Malý kurz pastorace (11): Evangelizace, katechizace a další pojmy

26.3.2013, Aleš Opatrný

Malý kurz pastorace (11): Evangelizace, katechizace a další pojmy
Foto: IMA

Papež Pavel VI. ve svém proslulém posynodálním listu Evangelii nuntiandi napsal:

Svědectví, které náš Pán vydává sám o sobě a které sv. Lukáš zaznamenal ve svém evangeliu: "Musím zvěstovat Boží království" je bezesporu velmi důležité, protože určuje i Kristovo poslání: "Protože k tomu jsem byl poslán". Tato slova nabývají ovšem svého plného významu jen tehdy, spojíme-li je s předcházejícími větami Lukášova evangelia, kde Kristus vztahuje sám na sebe výrok proroka Izaiáše: "Duch Páně je nade mnou; proto mě pomazal, abych přinesl chudým evangelium." Takové je tedy poslání, kvůli němuž Ježíš – jak sám prohlašuje, byl seslán Bohem Otcem na svět: hlásat od města k městu a hlavně těm nejubožejším – poněvadž právě ti často nejochotněji naslouchají – splnění slibu a úmluvy, kterou sám Bůh nabídl svému lidu. Všechny stránky Ježíšova pozemského působení jsou složkami jeho evangelizační činnosti, ať již to je samo jeho vtělení, zázraky, vyučování, povolání učedníků, rozeslání apoštolů, či jeho kříž a zmrtvýchvstání.

Stručně o některých souvisejících pojmech: 

Preevangelizace- čili předběžná evangelizace. Není v plném slova smyslu hlásáním evangelia, ale je příležitostí k jakémusi „setkání se světem evangelia“ a to především implicitně, v životech křesťanů. Jinak řečeno, je to příležitost, aby člověk, který se pohybuje v podstatě mimo svět křesťanské víry, udělal s tímto světem zkušenost a to především v prostoru lidských vztahů a zjistil tak, že by to mohl být „svět“, ve kterém by se sám mohl pohybovat.  

Evangelizace je v zásadě přibližování evangelia jeho obsahu a to tak, aby proměňovalo dále život člověka. Evangelizací rozumíme jak přibližování evangelia těm, kdo ho zatím neznají (evangelizace primární, za hranice církve) jinak řečeno je to také mise. Dále existuje evangelizace do nitra církve, čili „evangelizace evangelizovaných“, což je další přibližování evangelia těm, kdo ho v podstatě znají, ale mohou a mají ho dál hlouběji chápat, aby ono mohlo dál proměňovat jejich život.

Apoštolát je pojem spíš dříve užívaný, který se ale vyskytuje i teď, zejména v prostředí některých řeholí. V podstatě zahrnuje evangelizaci navenek i do nitra církve, dalo by se ale říci, že je to pojem, který v sobě nesl snad víc církevní praxe („žít křesťanskou katolickou zbožnost“(než jen přímé zacílení na evangelium o Božím království, které je jádrem Ježíšovy zvěsti. 

Misie. Toto slovo znamená v podstatě poslání. V církevním prostředí se pak rozumí pod ním poslání křesťanů s radostnou zvěstí k těm, kteří ji ještě nepřijali nebo už odložili. Specifickým výrazem je tzv. „misie ad gentes“, čili (misie národů. Tím se rozumí hlásání evangelia v krajích, které ještě evangelizovány nebyly (čili nejde o Evropu a ty její část, kde se sice víra ztratila, ale v historii tam již byla). 

Katecheze je soustavné prohlubování víry. Je to tedy jedna z forem, kterou se děje evangelizace do nitra církve. Katecheze v plném slova smyslu se týká pouze osob věřících, čili těch, jejichž víra již existuje, a proto může být prohlubována. 

Pastorace je péčí o život lidí z pozice evangelia. Pastorace do nitra církve čili ve striktním slova smyslu se týká osob, které vědomě v církvi žijí a mají být vedeny doprovázeny a motivovány k životu z evangelia a k vytváření církevního communia.  Pastorace v širším slova smyslu je péčí o dobrý život druhých, i těch, kteří v církvi nežijí, s nimiž se věřící děli (většinou implicitně) o to, co sami od Krista získávají.

Víra je obecná lidská kvalita. V zásadě znamená důvěru, kterou člověk dává někomu nebo něčemu, a na jejím základě jedná. Víra v náboženském slova smyslu se týká jednotlivých předmětu té které víry. Víry v křesťanském slova smyslu je v jádru souhlasnou odpovědí na Boží slovo. Víra v křesťanství má především personální charakter: „já věřím někomu“, tedy zjevujícímu se Bohu. 

Zdánlivě existují (pokud jde o křesťanskou víru) jen dvě polohy a to víra a ateismus. Je to velmi nepřesné, vlastně neúnosné. Máme-li skutečnost hodnotit správně, potom je třeba uvažovat o ateismu, agnosticismu, touze po transcendentnu, obdivu k numinósnu, touze po ozvláštňujících prvcích a o vztahu těchto přání k evangeliu.

Ateismus v plném slova smyslu je určití životní přesvědčení a svého druhu víra - neexistenci Boha nelze totiž dokázat, v tu lze jen věřit. Ateista potřebuje Boha popírat, případně bojovat proti náboženství. V případě boje proti konkrétnímu náboženství ovšem nemusí jít o ateismus, ale o averzi vůči náboženství jako společenskému fenoménu. 

Sekularizace je pojem, který má širokou škálu významů. Ta škála sahá od zesvětštění (čili zabrání církevních statků) přes „odnáboženštění“ přírody až po vyloučení všeho náboženského, případně transcendentního, z kultury života. Sekulární společnost může vypadat tak, že její obecné zásady života nejsou odvozeny od náboženských skutečností, neznamená to ale, že lidé v této společnosti jsou nutně odpůrci náboženství nebo že vylučují všechny náboženské motivy ze svých životů.  

Církevnost víry je pojem, užívaný někdy v sociologii náboženství a charakterizuje míru včlenění náboženských skutečností do naukových systémů a života církve. Svou víru dnes lidé v Evropě v církvích různě: více - méně - nebo vůbec ne.

Emancipace víry je jev, který proniká Evropou v souvislosti se zdůrazňováním osobní víry, osobní odpovědnosti a osobní svobody člověka. Víra je na jedné straně víc osobním přesvědčením než výrazně společenským jevem, na druhé straně se tak někdy „emancipuje“ od sdílené víry církve a nabírá osobité formy i náplně, které si jedinec nebo skupina volí.

Zesoukromění víry. V zemích, ovládaných marxistickou ideologií, byla oficiálně víra odmítána, a pokud mohla existovat, byla vykazována z veřejného prostředí do oblasti ryze soukromé. Ve svobodném světě byl odmítán společenský, autoritativní tlak na život z víry a víra se stávala a stává soukromou z tohoto hlediska. „Odpoutání“ oblasti víry od polického a státem regulovaného světa je v zásadě považováno za zdravé, plná „privatizace“ víry („já si žiji svou víru a nikdo, ani církev, mi do toho nemá co mluvit“) je ale v rozporu s chápáním víry a života z víry dle katolické teologie. 

 

Křesťanství neznamená pro všechny lidi ve společnosti totéž, co pro věřící, integrované v církvi. Pro lidi, kteří jsou více či méně „mimo církev“ může být křesťanství:

  • součást životního stylu, užitečná zejména pro svátky, méně pro všední den;
  • historická skutečnost, věc minulosti;
  • prostor víry, který ale nesdílejí nebo sdílejí jen okrajově či při výjimečných příležitostech; 
  • beranidlo morálky, která by měla být prostřednictvím náboženství vnucena společnosti.

Jádrem evangelia není morálka (pověstné Desatero), ale smrt a vzkříšení Ježíše Krista a z toho plynoucí vědomí o šanci spásy.

Narážíme zde na „obtížná slova“, která zpravidla nelze sama v prvotní evangelizaci použít, která ale představují skutečnosti, jež je třeba přiblížit. Jsou to zejména:

 vykoupení - spása - oběť za hřích – vzkříšení.

 

Kompletní Malý kurz pastorace (všechny zveřejněné příspěvky)
naleznete zde.

Autor: Aleš Opatrný   |   Tisk   |   Poslat článek známému
Témata: Pastorace (obecně)  |  Víra  |  Pastorační péče  |  Křesťanství  |  Evangelizace, misie  |  Přípravy, katecheze, vyučování  |  Pomůcky, přípravy, katecheze  |  Malý kurz pastorace

[nahoru]

NAVRCHOLU.cz



Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2016

© 2000 - 2016 Pastorace.cz