němeček

Tato úvaha nemá být „návodem, jak předávat víru“, ač by leckdo asi po takovém návodu rád sáhl.[1] Jejím úkolem je podívat se na víru a její předávání s určitou střízlivostí, některé věci utřídit až snad školometským způsobem, abychom si vytvořili předpolí pro praktické úvahy, které by se měly pohybovat spíš v oblasti reality než našich přání a (někdy mylných) předpokladů a ve kterých dáme správné místo našim osobním zkušenostem – totiž budeme je považovat vždy za část většího celku všech možných přístupů a procesů předávání víry a nebudeme je absolutizovat jako jedině možné či jedině správné. 

Víra a její předávání

Nejprve stručně vymezíme, jak chápeme slova „víra“ a „předávání víry“. V oblasti křesťanství mají tato slova jasněji vymezený a tedy užší smysl než v běžné řeči. Opřeme se o Katechismus katolické církve[2] (v dalším textu KKC), kde čteme:

Víra je odpověď člověka Bohu, který se mu zjevuje a sdílí a zároveň jej vhodně ozařuje světlem své milosti při hledání posledního smyslu života[3]. Když KKC popisuje různé aspekty víry člověka, vidí ji zřetelně jako odpověď Bohu, který se dává poznat, tedy jako meziosobní vztah, nikoliv jen jako ideologii či soubor poznatků, které by člověk přijal. K tomu je třeba připojit, že takováto víra jakožto odpověď Bohu je sice charakterizovaná jako „poslušnost víry“, ve které člověk podřizuje Bohu svůj rozum a cit[4], nicméně je to akt zcela svobodný, ke kterému nemůže být nikdo nucen[5]. Katechismus samozřejmě uznává možnost poznaní Boha světlem rozumu, definovanou 1. vatikánským koncilem, ale současně zmiňuje „jiný řád poznání… totiž řád Božího zjevení.“[6] A právě obsah tohoto zjevení je nejen předmětem odpovědi člověka (tedy jeho víry), ale také to, co se v dějinách předává. „Předávání víry“ je v prvé řadě proces, který probíhá uvnitř společenství věřících, tedy uvnitř církve, pod vlivem Ducha svatého a za asistence učitelského úřadu a díky tomuto procesu můžeme poznat a správně interpretovat v dějinách předávané obsahy víry.[7]   

Z řečeného plyne jeden závěr, který se asi nebude jevit vždy a každému přijatelný:

Věřící člověk může toho, kdo víru ve shora uvedeném smyslu nemá,:

  • informovat o obsazích víry
  • zprostředkovat cestu k pramenům víry 
  • svědčit o své cestě víry

Pokud někoho vychovává, potom se mu asi bude snažit:

  • předávat nebo zprostředkovávat životní styl věřícího (kulturu života z víry)
  • hodnotový systém z víry vycházející
  • zkušenosti s vlastními životními postoji 

ale:

nemůže předat jádro víry, totiž odpověď zjevujícímu se Bohu. Oslovení  a odpověď je něco, co probíhá mezi Bohem a člověkem, kde věřící může být poučeným a instruujícím interpretem[8].

Víra bývá někdy zaměňována za kulturní projevy,[9] kterými se vyznačovala společnost v určitém období  nebo které jedinec převzal. Při pohledu zpět ale vidíme, že generace, žijící v době, kdy do církve patřila naprostá většina společnosti, si předávaly životní styl, do něhož křesťanská víra patřila, který spoluvytvářela a tento styl byl mezigeneračně i obecně společensky sdílen. Znamenalo to, že většina lidí si počínala jako křesťané, ale jen část z nich (nemůžeme říci, jak velká) říkala osobní „ano“ k obsahu evangelia, tedy skutečně odpovídala zjevujícímu se Bohu.[10]

Můžeme říci, že prostředí, kde většina nebo aspoň velká část populace „chodí do kostela“ (čili je to „kulturně normální“ – včetně toho, že mužští stojí před kostelem, případně při kázání si jdou z kůru zakouřit)  některým lidem usnadňuje rozhodnutí pro víru nebo realizaci života z víry, protože tento způsob života není v daném místě kulturně cizí, ale jiným zase cestu víry zatemňuje, protože neklade důraz na její jádro a to pak zůstává mnohým skryto.

Křesťanství na úrovni Pavlových slov „Vím, komu jsem uvěřil“[11] není mezi křesťany zcela běžným stavem.

Předběžné závěry z prvé části našeho zamyšlení mohou znít takto:

  1. Analýza víry a těch, kteří se ke křesťanství hlásí, nemá vést k neúctě nebo k pohrdání lidmi s vírou „neúplnou“, kteří spíš vykazují sekundární (kulturní) znaky křesťanské existence. Je ale třeba víru pravdivě poznávat, diferencovat a lacino nezaměňovat tuto (jistě také cennou!) kulturní přináležitost s vírou jako vědomou odpovědí na Boží zjevení.  

  2. Tzv. „předávání víry“ se děje nepochybně uvnitř církve, tedy mezi těmi, kdo se rozhodli říci Bohu „ano“. Těm, kdo se k víře zatím nedostali, se mnohdy předává jakýsi „autentický obal“ víry, totiž viditelné projevy života z víry, kulturní hodnoty, inspirované vírou a (což je ve svých účincích většinou sporné) morální nároky a zásady, vzešlé z víry.  To ovšem pravé jádro či podhoubí, z něhož může dál růst a zrát víra, není. Toto jádro víry nelze „předávat“ tak, jako se předávají znalosti či zkušenosti, protože skutečná víra je osobní a nezaměnitelný čin člověka, Bohu odpovídajícího.  

  3. Ten, kdo chce víru předávat (evangelizátor) je spíš v roli porodní báby a to tam, kde jádro víry bylo Bohem zplozeno a člověkem přijato, než že by mohl být jejím původcem. Jinak řečeno: může pokračovat, kde Bůh už začal a kde také začalo přijímání  Božího oslovení člověkem, byť v nepatrném počátku.

  4. Služba evangelizátora je zřejmě mnohem více závislá na stupni jeho víry (zda totiž věří Bohu, že může člověka oslovovat a vést a že to Bůh dělá kdy chce a jak chce, zcela svobodně), než na znalostech „technik evangelizace“.

Dnešní společnost a my

Při úvahách o dnešní společnosti, naší situaci v ní a o předávání evangelia děje, můžeme zaujímat nejrůznější stanoviska, například:

Jsme nejateističtějším národem v Evropě.

Není to tak zlé, jak lidé ze statistik vyčtou.

Panuje u nás „plachá zbožnost“ (T. Halík).

Existuje zejména skrytý ateismus (Kardinál Vlk).

Babičky předají víru vnoučatům.

Většina lidí je vlastně hledajících, jsou otevření.

Lidé mají zájem jen o hmotné statky.

Kdybychom podali evangelium atraktivněji, všichni by uvěřili.
Všichni hledají smysl života my jim ho ukážeme.

Hlavně se modlit.

Hlavně tvořit společenství.

Hlavně…….

Pro každý z těchto výroků najdeme jakousi oporu ve skutečnosti, žádný z nich ovšem necharakterizuje situaci dostatečným způsobem. Ale mnohdy je „zaklínání se hesly“ spíš jakousi obranou jednotlivce před pocitem bezradnosti nebo před smutkem, že jeho nabídka víry není v okolí přijímána. 

Je mnohdy nepříjemné ale nutné si položit spíš otázky:

  • Každý člověk hledá v životě naplnění a oporu pro překonání těžkostí. Znamená to ale hned, že lidé hledají Boha v tom smyslu, jak tomu my křesťané rozumíme?
  • Lze říci o každém, kdo nedošel ke křesťanské víře, že nenalezl smysl života ( a že ho tedy bude u nás hledat)?

Odpovědi nás nemají vést k pesimismu a poraženeckým postojům. Mají vést k pravdě, která nás uchrání od zbytečných zklamání nad našim okolím, které se může snadno proměnit apatii, averzi nebo agresi vůči tzv. nevěřícím, ale také vůči věřícím, které zklamaný člověk udělá odpovědnými za tento stav.

Evangelium se nepohybuje v oblasti přání, předpokladů a snů, ale v oblasti „pozemské i nebeské reality“, tedy v oblasti pravdy. Ta je osvobozující a je také nejlepším východiskem pro jakoukoli smysluplnou akci. Pravdu a skutečnost nám mohou zastírat naše přání, předpoklady a falešné hodnocení jevů v současnosti, ale také (i neuvědomělé) vzpomínky, na to, co bylo a už není. Je možné, že nám, katolíkům, zkresluje pohled na skutečnost staré dědictví, uložené v historii i v mysli členů církve, že vlastně všichni lidé u nás jsou (až na malé výjimky) křesťany (katolíky) a jen nějakým přechodným nedorozuměním se děje, že se k církvi nehlásí a „nechodí do kostela“. Toto vědomí podporuje i právní, správní a kulturní dědictví z doby, kdy tomu tak skutečně bylo. Naše země je rozparcelovaná na diecéze a ty na farnosti tak, že žádný kousek nezůstává prázdný - bez ohledu na to, zda tam žijí nějací katolíci (nebo vůbec lidé). Jakkoliv je tato struktura, velmi zdokonalená za Marie Terezie a Josefa II., v některých ohledech stále užitečným nástrojem, strukturou, kterou kromě státní správy nikdo jiný nemá, může být v našem vědomí překážkou. Stejně tak, jako síť kostelů, far a klášterů, rozmístěných po celém území (ovšem podle dávné a dnes většinou silně změnění demografické situace). To všechno nám totiž sugeruje obraz církve jako celospolečenské veličiny, zahrnující více méně všechny a je daleka biblickým obrazům vyvoleného národa a malého stádce, jak bude vyloženo níže. Máme potom snadno dojem, že je zcela normální, ba jedině myslitelné, aby všichni (nebo aspoň většina) byli křesťany a tak buď hledáme cesty „jak na ně“, nebo nás velmi trápí skutečnost, že tomu tak není, a hledáme všude možně její viníky.

Tato situace má ještě další důsledek. Nejsou-li všichni křesťany, jsme-li dokonce ve výrazné menšině ( a to v této společnosti skutečně jsme), může tím být zpochybněn nebo alespoň rozvikláván smysl naší křesťanské existence. I když bychom si to mnohdy nahlas neměli chuť či odvahu vyslovit, mohou se nám na mysl vkrádat otázky:

  • Nejsme jen zbytkem čehosi minulého, co nemá budoucnost?
  • Nejsme podivíni s exotickou životní tématikou?
  • Nezůstali jsme zde jako jediní spravedliví?
  • Nebo jsme prvotiny čehosi, co bude záhy obnoveno a zaplaví všechno?    
  • Jsme podobni obyvatelům Noemovy archy (a voda stoupá….)?

Snad by nám nejvíce slušel obraz Noemovy archy. Ovšem jen v tom případě, že biblický text o potopě[12] chápeme vcelku s tím, co po ní následovalo: z něho vyplývá, že potopa nebyla určena primárně k zahubení zlých ale k záchraně lidstva a proto je zde Boží zaslíbení, že nic podobného potopě už neučiní.[13]

Dnešní česká společnost je bezpochyby pluralitní, silně otevřená liberálním myšlenkám a postojům, zatíženě jak historickým dědictvím vnucované komunistické ideologie, tak dědictvím reakcí na austrokatolicismus a na pobělohorskou rekatolizaci. Na základě poznatků, vyplývajících ze sociologických výzkumů[14], doplňovaných všeobecně sdílenými osobními zkušenostmi, zde uvedeme jen několik jejich – podle našeho názoru typických – rysů:

  • až na výjimky je v ní křesťanství převážně cizí zejména pokud jde o kulturu života;
  • vůči náboženským tématům je spíš netečná, než výrazně odpírající;
  • v celospolečenském rozměru jsou křesťanství a zejména církev pociťovány jako spíš cizorodé těleso, v lokálním rozměru je tomu mnohdy jinak – tam to ovšem není „to křesťanství“ a „ta církev“, ale jsou to konkrétní křesťané, farnost, farář; 
  • většina lidí, touží-li po duchovních hodnotách,  netenduje k organizovanému náboženství;
  • mnozí mají obavu z jakékoliv „organizované ideologie“, která by jim byla proti jejich vůli vnucována - proto se bojí společenského vlivu církve;

Tyto charakteristiky obecně zřejmě platí, tedy jsou platné (přibližně) jako charakteristika celku. Ale jednotliví lidé jsou případ od případu různí. Tato banální věta má, domnívám, se zásadní důležitost. Brání nám totiž v předpokladech, kterými bychom stavěli jednotlivce (nebo skupiny, s nimiž se setkáváme, do předem připravených postojů a rolí, které by vyplývaly z našeho více či méně přesného hodnocení celku, ale které by dotyčnému člověku vůbec neodpovídaly. Tím nemá být znicotněn význam výsledků společenskovědných zkoumání.  Je to upozornění, které má chránit úctu k identitě jedince, který je zpravidla je jiný, než odpovídá obecnému průměru, ale tato „jinakost“ může být z našeho hlediska jak kladná, tak záporná!

Konkrétně- budeme-li tvrdit, že:

  • lidé u nás jsou hledající;
  • lidé jsou náboženským námětům uzavřeni;
  • chtějí společenství;
  • chtějí jen individuální cestu;
  • odmítají autoritu;
  • chtějí autoritu;
  • hledají církev;
  • odmítají církev,

můžeme každé toto tvrzení na jednotlivých případech (i skupinách osob) ukázat jako pravdivé, ale nemůžeme dokázat jeho zcela všeobecnou platnost. 

Církev v této společnosti

Mám za to, že pohled na stav a „duchovní strukturu“ naší společnosti je užitečný zejména proto, abychom nepředpokládali takové celospolečenské trendy a postoje, které nejsou a abychom počítali s těmi, které se(zejména) vyskytují. Ale za nejdůležitější předpoklad pro dobré postoje k předávání víry považuji naší vlastní sebreflexi. Nutně potřebujeme hledat poctivé, nefrázovité odpovědi na otázky:

  • k čemu zde jsme jako křesťané Bohu užiteční?
  • proč si nás tu „Bůh drží a pěstuje“? 
  • co můžeme/máme světu dávat?

Pokusme se na chvíli odložit  své „prefabrikované“ odpovědi, která používáme v diskusi,  i v jednotlivých hnutích preferovaná témata, abychom z nich nedělali ideologické zbraně, které by reflexi bránily. Odpovědi budeme hledat nejprve v Písmu:

Jsme

  • vyvolený lid: Iz 43, 17; Ef 2,19-22;
  • malé stádce: Lk 12,32;
  • sůl země: Mt 5,13;
  • světlo světa: Mt 5,14;
  • nositeli kvasu: Mt 13,33-35.

V kontextu Písma stále platí, že vyvolený národ (SZ) a nový lid Boží (NZ) jsou především Hospodinovým dílem, nikoliv lidským výtvorem. Toto základní zjištění nás má chránit od malomyslnosti, pýchy a nepravých starostí u budoucnost.

V neposlední řadě j třeba ještě připomenout, že na křesťanech se naplňuje Joelovo zaslíbení o vylití Ducha[15] a jejich existence je možná jen pod jeho vlivem.[16] Nemají ovšem na působení Ducha svatého ve světě monopol, ale život z Ducha je nejen jejich šancí, ale úkolem: zpřítomňují tak působení Ducha v lidských dějinách.

Koncil myšlenky Písma aktualizuje a spojuje do důležitého vyjádření o úloze církve ve světě, když jí charakterizuje jako (pra)svátost:

„Církev je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva.“[17]

Podobně: „Kristus …seslal svého oživujícího Ducha na učedníky a jeho prostřednictvím ustanovil své tělo, církev, jako všeobecnou svátost spásy“.[18]

A v dekretu o misijní činnosti církve: „Církev byla poslána Bohem k národům světa, aby byla všeobecnou svátostí spásy. Proto se snaží…hlásat evangelium všem lidem“.[19]  

Tyto texty představují církev jako skutečnost, která nezahrnuje všechny lidi, momentálně žijící ve světě nebo na daném území, ale poslána ke všem, aby jim Boží království „ukazovala“ a ve svém životě zpřítomňovala. Řečeno obrazem: není mořem, které by už teď všechny pojalo, ale studnou čiré vody, z níž může každý pít, kdo si jí všimne a uvěří v její čistotu.  

Závěr

Tyto pohledy na náš úkol ve světě považuji z velmi důležité. Mohou nás chránit od triumfalistických představ a též od pocitu méněcennosti nad tím, že jsme menšinou, o níž málokdo dbá. Naše předávání víry nemůže být nesenu prostou snahou „aby nás bylo více“, nebo „abych nezůstal se svou vírou v zemi, obci, rodině sám .“ a už vůbec ne strachem, že nám Bůh bude vyčítat, že jsme nezískali své nejbližší, spolupracovníky, sousedy, atd. k víře. Pokud by naše snaha o předávání víry byla nesena především obavou o nás samotné (o naše „dobré svědomí“), byl by to sotva projev lásky k bližním a důvěry v Boha. Pokud usilujeme o to, abychom svou roli „porodní báby“,jak bylo popsáno výše, nepropásli, jsme vedeni k modlitbě a k důvěře. Víru můžeme předávat skutečně jen těm, které Bůh nějak oslovil a ve chvíli, kdy se to stalo – jinak bychom buď jen informovali (to jistě můžeme), nebo manipulovali – a to nepřinese (kladné) ovoce.

Jak je vidět, nepodávám v této úvaze návody „jak to dělat“. Šlo mi v ní o základní pohled na chápání víry, jejího předávání, o povzbuzení k poctivému a nepředpojatému pohledu na svět a lidi, mezi nimiž žijeme a o sebereflexi nás, kteří tvoříme církev, a našeho základního úkolu. Domnívám se, že otázky „jak“ (předávat víru) nejsou bez promyšlení tohoto základu dost dobře zodpověditelné nebo by odpovědi byly v nebezpečí, že se stanou pouhými ideologickými postuláty, které sice mnohdy dobře a pravověrně znějí, ale k praktickému použití jsou málo vhodné, respektive fungují jako úspěšné prostředky k „přesvědčování přesvědčených“.

 

 

 

 


[1] Za zásadní a nejdůležitější církevní dokument o předávání víry uvnitř i vně církve považuji stále: PAVEL VI.Evangelium nuntiandi, Praha: Zvon, 1990.  Dále JAN PAVEL II: Redemptoris missio, Praha: Zvon 1994. Z většího množství  teologické literatury připomínám náročné ale užitečné zamyšlení nad předpoklady víry: BOUBLÍK, V. Člověk očekává Krista, Kostelní vydří KN, 1997,  SKALICKÝ, K. Po stopách neznámého Boha: náboženství a Bůh v novodobém religionistickém bádání. Praha: Aula, 1994. BOUBLÍK, V. Setkání s Ježíšem. Kostelní Vydří: KN,2002. Psychologii víry osvětluje CENCINI, A. Bůh je můj přítel. Psychologie sebereflexe a autoidentifikace v Bohu. Praha: Paulínky, 1997. Praktické cesty uvádění do víry: THOMAS, P. Cesty víry. Praha: Pastorační středisko, 2003, OPATRNÝ, A. Cesty k víře. Praha: Pastorační středisko, 2000. 

[2] Katechismus katolické církve. Český překlad. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001.

[3] KKC 26.

[4] KKC 143.

[5] KKC 144, 160; DH 11.

[6] KKC 50.

[7] KKC 74-100.

[8] Velmi názorně je to vidět na příběhu o povolání Samuela, které ukazuje důležitost pomoci interpreta – kněze Eliho, která ovšem nijak nenahrazuje primární oslovení Hospodinem a potřebnou odpověď Samuelovu. Srov.

1 Sam 3,1-18.  

[9] Míněna je kultura v širším slova smyslu jakožto kultura života, životní styl.

[10] V osobních rozhovorech mnohdy zřetelně vyplyne, jak sice správné, ale sekundární prvky života věřícího člověka považují lidé za víru samou: modlitbu jednou za rok u štědrovečerního stolu, každoroční mši za zemřelé rodiče, apod. Že takovéto jen „kulturní křesťanství“ není příliš nosné ukazuje rapidní pokles víry během života dvou generací v naší zemi, ale i pokles religiozity u těch skupin lidí, kteří se po 2. světové válce stěhovali do měst z venkova, tedy do jiné kultury života, zaznamenávaný i evropských zemích, které nebyly podrobeny totalitní komunistické moci.  

[11] Srov. 1Tim 1,12.

[12] Srov. Gn 7,13-16.

[13] Srov. Gn 9,1-17.

[14] Např. výsledky Evropské studie hodnot 1999 v ČR jsou přístupné na internetové stránce společnosti SC&C: www.scac.cz (16.1.2004).

[15] Srov. Sk 2,16-21

[16] Srov. Řím 8, 1-14.

[17] LG 1.

[18] LG 48.

[19] AG 1. 

 

Kompletní Malý kurz pastorace (všechny dosud zveřejněné příspěvky)
naleznete zde.

Autor: Aleš Opatrný   |   Tisk   |   Poslat článek známému
Témata: Smysl  |  hledání smyslu života  |  zvěstování  |  Víra  |  svět  |  Společnost  |  Malý kurz pastorace  |  Křesťanství  |  Církev

[nahoru]

NAVRCHOLU.cz



Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2016

© 2000 - 2016 Pastorace.cz