Malý kurz pastorace (08): Prožívání víry

22.1.2013, Aleš Opatrný

Malý kurz pastorace (08): Prožívání víry
Foto: IMA

Budeme-li uvažovat o prožívání víry, nemáme tím na mysli úvahy o náboženských zážitcích, o jejich vyvolávání nebo prohlubování. Půjde nám v zásadě o popis (samozřejmě neúplný) toho, jak se víra v životě lidí odehrává. Až v závěru úvahy bude také zmíněno, jak lze k prožívání víry vést.

Víra, o které zde mluvíme, má personální i komunitní charakter. Personální charakter znamená, že jako křesťan – osoba věřím Bohu, kterého chápu také jako osobu, byť s člověkem nesrovnatelnou. Nevěřím tedy „na něco“ nebo jen „něčemu“, případně tomu, co říkají jiní, kterým se přizpůsobím. Komunitní charakter vyjadřuje skutečnost, že křesťanská víra je předávána po dvě tisíciletí uvnitř křesťanské komunity a v současnosti je v této komunitě sdílena. Křesťanství vyznává, že křesťanem nemůže být nikdo jen „sám od sebe“ a „sám pro sebe“.

Náboženským zážitkem rozumíme zážitek něčeho mimořádného, tajemného, skrytého. Takovýto zážitek, i když má křesťanský obsah nemusí vždy víru, chápanou jako odpověď Bohu, podporovat. Sice může být určitým doprovodem nebo iniciací víry, chápané tak, jak je výše naznačeno, ale může také mít obsahy, které jsou spíše produktem lidského vědomí než projevením Božího zjevení a člověk může být těmito mimořádnostmi natolik upoután, že u nich zůstává a k víře se nepřibližuje.

Víra není vztahem, který by měl převážně nebo pouze emocionální dimenzi. Je vztahem, který orientuje v celém životě svými obsahy. Tyto obsahy víry mohou být člověku víceméně zřejmé, blízké a v zásadě milé. Mohou být ovšem také těžko srozumitelné, vzdálené nebo v dané etapě života subjektivně nepřístupné. Proto může být víra prožívána jako jistota, ale také jako bolest nebo trápení, když se tomuto vztahu nedaří nebo když se jeho obsahy člověku jeví jako nesrozumitelné nebo nepřístupné.

Když se podíváme na reálné prožívání lidí kolem nás, můžeme naše zkušenosti roztřídit do určité typologie, jejíž spíš obrazný, než přísně systematický návrh zde uvedeme:

Kotva. Takto prožívaná víra je chápána jako jistota, kterou člověk má v proměnlivostech světa a života. Víra v tomto případě může být pevná a rostoucí, může však také být pevná a zcela strnulá. V tom případě bývá prožívání víry nekomunikativní a pevná a strnulá víra, jakkoliv působí jako velká jistota, je vlastně velmi ohrozitelná.

Křídla. Zvlášť ve chvílích, kdy člověk objeví víru jako silnou a šťastnou součást života, ať už je to při prvé konverzi nebo při nějaké obnově víry po letech, je její prožívání podobné jakémusi vznášení se či letu, při kterém se zdá každá překážka malá a neustálá cesta k výšinám reálná. Nehrozí zde sice osud Ikarův, že by totiž křídla zmizela, když se člověk přiblíží Bohu, ale hrozí zde rozčarování, zklamání a deziluze, když člověk po této fázi narazí jak na hranice své vlastní víry a jejího chápání tak na zlo ve světě, které se zdaleka nestalo slabým a neškodným. 

Světlo. Řada lidí, kteří prožívali život jako málo srozumitelný a pochopitelný, zažijí svou otevírající nebo prohlubující se víru jako světlo, které jim ozařuje do té doby těžko pochopitelné nebo špatně přijatelné oblasti života. Pokud má člověk schopnost a ochotu v tomto světle vnímat věci postupně nově nebo v jiných obrysech než tomu bylo do té doby, může zažívat víru jako velmi užitečnou pomoc na cestě poznávání vlastního života i světa.

„Dozorce“. Silně autoritativně podaná nauka víry a podobně autoritativně přijatá může dát víře tvar tvrdého dozorce, který všechno v životě soudí, s máločím je spokojen a dohoda s ním v podstatě není možná. Obsah takové víry může být v podstatě křesťanský s tím ovšem, že v něm chybí řada autentických křesťanských prvků jako je milosrdenství, Boží neustálá ochota odpouštět, Boží slitování.

„Utěšitel a pomocník“. Lidé mající slabou nebo již zapomenutou víru v situaci, kdy se setkají s velkým trápením a ohrožením (např. těžká nemoc dítěte, ohrožení rodinných vztahů, úmrtí, rozpad manželství apod.) objeví někdy křesťanskou víru nově a propůjčí tomuto objevu velkou a zásadní důležitost. Pokud ohrožení a zejména nastalé utrpení vedlo k osvobození od falešných jistot, k odložení nedůležitých témat života a objevení skutečně nosných prvků v životě, může takovéto objevení víry jako utěšitele a pomocníka vést k jejímu oživení, prohloubení a taková víra potom v životě zůstává. Pokud se ale víra objeví a použije jako poslední instance poté, co všechno ostatní selhalo, tedy jako zázračný lékař nebo účinná medicína proti projevené lidské nešlechetnosti apod. zpravidla se zjistí, že tento „superlék“ také nefunguje. Takový člověk obvykle víru opět zanechává a jeho někdy velmi pozoruhodný vzmach zbožnosti, který se v onom ohrožení dostavil, nepřináší téměř žádné viditelné plody.

Takovýchto typů víry lze samozřejmě popsat více. Výše uvedené jsou jenom několika příklady, které si lze podle vlastních zkušeností doplnit.

Pozice víry v životě

V životě různých lidí a také v životě člověka v jeho různých etapách nemá víra vždy stejnou pozici. Uvedeme si zde opět několik možných příkladů toho, s čím se v osobním životě i ve zkušenostech s druhými lidmi můžeme setkat. Pozice víry tedy může být:

Centrální. V takovém případě je víra nejen pevná, ale má pro člověka zásadní význam, všechny důležité prvky života jsou k ní vztahovány nebo jsou touto vírou interpretovány. Z hlediska evangelia je takováto pozice víry nanejvýš žádoucí.

Okrajová. Nositel takovéto víry by se velmi bránil označení, že je člověkem nevěřícím nebo že není křesťanem. Víra takového člověka je však spíš k životu připojena jako jeden z možná nezbytných, ale ne nejdůležitějších elementů a hraje větší či menší roli podle toho, zda je považována za okamžitě výhodnou nebo podle toho čemu její nositel právě hodlá věnovat pozornost. Na životní praxi má vliv jen částečný mnohdy v zásadě nepatrný a může se ze života prakticky vytratit, i když její nositel je přesvědčen, že jí odložit nebo ztratit nechce.

Labilní. Labilní víra nebývá výsledkem morálních chyb nebo nedostatků vůle. Spíše projevem nejistoty nebo úzkostnosti člověka. Může také souviset s nedostatečným poznáním obsahu víry, takže dostává-li se víra jednotlivce do kontaktu s prvky, které víře odporují nebo ji zpochybňují, má dotyčný dojem, že se jeho víra ztrácí. Stručně lze říci, že labilita víry jako průvodní jev jejího růstu je sice nepříjemná, ale je pravděpodobné, že časem pomine. Zato labilní víra, která je zapříčiněna buď osobnostními vlastnostmi člověka nebo trvale nedostačující znalostí obsahů víry, může zůstávat nezměněna, případně vést k opuštění života z víry.

Příležitostná. Pro některé osoby je užití a prožívání křesťanské víry v podstatě mimořádnou záležitostí, která se vyskytuje o některých svátcích (nejznámější jsou v tomto ohledu Vánoce) nebo při některých význačných příležitostech jako jsou uzavření manželství, narození dítěte, různá jubilea a také pohřby. Tato víra má zpravidla jen velmi neúplné nebo téměř mizivé křesťanské obsahy, ale emotivně může být prožívána dosti silně. I když je právem považována za nedostatečnou pro ovlivnění celého života, může být subjektivně považována za dostatečnou. V každém případě si člověk s takovouto vírou zaslouží respekt, nikoli pohrdání nebo odsuzování, ale také nabídku pomoci k jejímu růstu.

Situace, v nichž je víra prožívána

Radost. Víra prožívaná v radosti vede často k touze sdělit jak důvod radosti, tak prožitek víry. Toto přání bývá ovšem úspěšně splněno jen v kontaktu s člověkem, který má za sebou podobnou nebo souznějící zkušenost. Víra prožívaná v radosti by měla vést přirozeně k projevům vděčnosti a k Boží chvále. Není ovšem dobré, je-li radost považována za jediný stav, v němž lze víru prožívat. Právě tak může být křečovité až pro víru nebezpečné zůstávat v touze a snaze udržovat si pouze radostné prožívání víry v dalších etapách života.

Nejistota. Nejistota v životních situacích (nikoliv nejistota jako trvalá charakteristika osobnosti) může vyvolávat potřebu víry, může také víru zpochybňovat a ohrožovat. Je-li pro člověka nějaká zásadní nejistota novou zkušeností, může pro něho být obtížné víru za takovýchto okolností žít. Dá se říci, že je spíš třeba víru člověka, ocitajícího se v nejistotě, podporovat a upevňovat a že není dobré mu pouze nabízet víru jako zaručeně jisté řešení jeho nejistot.

Modlitba. Věřící člověk si velmi často klade pouze otázku, zda je při modlitbě dostatečně soustředěný a pozorný, případně se ptá, zda jeho modlitba má žádoucí efekt. Nicméně zásadní podmínkou skutečně křesťanské modlitby je víra, na které celý čin modlitby spočívá. Jinak řečeno, pokud se člověk skutečně modlí (nikoliv jen odříkává modlitby, přesvědčuje Pána Boha o své pravdě, hledá své uspokojení), potom realizuje svou víru. Čili mluví s Bohem jako s tím, kterého mu zjevení představuje.

Liturgie. Pokud člověk neprožívá liturgii jen jako vnější obřad, ale je skutečně jejím účastníkem, čili přijímá to, co je Bohem v liturgii darováno a odpovídá na to důvěrou a chválou, realizuje svou víru. Lze také říci, že víra je v liturgii realizována a že je také účastí na liturgii posilována. Tato posila vychází, stručně řečeno ze tří zdrojů: z Božího slova, milosti, která je svátostí zprostředkována a ze sdílení víry ve společenství, které liturgii slaví.

Mezilidské vztahy. Mohou být obdarováním, zátěží nebo zdrojem konfliktů. Obdarování z lidských vztahů může víru posilovat a víra také umožňuje některým skutečnostem v těchto vztazích porozumět. Ve víře lze vidět v některých okolnostech bližního jako toho, koho mi Bůh poslal do života. Pokud díky víře vidím své bližní jako stvořené k obrazu a podobenství Božímu, vykupované Kristem a milované Bohem, koriguje to mé hodnocení jejich vlastností a činů a neumožňuje mi to bližního totálně odsoudit. Odpuštění, které je v lidských vztazích zpravidla nezbytné, pokud mají déle trvat, může být také projevem a prožitím mé víry. Jednak může křesťan vycházet ze skutečnosti, že jemu samotnému Bůh opakovaně a ochotně odpouští a v lásce Boží, kterou v odpuštění zakouší, může také nacházet sílu k tomu, aby sám odpouštěl. Takto chápané odpuštění, které člověk od Boha přijímá a které vůči bližním uplatňuje může znamenat velmi podstatný a silný prožitek víry.

Zvláštní zážitky. V běhu života se občas setká každý člověk s něčím silně překvapivým, neobvyklým až tajemným. Lze k tomu hledat zcela obyčejná vysvětlení, která mnohdy také zcela dostačují. Přesto jsou některé zážitky nevysvětlitelné nebo člověk vnímá jako zvláštní řízení, že se určitá věc stala právě v tuto a ne jinou chvíli. I když je zde na místě velká střízlivost, abychom „neslyšeli trávu růst“, přece je možné vnímat v řadě událostí nebo v jejich řetězení Boží působení, na které člověk svou vírou odpovídá. Protože takovéto chápání věcí závisí na víře a na širším pochopení kontextu života, bývá často takovýto prožitek víry druhému nesdělitelný nebo se stává, že ho po sdělení posluchač hodnotí jako věc zcela obyčejnou.

Vnímání víry v přítomnosti a v reflexi

Někdy vnímáme svou víru v přímém zážitku. Například tehdy, když si je člověk vědom toho, že se rozhoduje nebo jedná skutečně na základě své víry. Jinou situací je, když vnímá něco jako přímý Boží dotyk. Těžko popsatelným způsobem věřící zjišťuje, že ten, s kým se v nějaké situaci setkal, kdo se ho „dotkl“ byl Bůh.

Víru také vnímáme v pohledu do minulosti, v reflexi nad událostmi života. Mnohdy teprve s odstupem rozpoznává věřící Boží jednání ve svém životě, které si ve chvílích, kdy to nebo ono prožíval, neuvědomoval. Takto rozpoznaná Boží působení, pokud si je člověk ukládá v paměti, znamenají velmi cenný poklad zkušenosti víry a mohou v přítomnosti a budoucnosti víru dál ovlivňovat, posilovat a případně mohou pomoci při překonávání jejích krizí. Důležité při reflexi jsou také životní příhody nebo děje, v nichž vidíme, jak se pravdy víry staly skutečností. Jde vlastně o naplnění Božích zaslíbení, která člověk ve světle víry ve svém životě odhaluje a chápe.

Vtělení a víra

Tak jako se Slovo stalo Tělem, má se víra stát životem. Tím má být řečeno, že víra jakožto odpověď na Boží slovo se má vyvíjet z jednotlivých „odpovědí“ do tvaru, kdy by ovlivňovala zásadním způsobem celý život člověka a nebyla by omezena jen na jednotlivé úkony či projevy víry. Apoštol Pavel to vyjadřuje známými sloveními obraty, že křesťan je „nový člověk“, že je tím, v němž žije Kristus („Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“), že je člověkem, který žije z Ducha Božího apod. Víra, zbožnost, svátosti a svátostiny jsou pomůckami k životu křesťana, který se má blížit výše uvedenému ideálu. Čím méně je dnes křesťanství obvyklou věcí, společenskou konvencí, stylem života většiny, tím větší je šance, že bude pochopeno tak, jak je výše uvedeno. Víra by se tedy měla „vtělovat“ do života. Nemá být jen jeho dobrovolnou nebo povinnou součástí, nemá být jen účastí na stylu života okolí. Je to samozřejmě úkol náročný, který byl v době, kdy téměř všichni byli v Evropě křesťany, vyhrazen jen některým, totiž řeholníkům. Učení 2. vatikánského koncilu o všeobecném povolání křesťanů ke svatosti (LG) není jakousi „demokratizací“ svatosti natož nějakým snížením úrovně nároků, ale je vyjádřením právě této skutečnosti, že víra každého křesťana má dorůstat do plnosti, ve které se vtělí do celého života a ten přetvoří.

Prvky praxe víry

Prožívaná víra má, jak je stále vykládáno, měnit a ovlivňovat celý život. Velmi často se zde myslí především na morálku, potom na zbožnost a v posledních desetiletích také důrazně na úkol činné lásky k bližnímu. Tyto prvky praxe víry jsou bezpochyby důležité a požadavek, aby víra ovlivňovala morálku křesťana je zcela oprávněný. Nešťastné ovšem je, když se kterákoliv z těchto charakteristik osamostatní a absolutizuje, kdy je tedy křesťanská víra viděna jen prizmatem morálky, kdy se víra realizuje jen ve zbožnosti nebo kdy důraz na činnou lásku zastírá vše ostatní, včetně vykoupení. K výše uvedeným prvkům je třeba přidat ještě jeden, který by měl být – zvlášť v dnešní době – pro křesťanství výrazně charakteristický. Je jím naděje, jak připomíná druhá encyklika papeže Benedikta XVII. Spe salvi (Claudel). Naděje totiž vyrůstá z celku přijaté víry ve spásu a z rozpoznání Boží lásky, která je zdarma dávaná, nikoliv zasluhovaná. Tato křesťanská naděje není jen jakousi více či méně mlhavou nadějí na osobní i vesmírný happy end na konci života nebo na konci dějin světa, ale znamená určitý úhel pohledu na svět a dění v něm, který bez křesťanské víry není dost dobře možný. Skutečná křesťanská víra v sobě nese poselství o absolutní transcedenci hříšníkova života. Máme zde na mysli víru v překonání hříchu vykoupením a ve vzkříšení, které je překonáním jinak nepřekonatelné lidské konečnosti. Pokud do života přijatá víra obsahuje tyto zmíněné prvky neovlivňuje jen chování člověka, ale také pohled na věci života a smrti, se kterými se člověk setkává u druhých i u sebe sama. Právě tento jedinečný postoj k životním událostem, který vychází z křesťanské víry je určitou službou okolnímu světu. Křesťan se tak podílí na úkolu církve být znamením (LG).

Lze vést k prožívání víry?

Zde jen stručně připomeneme dvě cesty, které mohou druhým lidem pomoci k prožívání křesťanské víry. Prvou cestu můžeme označit jako vedení záměrné. Pokud pomáháme k poznávání obsahu víry, k rozšiřování praxe modlitby, k plodnému životu ze svátostí, k reflexi vlastní víry a k stále plnějšímu porozumění světu i životu, pomáháme tím také k prožívání víry, pokud se ovšem dotyčná osoba k životu z víry sama rozhodla. Druhou cestou je jakási pomoc, kterou bychom mohli označit za „bezděčnou“. Jestliže křesťan sám žije z víry, tedy žije z Ducha Božího, tedy žije a jedná s láskou k Bohu, k lidem a ke světu, ukazuje tím druhým lidem způsobe svého prožívání víry. Ten bude (zpravidla jen pro někoho) přitažlivým a inspirujícím. Platí to jen v případě, že jde o autentický život z víry, ne o záměrné dávání příkladu. Při každé snaze o vedení k prožívání víry je třeba mít na paměti, že je to proces dlouhodobý, v podstatě celoživotní a že se na této cestě každý pohybuje jinou rychlostí.

Můžeme vše shrnout: prožívání víry se má stávat co nejplnějším životem z víry. Život z víry a tedy její prožívání nejsou sami o sobě cílem, ale cestou k cíli. Pokud se člověk tomuto cíli blíží, může ovlivnit i druhé, ale nemůže nikoho k pohybu po této cestě donutit

Kompletní Malý kurz pastorace (všechny dosud zveřejněné příspěvky)
naleznete zde.

Autor: Aleš Opatrný   |   Tisk   |   Poslat článek známému
Témata: Víra  |  víra - vztah  |  všední den, každodenní, život  |  Následování Krista, učednictví, život z víry  |  Život  |  osobitost, osobnost, jedinečnost  |  Malý kurz pastorace  |  Cesta (putování, pouť životem)

[nahoru]

NAVRCHOLU.cz

Praktické odkazy

 

 

Náhodný tip

Předznamenání nového papeže...
Slovo předznamenání znamená ve světě hudby to, v jaké tónině bude následující skladba...





Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2016

© 2000 - 2016 Pastorace.cz