Malý kurz pastorace (16): Senioři v církvi – pastorovaní a pastorující

4.6.2013, Aleš Opatrný

Malý kurz pastorace (16): Senioři v církvi – pastorovaní a pastorující
Foto: Lucie Černá

Senioři

Pokusíme se nejprve o popis této skupiny, ve kterém se vyhneme věkovým hranicím, číselně vyjádřeným. Také nepřitakáme heslům, která říkají „že každý je starý tak, jak se cítí“. Spíš je třeba připomenout, že v naší kultuře došlo k zásadnímu obratu, pokud jde o oceňování stáří. Starý zákon viděl stáří jako výsledek Božího požehnání a cenil si bohatství zkušeností, kterých člověk nabyl. Ostatně i v současné době kultury, které považujeme z pohledu Evropy za primitivní, cení stáří jako jednoznačnou hodnotu. V Evropě se pohled na stáří vyvíjel v posledních zhruba sto letech jinak. Rychlý technický pokrok, zavádění technických vymožeností, které zasahují do každodenního života většiny obyvatel, přinesly velké změny. K tomu přistupuje kultura spotřeby charakterizovaná heslem: „nakup – užij – zahoď“ (a kup si nové, které je automaticky považováno za lepší). To vede k bezmyšlenkovitému podcenění až zavržení toho, co nové není a k přecenění nového a tedy „mladého“. To se samozřejmě přednáší i do lidských vztahů a hodnocení významu stáří. I když to nikdo takto neřekne, může být lidský život v této kultuře pochopen jako něco, co má probíhat podle hesla: „užij co nejvíce – až se bude zdát život nepotřebný, protože už nebude čerstvý a nový, tak ho zahoď!“. „Zahodit“ lze člověka do ústavu nebo tak, že si volí smrt. I zde je asi jedno z ideových podhoubí sympatií k eutanazii.

Nemůžeme ovšem zůstat jen u odmítání a kritizování toho, co vidíme kolem sebe. Proto se pokusme o výše slibovaný popis seniorského „stavu“ (záměrně říkáme stavu, ne věku). Je to fáze života, ve které člověk musí sice poněkud zvolnit tempo, případně zařadit do života více péče o vlastní zdraví, ale přitom z aktivního života neodchází do pasivity. Poznává dál nové věci, ale už ne tak dychtivě jako dříve, protože má zásobu vlastních zkušeností. Ty mu dávají v něčem podklad k relativnímu klidu, ne lhostejnosti, ve kterém vnímá život. Ví lépe než dříve, co má v životě cenu a že se vše nejí tak horké, jak se to uvaří. Může tedy mít více zdravého nadhledu. Má bohatství vzpomínek. S nimi je ovšem někdy potíž, protože vzpomínky většinou potěší vrstevníky, kterým připomínají jejich zážitky, ale nepotěší vždy mladší generaci. Vzpomínky a zkušenosti však mohou představovat jedno úžasné bohatství pokud jsou spojeny s žitou vírou. Tím je originální a nenahraditelné pochopení toho, co znamená v životě „chodit s Bohem“.

Senioři pastorovaní

Nebudeme zde popisovat jednotlivé více či méně osvědčené pastorační postupy, ale zaměříme se na popis potřeb a ohrožení, která se seniora týkají a na něž by pastorace podle okolností měla odpovídat.

Člověk v seniorském věku zpravidla potřebuje:

  • hodnotnou náplň života, nejen odpočinek;
  • zachování živých kontaktů se současností, což někdy znamená i poskytnutí technické pomoci při využívání komunikačních prostředků;
  • dořešení minulosti a to jak pokud jde o vzdělání tak pokud jde o hodnocení života v uplynulých letech.

Dalo by se říci, že senior potřebuje víc pomoci k zachování živých kontaktů s přítomností a potřebuje víc se zabývat řešením minulosti, než člověk středního věku.

Co seniora ohrožuje:

  • ztráta kontaktu se současností a pocit vyřazení;
  • vzájemné neporozumění s osobami mladší generace;
  • neosvícené preferování mladých lidí v církvi a ve společnosti;
  • snaha neidentifikovat se se svou skutečnou životní rolí (dělat se stále mladým);
  • snaha přenášet do současnosti téměř celý „svět minulosti“, který se seniorovi jeví stále jako přítomnost;
  • sebepodceňování („už k ničemu nejsem“);
  • křečovitá snaha nepustit otěže z rukou;
  • nezpracovaná minulost, neřešená zranění ve vztazích, jakékoliv neodpuštění;
  • strach z budoucnosti.

Poznámky k pastoraci

Za velmi nemoudré lze označit mínění, které občas slýchal mladý kněz: „o babičky v kostele se nestarej, ty už do nebe dojdou“. Každý člověk každého věku si zasluhuje pastorační péči, která mu pomůže dobře zvládat přítomnost a směřovat životem k Bohu. Tato pastorační péče ovšem nemůže být zaměněna za snahu nařizovat okolí, aby vše uspořádalo podle mého (nově) nebo zachovalo vše, jak tomu bylo dříve (konzervování starého).

Seniorský věk znamená v církvi a v životě vůbec velké bohatství, ale také výzvu ke specifické chudobě. Není totiž možné si udržet a mladším osobám vnucovat svět, na který je senior zvyklý, ať už jde o zvyky v rodině či v kostele a odmítat všechny změny. Cesta stářím je tak cestou opouštěním mnohého, nač je senior zvyklý a co mu bylo drahé. Ostatně ve smrti člověk opouští vše a zůstává mu, když to dobře dopadne, pouze vztah s Bohem. Pastorace seniorů sice není bezprostřední přípravou na smrt, ale horizont smrti má také vnímat, nesmí ho popírat a má i vzdáleně člověka na smrt připravovat. Mimo jiné se to děje intenzivním duchovním životem, který člověka vede k jádru víry.

Senioři pastorující

Nemáme zde na mysli seniory biskupy, kněze a jáhny. Mluvíme o křesťanech laicích v seniorském věku, kteří nejsou zaměstnáni v církevních strukturách, ale žijí ve farnostech. Jak se mohou podílet na pastoraci? Dokument o formaci kněží Pastores dabo vobis charakterizuje pastoraci pozoruhodnou a jednoduchou větou, totiž jako „účast na milosrdné lásce Ježíše Krista“. Tuto účast může mít křesťan díky své víře. Takovýto pohled, vycházející z myšlenek Písma a z učení II. vatikánského koncilu, do jisté míry vyprošťuje pastoraci z úzkého rámce „církevně právního“ provozu a zapojuje do pastorace široké pole křesťanů různého věku. Nejde zde o žádné „hraní si na faráře“, o zastupování, suplování či uzurpování cizích rolí. Jde zde o podíl na činné Kristově lásce, na kterou je člověk v zásadě napojen křtem, biřmováním a Eucharistií a který je vnitřně živen obdarováním Duchem svatým, na němž má každý pokřtěný podíl. Není to tedy jen využití životních zkušeností, ale je to živá syntéza aktuálních životních sil, nashromážděných zkušeností a obdarování Duchem.

Kdybychom se v těchto souvislostech ptali, jak máme pastorovat, můžeme říci, že je třeba se učit u toho, kdo byl „Pastýř dobrý“, tedy u Ježíše. On miloval Otce, miloval lidi, vnímal jejich nouze a pomáhal jim tím, co dostal od svého Otce. Pastorace v tomto smyslu znamená:

  • blízkost lidem v jejich konkrétním životě a blízkost Bohu ve víře a modlitbě;
  • využití zkušeností k pochopení druhých a k hledání způsobu jak jim prospět;
  • nahlížení situace z křesťanské perspektivy, což v prvé řadě znamená počítat s odpuštěním a se vzkříšením.

Shrnuto: pastorace znamená pomoc k pochopení a zvládnutí lidské situace tak, ve které se uplatní víra pastorujícího a posilují se elementy víry pastorovaného. Je to prostě křesťanský život, který vnímá potřeby druhého, vlastní obdarování, Boží skutečnost a to vše uvádí do souvislosti. Nejde zde zpravidla o práci se skupinou lidí, je to pastorace „od člověka k člověku“, mnohdy skrytá a bez společenského uznání. Vyžaduje čas, trpělivost, vnímavost a důvěru k pastorovaným. Nejde tedy o organizování, ale o vnímání vnitřního světa druhého, který nemá být převálcován, ale křesťansky rozvinut a o využití vlastního bohatství – zkušeností s životní cesty s Bohem.

Dodatek: pastorace seniora ve vlastní rodině

Zde je často velký a nepříjemný rozpor. Pro pastorační péči o nejbližší je senior nejsilněji motivován, ale tato jeho snaha se setkává s minimální, případně zápornou odezvou. Hněv, nucení, vyčítání, vnucování a uplácení jsou vesměs špatné prostředky. Mnohem cennější je uznání vlastní bezmocnosti, které je sice nepříjemné, ale pokud je poctivé, je osvobozující. Přesto všechno má senior šanci být k užitku. Může totiž, ve vztahu k mladšímu rodinnému příslušníkovi být tím, kdo naslouchá, vnímá, odpouští, miluje a trpí nezdarem druhého a tak se k němu staví podobně jako milý Pán Bůh.

Doma skutečně není nikdo prorokem a ve vlastní rodině zpravidla pastorovat nejde. Spíš je člověk přijat cizím člověkem, který k němu nabyl důvěry. Je tedy třeba využít možností tam, kde se otevřou, kde je senior pozván k pomoci a netrápit se příliš situacemi, ve kterých toto pozvání není. K tomu ještě třeba dodat, že všechno má svůj čas, a to, co není možné nyní, bude možné snad později.

 

Kompletní Malý kurz pastorace (všechny zveřejněné příspěvky)
naleznete zde.

Autor: Aleš Opatrný   |   Tisk   |   Poslat článek známému
Témata: Stáří, senioři  |  senioři, stáří  |  Pastorační péče  |  minulost  |  Pastorace (obecně)  |  Malý kurz pastorace  |  Laici

 

Související texty k tématu:

Stáří, senioři
Kde není úcta vůči starým, není budoucnost pro mladé (papež František) 
Senioři, prarodiče (papež František) 
Senioři v církvi – pastorovaní a pastorující 
Na konci života nevidím tmu hrobu, ale otevřenu náruč Boží. (Jaroslav Škarvada) 
Stáří (soubor tematických textů) 
Stráří - heslo ze slovníku spirutuality 
V životě není malých rolí 
Nikdy nezestárne... 
Blahoslavení, kteří máte pochopení pro mou pomalou chůzi... 
Bolest, nemoc a tíže stáří jsou předstupně smrti... 
Modlitba dříve narozeného 
Modlitba stárnoucího člověka 
Pojď se mnou do stáří!

[nahoru]

NAVRCHOLU.cz



Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2016

© 2000 - 2016 Pastorace.cz