Náš život se může stát plodným, jako byl život Mariin - archiv citátů

29.9.2014, Terezie z Lisieux (sv. Terezie od Dítěte Ježíše)

Nespoléhám na své zásluhy (sv. Terezie z Lisieux)

Nespoléhám na své zásluhy (sv. Terezie z Lisieux)

 

Svatá Terezie od Dítěte Ježíše otevřela zcela novou, malou cestu: cestu svatosti.
A církev tuto cestu kanonizovala.
Podívejme se na jedno místo z Autobiografických spisů,
abychom objevili povolání, které se vztahuje i na nás.
V prvním úryvku se Terezie vrací ke svému dětství a píše:

„Myslela jsem, že jsem se narodila pro slávu. Pán Bůh mi dal pochopit, že má sláva nebude zjevná očím smrtelníka, ale bude spočívat v tom, že se stanu velkou světicí!“

Kdo není v pokušení si myslet, že nás právě tato slova od Terezie naprosto odlišují! Zrozeni pro slávu? Většina lidí se cítí být zrozena spíše pro průměrnou slušnost, nevýraznost, všední inkognito – ne-li pro neúspěch.

K tomu však Terezie vysvětluje: „Tato touha by se mohla zdát velmi smělá, když uvážím, jak jsem byla slabá a nedokonalá a jaká jsem ještě i teď po sedmi letech prožitých v řeholi. Přesto stále cítím tutéž odvážnou důvěru, že se stanu velkou světicí, poněvadž nespoléhám na své zásluhy, vždyť žádné nemám, ale doufám v toho, který je Ctnost i Svatost sama. On jediný se spokojí s mým slabým úsilím, pozdvihne mě až k sobě, zahrne mě svými nekonečnými zásluhami a udělá mě svatou“ (Autobiografické spisy).

V nadpřirozeném řádu má každý pokřtěný svou vlastní milost, která je nepřenosná – není nic osobnějšího. Jeho jméno je zapsáno v nebi, je jedinečnou Boží ideou. Jeho vlastní svatost znamená uskutečnění této božské ideje, je to věrnost svému jménu, jeho křestní plnost.

Všechna tato práce je naše velmi niterné tajemství, jež se uskutečňuje v nejzazších hlubinách našeho já, kam svým pohledem pronikne pouze Bůh. „Co je důležité, je očím neviditelné…“

Terezie se stala svatou proto, že ji nic nezastavilo ani v odvážné důvěře, že Bůh, který ji chce mít svatou, z ní svatou udělá, pokud se mu nebude vzpírat. Ani v jistotě, že Bůh po ní nebude chtít nic jiného, než co mu bude moci dát. Z toho také vyplývá, že naše přispění ke svatosti je zcela nedostatečné. A přesto nezbytné. Jediným tvůrcem naší svatosti zůstává Bůh. Protože je sám Svatý, může jako jediný činit svaté, ale neučiní je bez jejich přičinění.

Zpracováno podle knihy:
Pierre-Marie od Kříže, Modlitba chudého,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Redakčně upraveno.

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Neděle 30. 4.

Sk 2,14.22b-33 ; Žalm 16; 1 Petr 1,17-21
Lk 24,13-35

Zklamání. Tak by se dala charakterizovat nálada, se kterou vyšli z Jeruzaléma dva učedníci a směřovali pryč. Odcházejí, protože očekávaný mesiáš je zklamal. A oni tak doufali… Mnohokrát v životě jsme podobné zklamání mohli okusit. Měli jsme jasnou představu, jak se věci mají odehrát, ale vše jako by se pokazilo. V takových chvílích si člověk sice řekne: „Ať se děje Boží vůle“, ale v srdci jde zjevně o hořkost. A právě v této chvíli k učedníkům Pán přistoupí. „Ty jsi snad jediný, kdo neví…“ Paradoxem té chvíle bylo právě to, že jako jediný přesně ví! Ví, jaký je smysl událostí, utrpení, bolesti. Ví, jak vypadá skutečné Boží vítězství. Učedníci poznali Krista při eucharistii. Teprve tehdy jim došly všechny souvislosti. Eucharistie je mocný nástroj víry. A tato nabídka leží také před námi.