Malý kurz pastorace (12): Laici v pastorační službě

9.4.2013, Aleš Opatrný

Malý kurz pastorace (12): Laici v pastorační službě
Foto: IMA

Církevní dokumenty zdůrazňují, že pastýřem v pravém a plném slova smyslu je biskup a kněz. Tím ovšem není řečeno, že by se laici neměli nebo nemohli podílet na pastorační práci církve, přesněji na pastoraci, evangelizaci a katechezi, neboli, jak říkají některé dokumenty církve včetně kodexu - na apoštolátu. Kodex mluví o povolání laiků k apoštolátu skrze křest a biřmování, o právu a povinnosti laiků získávat znalost nauky, potřebnou k vlastnímu životu i k apoštolátu, a to samozřejmě i pokud jde o univerzitní vzdělání v posvátných vědách, včetně možnosti získat akademické hodnosti a obdržet pověření k výuce posvátných věd. Laici mohou být povoláni, aby s biskupem a kněžími spolupracovali při službě Božímu slovu, mohou být za určitých okolností pověřeni kázáním a podílejí se na katechezi, což je ale úkol, příslušející určitým způsobem - pod vedením představených - všem členům církve.

Kromě toho mohou muži laici přijmout službu lektora či akolyty nebo mohou být laici - muži i ženy - pověřeni některými (nebo všemi) jejich úkoly. V těchto případech jsou ale povinni získat patřičné vzdělání. Slovy Kodexu: “Kde to vyžaduje potřeba církve a nejsou k dispozici kněží, mohou též laici - i když nejsou lektory nebo akolyty - podle ustanovení právních předpisů - plnit určité funkce, totiž službu slova, vedení liturgických modliteb, udělování křtu a rozdávání svatého přijímání“.

Další pokoncilní dokumenty

Výsledkem synody o laicích byl dokument Christifideles laici. Ten se snaží diferencovat mezi posláním laiků ve světě a jejich posláním ve službách uvnitř církve. S obojím posláním se ovšem počítá:  Spásné poslání církve ve světě uskutečňuje nejen hierarchické kněžstvo na základě kněžského svěcení, nýbrž i všichni laici. Jakožto pokřtění na základě svého specifického povolání se podílejí na kněžském, prorockém a královském úřadu Kristově tou měrou, která každému z nich odpovídá. Proto pastýři musí uznat a podporovat služby, úkoly a funkce laiků. Ty mají svůj svátostný základ ve křtu a biřmování a často také v manželství. Je-li to užitečné nebo nutné pro dobro církve, mohou pastýři svěřit laikům podle norem univerzálního práva určité úkoly, které jsou sice spojeny s jejich pastýřským úřadem, ale nepředpokládají kněžské svěcení.

Tato pověření mají buď charakter trvalý - to je služba akolyty a lektora, svěřovaná z historických důvodů pouze mužům, nebo jde o pověření dočasné, které může být dáno mužům i ženám. Kodex i jiné církevní dokumenty samozřejmě mluví i o účasti laiků na pastoraci z důvodu nedostatku kněží. Tato účast je ale chápána jako speciální případ, nikoliv jako trvalé řešení.

Dokument Christifideles laici usiluje o vyvážený pohled na působení laiků v pastoračních strukturách a proto říká, že se nemá mluvit o nouzových situacích nebo o nutnosti zastupovat svěcené služebníky tam, kde to neodpovídá skutečnosti nebo lze situaci řešit jinak. Kromě toho připomíná, že není dobré opouštět vlastní pole působnosti laiků, které označuje výstižně apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi Pavla VI.: „Vlastním polem evangelizační činnosti (laiků) je rozsáhlý a obtížný svět politiky, společnosti a ekonomiky, ale i kultury, věd a umění, mezinárodního života a sdělovacích prostředků“.

Je tedy třeba uvažovat o dvou oblastech působení laiků v pastoraci. Jednak o působení, které patří do života rozvinuté farní obce, nevyplývá z nedostatku kněží, ale vychází ze křtu a biřmování jednotlivých křesťanů a je projevem života farnosti. Dále pak o činnosti laiků, která vyplývá z nedostatku kněží, a která je považována za přechodné řešení, ačkoliv v praxi se mnohdy nejeví, že by mohlo skončit v dohledné době.

Služby laiků

Dokument Christifideles laici rozvíjí myšlenku účasti laiků na pastoraci a reaguje na skutečné potřeby a vývoj v církvi. Mluví také o zřízení komise, která by měla celou záležitost účasti nesvěcených osob na pastoraci zkoumat a závaznými předpisy regulovat. Není zřejmé, jestli dokument o účasti laiku na pastoraci, vydaný společně osmi kongregacemi, je naplněním tohoto záměru. Nicméně je známo, že z reálných potřeb se vyvinuly určité přesně definované služby laiků, které nejsou specifikovány v obecném právu, ale jejich výkon i nutná příprava k nim jsou regulovány partikulárním právem. Jmenujme zde v německých diecézích známe pastorační asistenty, bakambi v Zairu nebo v našich diecézích vznikající funkce administrátora farnosti „in (rebus) materialibus“ Zmíněný dokument tyto služby neruší, ale snaží se rozsah činnosti přesně definovat a jeho tendence je spíš zužující, než rozšiřující.

Protože služby akolytů a lektorů jsou poněkud nelogicky, ale s ohledem na tradici, svěřeny jen mužům, vzniká problém s pastoračním působením žen. Proto se v řadě zemí služby lektora a akolyty nadále svěřují jen kandidátům jáhenského a kněžského svěcení, jak to právo vyžaduje, a ostatní osoby činné v pastoraci, a to jak muži, tak ženy, se ke službě pověřují podle kánonu 230 §1 a 2. Kromě toho se samozřejmě podílejí laici na práci v církvi jako katecheté, charitní pracovníci, vychovatelé, vedoucí exercicií, o administrativních a správních službách ani nemluvě.

Kvalifikace pro působení

Při pohledu do historie i současnosti můžeme říci, že kvalifikace k pastorační službě v církvi se rozšířila a rozrůznila. Nejpůvodnější kvalifikací bylo to, že dotyčný byl svědkem Ježíšova života a setkal se se Vzkříšeným. Později se jako služebníci vybírali lidé „plni Ducha“ a ustanovovali se „po modlitbě vkládáním rukou“. Dále se služebník církve kvalifikoval studiem, duchovní přípravou v semináři a vkládáním rukou nebo duchovní zkušeností a osobní svatostí. Dnes může být laik kvalifikován studiem, osvědčením se, volbou. Celý vývoj jde do jisté míry od charizmatického výběru (a kvalifikace) ke kvalifikování se studiem (doplněným event. určitým „výcvikem“ a praxí) a splněním církevním právem stanovených podmínek. Prakticky to může znamenat značný posun od charizmatického k institucionálně - právnímu hledisku a v krajním případě absence duchovní přípravy a duchovního rozlišování, je-li člověk kvalifikován pouze absolvováním studia.   

Nejbližší výhledy

Především si musíme formulovat naše potřeby a rozčlenit je. Ptáme se totiž na potřeby církve, které má pro svou (vnitřní) správu. Dále se ptáme na potřeby, které mají lidé v církvi, tedy farníci. A konečně se musíme ptát na potřeby našeho okolí - co od nás očekává a vyžaduje svět, do kterého jsme ponořeni. U všech tázání najdeme potřeby oprávněné, urgentní, odložitelné a také neoprávněné.  

Dále se musíme ptát, jaké lidské zdroje (co do kvantity i kvality) a také jaké finanční zdroje máme a budeme mít v nejbližší době k dispozici. Tím je limitováno plnění našich potřeb. K tomu patří také otázka, jak tyto zdroje zmnožíme, je-li to opravdu potřeba.

Pokud jde o konkrétní uplatnění laiků v pastoračních službách v církvi, měli bychom se ptát, zda jde o člověka, který vyrostl v církvi v produktivní zralou osobu a my se ptáme, jak jeho schopností využít pro druhé, nebo se ptáme (či někdo se nás ptá), jak najít uplatnění pro vystudovaného člověka, který (zatím) do nějakého společenství, které by jeho schopností využilo, nepatří. Jde o dvě různé věci. 

To vše se ale musí opětovně prověřovat otázkou, co od nás očekává a vyžaduje teď a zde trojjediný Bůh. Odpověď je v globálním tvaru jistě dobře známá, ale její podrobnější konkretizace a porovnávání s našimi potřebami i schopnostmi není tak jednoduchou záležitostí.

Od biskupů a kněží lze očekávat nebo spíš požadovat, aby byli schopni a ochotní rozlišovat obdarování, která jednotliví křesťané mají a podle skutečných potřeb obcí tato obdarování využívat. Problémem zde bude zřejmě vždy to, že obdarování má rozlišit duchovní autorita, nestačí, že člověk je sám přesvědčen o svém obdarování nebo má konkrétní představu o tom, jak by se chtěl uplatnit.

Ačkoliv máme k dispozici zkušenosti z dějin církve i cenné zkušenosti a dobré zásady z organizace práce a z jejího řízení ve světských institucích, nelze zapomínat na to, že církev, se sice skládá z lidí, jako každá jiná instituce, ale je to přece jen instituce jiného druhu. Platí zde sice ve velké většině to, co v jiných lidských uskupeních, ale platí také řada dalších věcí. Nestačí tedy počítat s racionální organizací činnosti, se zajištěním dostatečných zdrojů a s respektováním určitých kvalifikačních předpokladů, tedy s dosažením jisté profesionality v té které roli. Rozrůznění služeb v církvi a tvoření přesnějších představ o jejich náplni je třeba řešit z pozic eklesiologických a proto také pneumatologických, protože Duch svatý je zásadním principem života církve. A o život církve z Ducha, nikoliv jen o fungování, dobrý ohlas na veřejnosti nebo naplnění osobních ambicí, musí především jít. Duch svatý bydlí v církvi jako v chrámu. Je vylit na všechny, kdo uvěřili v Krista. On sám dává dary a uschopňuje ke službám. V tom je tedy naděje. Jakkoliv je snadnější vytvořit a řídit instituci se strohými pravidly jakou je třeba armáda, je životaschopnější a hlavně evangeliu bližší tvořit společenství, které sice má svou strukturu, které je a musí být institucionalizované, ale které nespoléhá jen a pouze na sílu instituce jako takové. Cílem takového společenství nemůže být hledání nových řešení ani tvoření nových věcí pouze z inspirace okolního světa, ani tvrdošíjné konservování stávajícího. V rozvoji služeb v církvi a v hledání jejich náplně i ve vytváření vztahů mezi všemi, kdo církev tvoří, se můžeme obracet stále k inspiraci Ducha.  Při hledání těchto nových cest a nových řešení ale nelze zapomenout na to, že v církvi nerozhoduje většina, ale principiálně shoda s apoštolským učením a v mnoha dalších otázkách je nutné také dosažení konsensu, tedy co největší shody těch, kterých se inovace týká. 

Závěr

Jak bylo řečeno v úvodu, chtěli jsme se v tomto textu vyhnout jednoduchým heslům, vyzdvihujícím nebo naopak jednostranně kritizujícím buď kněze nebo laiky, působící v rozličných pastoračních službách. Neřešili jsme jednotlivé, i když vesměs důležité problémy, ať už by šlo o postavení farních pastoračních rad nebo o vymezení role pastoračního asistenta, apod. Nedospěli jsme k praktickým úvahám o tom, jak vztah kněží a laiků, činných v pastoraci, co nejlépe ustavit či regulovat ani ke kritikám těch či oněch řešení, která lze v pastorační praxi vidět. Tato úvaha chtěla spíš naznačit, že rozličné služby a jejich měnící se ztvárnění mají v dějinách církve svou historii, kterou je dobré znát a reflektovat, že současné problémy jsou mnohem hlubší, než jak se mnohdy jeví, vidíme-li je jen jako problémy organizačního nebo disciplinárního rázu, a že na jejich řešení většinou nestačí jednoduše dosažitelná řešení. Mohli jsme jen naznačit, jaké teologické problémy vyvolávají některá prakticky užitečná a poměrně snadno dosažitelná řešení. Tyto otázky by si zasloužily samostatnou studii.

Autor si netroufá odhadovat, kam vývoj v nejbližších létech povede. Má-li nějakou obavu, potom jen z toho, aby naše přání nenahrazovala při rozhodování reálné poznání a uznání skutečnosti, aby naše reagování bylo reagováním na problémy dneška či zítřka, nikoliv včerejška a aby byl od nás co nejdále strach, nedůvěra či nervozita z problémů, které vždy byly a budou.      

Pokud jde o vztahy ordinovaných služebníků a laiků, podílejících se na pastorační práci, jeví se jako zcela zásadní, aby každý protagonista měl svou jasně definovanou roli, která bude eklesiologicky obhajitelná. A aby nestavěl svou službu na nesplnitelných předpokladech a očekáváních. Vzhledem k tomu, že se na odbornou přípravu, tedy na vzdělání, klade dnes všeobecně značný důraz, a vzhledem k tomu, že pro pastorační službu je vzdělání nutným předpokladem, ale ne dostatečnou a úplnou výbavou, bude třeba se bránit jistému nebezpečí: Abychom totiž v církvi neprodukovali frustrované vysoce vzdělané odborníky a také abychom neprodukovali polovzdělané osoby, vybavené poměrně velkou autoritou.

V dějinách církve dochází čas od času k přelomovým změnám, ale ne k zásadním zvratům. Dějiny se neopakují, minulost se vrací jen v detailech, ne v epochách, případně minulé se transformuje v současnosti do nových podob. Hlavně má ale katolická církve velký smysl pro kontinuitu, která se mnohdy v krátkém časovém úseku jeví spíš jako váhavost, v delších úsecích lze ocenit její význam. Bude-li se tedy i v oblasti, o níž jsme uvažovali, konat pohyb, který bude vycházet z minulého i existujícího k novému, ale který nebude představovat mnohým nepochopitelné zvraty a nenastane-li stav ustrašené nehybnosti, nebude život církve jistě bez problémů, ale nebude ohrožován ani strnulostí, ani mnohým nesnesitelnou a v principu nezdravou diskontinuitou. 

 

Kompletní Malý kurz pastorace (všechny zveřejněné příspěvky)
naleznete zde.

Autor: Aleš Opatrný   |   Tisk   |   Poslat článek známému
Témata: Služba  |  Laici  |  Pastorační péče  |  Pastorace (obecně)  |  Malý kurz pastorace  |  Církevní dokumenty  |  Církev

[nahoru]

NAVRCHOLU.cz



Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2016

© 2000 - 2016 Pastorace.cz