Modlitba mi pomáhá odhalit jedinečnou Boží lásku ke mně. - archiv citátů

20.7.2015, Jacques Philippe (Foto: IMA)

Nepokoj nám přináší více škod než užitku

Nepokoj nám přináší více škod než užitku
Duch Boží je duchem pokoje, promlouvá a jedná v ovzduší pokoje a jemnosti, nikdy však ve zmatku a rozruchu. Pohnutky z Ducha svatého mívají navíc často podobu jemných a tichých doteků, a v našem duchovním vědomí se tedy mohou vynořit, jen když v něm je oblast klidu, ticha a pokoje. Je-li naše nitro neustále hlučné a rozrušené, tichý hlas Ducha jím těžko pronikne. Chceme-li tedy vnuknutí rozpoznat a jednat podle něho, je nanejvýš důležité snažit se uchovat své srdce v pokoji, a to za všech okolností.

Není to lehké, ale když budeme žít v naději v Boha, v odevzdanosti a v pokoře, když budeme přijímat své vlastní ubohosti v neochvějné důvěře v Boží milosrdenství, bude se nám to dařit stále lépe. Tuto skutečnost musím zdůraznit, protože když se nebudeme snažit „setrvat v pokoji“ za všech okolností, které by nás o něj mohly připravit (a je jich mnoho!), těžko uslyšíme hlas Ducha svatého, až bude chtít mluvit k našemu srdci: neklid, který v něm necháme vládnout, tomu téměř jistě zabrání. Prožíváme-li těžké okamžiky, je velmi prospěšné snažit se i tak zůstat v pokoji. Když totiž v sobě uchováme pokoj, máme maximum šancí, že naší reakcí na situaci nebude neklid a překotnost (jimiž mnoho zkazíme), ale zpozornění k možnému podnětu od Ducha svatého. A to bude samozřejmě  mnohem blahodárnější. V životě se tedy řiďme slovy svatého Jana od Kříže: „Snažte se uchovávat srdce v míru; ať vás neznepokojí žádná událost tohoto světa, protože tento nepokoj by nám přinesl více škod než užitku.“ Největší z těchto škod by bylo, že by nám nepokoj v srdci znemožnil všímat si impulsů od Ducha svatého. 
 
Se snahou o pokoj je spjata i snaha o ticho. Ne o ticho prázdné, ale o ticho, které je pokojem, pozorností k Boží přítomnosti a pozorností k druhému, důvěřivým očekáváním a nadějí v Boha. Přemíra hluku- ne ve smyslu fyzickém, ale ve smyslu ustavičného víru myšlenek, představ, slyšených či sdělovaných slov, do kterého se občas necháme zatáhnout a který jen udržuje naše starosti, strachy a nespokojenost- samozřejmě nechává Duchu svatému jen málo šancí, aby se mohl projevit. Ticho není žádné „prázdno“, ale celkový sestup do hloubky, který dovoluje uchránit si v srdci „vnitřní celu“ (jak říká svatá Kateřina Sienská), v níž jsme v přítomnosti Boha a rozmlouváme s ním. Ticho je opak rozptýlenosti duše, opak zvědavosti a povídavosti. Je to schopnost navracet se, jakoby přirozeně, do svého nitra, kdy jsme přitahováni přítomností Boha, který v nás přebývá.
 
Se svolením zpracováno podle knihy:
Ve škole Ducha svatého,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
Redakčně upraveno

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Sobota 27.5.

Sk 18,23-28; Jan 16,23b-28

Komentář k Sk 18,23-28: Apollos, dobrý řečník, se výborně vyznal v Písmu, ačkoli znal jen křest Janův. Priscilla s Akvilou mu vykládají Boží nauku ještě dokonaleji! Věnuji trochu času, abych se sám zdokonalil ve víře? Přijímám druhé bez předsudků?